Co všechno by měla změnit válka?

Není velkým tajemstvím, že jsou to krize a extrémní události, které mění zažité pořádky, z věcí dříve nepředstavitelných činí věci běžné, a naopak z těch běžných nemožné. Zdálo se, že jedinou událostí, která převrátí náš svět naruby, je epidemie. Spletli jsme se.

Srnicek a Williams přišli ve své knize Vynalézání budoucnosti s tezí, že v časech krize vítězí ty myšlenky, kterou jsou zrovna po ruce. Takto podle nich došlo k neoliberálnímu obratu na konci sedmdesátých let, když západní svět postihly ropné krize a následná stagflace, což je téma, které se čím dál častěji zmiňuje také dnes. Ostatně podobně došlo k „sociálně-demokratickému“ obratu po druhé světové válce, kdy se svět přiklonil ke keynesiánství, znárodňování a zásahům do ekonomik. Rovněž aktuální témata.

Válka s Ruskem se neodehrává kdesi za hranicemi Evropy, v oblastech, na jejichž konflikty jsme zvyklí po dvou dnech zapomenout a tamní trpící a mrtvé prostě ignorovat. Ukrajina patří k nám do Evropy. Což se o Rusku zrovna říct nedá a kdo ví, jestli to v tomhle století bude jinak.

Green Deal je jediná strategie, kterou máme

Rusko je také země, na níž je Evropa energeticky závislá, a to včetně těch zemí, které snad ruský plyn a ropu tolik nepotřebují. Pokud je totiž na Rusku závislé Německo, hlavní ekonomika kontinentu, pak se to týká všech. A v Česku, které je závislé na ruském plynu a německé ekonomice, to pak platí obzvláště. Válka s hlavním vývozcem fosilních paliv zastihla Evropu v procesu postupného a pomalého přechodu k obnovitelným zdrojům energie. Do poloviny třicátých let se v Evropě měly přestat vyrábět auta na fosilní paliva, do roku 2050 se měla Evropa stát uhlíkově neutrální. Všechna data byla stanovena tak, abychom je pohodlně a opatrně stihli splnit.

Pokud chceme pomoci ukrajinským uprchlíkům, musíme současně pomoci místním lidem. Jedině tak lze zabránit třenicím a budoucím konfliktům.

Dnes by se nám hodilo, abychom vše stihli už minulý měsíc nebo nejpozději do začátku další zimy. Z nesmyslného, utopického či komunistického Green Dealu, jak ho častují nejen čeští konzervativci, se stal nanejvýš žádoucí a realistický projekt, který by Evropu odstřihl od Ruska a Rusko zase od evropských peněz, ze kterých živí válku proti Ukrajině. Právě Green Deal je oním plánem, který je v čase krize po ruce. Česká teze „nejde to“ žádným plánem není.

Energetika prorůstá do všech sfér, protože růst cen ropy neznamená „jen“ růst cen dopravy a růst cen plynu neovlivňuje jen cenu tepla. Znamená to také růst cen potravin a dalších věcí nezbytných pro život. Růst cen je stejný pro všechny, ale na každého dopadá jinou měrou, protože kopíruje rozložení nerovností. Tak ohrožuje sociální smír a v dalším kroku demokracii jako takovou. Což jsou souvislosti, které se zvláště české pravici za uplynulých třicet let ještě nepodařilo úplně pochopit.

Důsledky války však pouze nehrozí, ale také ukazují nové možnosti, z nichž se stává nutnost. Třeba v Česku jsme zjistili, že soukromé vlastnictví není tak posvátné, jak jsme si po léta namlouvali. Náhle je možné otevřeně mluvit o vyvlastňování ruských oligarchů a využívání takto získaných prostředků k sanaci válečných škod. Je to cenný příklad pro budoucí sanaci škod klimatických, na kterých se budou muset podílet ti, kdo na nich profitovali. Pokud má Norsko svůj ropný fond pro budoucnost, pak bychom se měli ptát, kde je náš vytěžený uhelný fond a proč ho místo nás a našich dětí vlastní parta fosilních miliardářů a oligarchů.

Bydlení pro všechny

Už před válkou byla situace s bydlením v Česku nesnesitelná a jeho ceny rostly do nesmyslných výší, přičemž stát růst cen bydlení aktivně podporoval. Zrušením superhrubé mzdy přisypal peníze především těm, kdo vydělávají nejvíce, a ti tyto peníze zase přelévali do nákupů nemovitostí. K tomu přispělo zrušení daně z převodu nemovitostí, fakticky neexistující zdanění vlastnictví a nulový tlak na to, aby lidé volné nemovitosti pronajímali. V Česku je držení prázdných nemovitostí legální a neexistuje ani daňová penalizace takového antisociálního jednání. K tomu se z druhé strany přidává neexistující ochrana nájemníků, kdy je dokonce legální uzavírat smlouvy pouze na dobu určitou nebo lidi z nájmů v podstatě bez udání důvodů vyhazovat. Změna všeho zmíněného by přitom nebyla „komunistickým“ sci-fi, ale pouhým dorovnáním evropského standardu.

A že je leccos možné, ukazuje opět válka. Zatímco před rokem byli pražští Piráti pranýřováni za pouhý nápad spočítat volné byty v Praze, letos se v souvislosti s uprchlíky otevřeně počítá, kolik volných bytů v zemi máme. Analýza PAQ Research došla k číslu 45 až 90 tisíc, což znamená potenciální bydlení pro 130 až 270 tisíc lidí – spodní hranice představuje jeden větší Liberec, horní celou Ostravu… A bydlení bude potřeba, protože většina uprchlíků zde zůstane navždy. Stát zatím opatrně hledá cesty, jak motivovat ty, kdo bydlení mají, aby ho pronajali. Třeba v Dánsku by ovšem takové hledání nedávalo smysl, protože držení prázdné nemovitosti tam není legální.

Zatímco někteří „obyčejní lidé“ jsou okřikováni, že se místo pomoci uprchlíkům dožadují pomoci pro sebe, po špičkách našlapujeme okolo těch, kdo drží prázdné byty a tváří se, že se jich problémy tohoto světa netýkají. Nedává však smysl být přísný na ty, kdo žijí v nedostatku a být shovívavý k těm v nadbytku. Snad i v Česku přivykneme myšlence, že bydlení není auto nebo hrouda zlata, ale základní lidská potřeba a stejně jako nelze nechat člověka na ulici vykrvácet, není možné ho nechat na ulici bydlet. V Brně se před lety v podstatě zrušil projekt Housing First, který měl zajistit bydlení lidem bez domova, protože něco takového přišlo městu nemožné. Nyní vidíme, že to možné je a že je naopak nemožné nechat kohokoli na ulici. S poznáním, že bydlení je právo, které je třeba chránit, by měla přijít změna zákona na ochranu nájemníků, aby nežili v nevolnictví a permanentní nejistotě, kdy je někdo vyhodí na ulici. Hodit se to bude uprchlíkům i starousedlíkům.

Právo na péči

Pokud chceme, aby – převážně – Ukrajinky pracovaly, musíme zajistit péči o jejich děti. Banální informace, kterou se tady nedařilo po dekády vysvětlit ani pochopit. Všechny státní prorodinné politiky se vybíjely na daňových bonusech a odečtech a obcházely z dálky základní věc: zajistit dostupnou péči o děti. Musí sem přijít stovky tisíc žen s dětmi, aby byla všem konečně jasná rovnice, že bez hlídání nemůže rodič do práce? Jak potřebná je péče, jsme přitom zjišťovali dva roky s epidemií. Možná už nastala chvíle, kdy by se společnost a stát měly přeorientovat na podstatné věci, kam zajištění péče o děti patří. Aby to nebyla ta zbytná věc, která se v epidemii omezí první a na niž jsou peníze, jen když zbydou. Aby se debata netočila okolo toho, že rodina je žena, muž a děti, ale že rodina je možná tam, kde existuje dostupná péče o děti a zbytek je už věcí volby a dohody zúčastněných.

Té péče bude potřeba hodně a pro všechny děti, protože nesmíme dopustit, aby jedny nebo druhé děti měly přednost nebo snad žily odděleně. Jsou jen jedny děti. Musí vyrůstat spolu, ve stejných institucích jako občané téhož státu téže Evropy. Stát se nyní musí pokusit o něco, v čem selhal a selhává s dětmi romskými, u nichž dopouští segregaci a odlišné zacházení. Stejný stát, který si lámal zuby na inkluzi.

Právo na základní příjem

O nepodmíněném příjmu se toho mnoho namluvilo a leccos se i vyzkoušelo. Samozřejmě ne v Česku, protože v Česku nic nejde. Dokonce ani přemýšlet o nových věcech nejde, nebo vůbec nějak přemýšlet. Nicméně epidemie otevřela stavidla představivosti, aby osvěžila vyprahlou poušť reality a různé variace příspěvků tak v různých zemích – včetně té naší – simulovaly svět, kde lidé dostávají peníze za to, že jsou.

V podobném duchu lze chápat také příspěvek pro příchozí uprchlíky. Dále jde nyní Německo, které v boji proti růstu životních nákladů bude rozdávat peníze v různé výši všem svým obyvatelům, aby jim pomohlo v časech krize. Té přitom Němci čelí s mnohem vyššími příjmy a při poloviční inflaci než Češi. Nicméně Německo nečeká, až se v problémech utopí, ale snaží se jim předcházet. Ukazuje také, jak je dobré mít v časech krize ve vládě příčetnou levici. A když bude Německo podobné experimenty dělat dost dlouho a opakovaně, půjde to nakonec i u nás, kde jinak nic nejde. Časem si všichni zvyknou na nové řešení eliminace chudoby: dát lidem peníze.

Pomoc patří všem

Pomoc nemůže stát na principu buď – anebo. Pokud chceme pomoci ukrajinským uprchlíkům, musíme současně pomoci místním lidem. Nikoli předtím, ani potom, ale současně. Jedině tak lze zabránit třenicím a budoucím konfliktům. Byť se může zdát nemístné uvažovat zrovna teď o tom, jak zařídit věci, jako je bydlení nebo školky, protože na to není čas, je to přesně naopak. Zrovna teď je nejvyšší čas na všechno, protože je důležité nezbabrat integraci uprchlíků do české společnosti, nedopustit vznik ghett ani občanů druhé kategorie. Ukrajinci a Ukrajinky musí být rovnoprávnými občany naší země, která bude zemí také těch, kdo už neodejdou a zůstanou.

Aby to bylo možné, nesmíme zapomenout na ty z českých občanů, kdo již teď nestačí na inflaci a rostoucí ceny energií. Nikdo nesmí zůstat pozadu, jinak se dostaneme do spirály neřešitelných konfliktů, které opanují extremisté a populisté různého druhu a ražení, a další dekády strávíme politickým bojem o elementární svobody. Problémy by totiž pouze nabobtnaly do neřešitelné míry – jako se to stalo třeba s exekucemi.

Za novou Evropu

Nakonec je zde otázka po roli státu v evropském prostoru. Zda je jeho role na historicky vymezeném území, na němž poskytuje určitou úroveň služeb ve specifickém národním jazyce, větší než ryze administrativní. Stejně jako válka konstituuje ukrajinský národ, vytváří sekundárně vědomí společné a sdílené evropské identity, která je náhle mnohem lépe a snáze uchopitelná. Stejně jako existenci národů napomohla první světová válka, vytváří ruská agrese sdílenou evropskou zkušenost a sounáležitost, protože je zjevné, že čelíme společnému ohrožení a sdílíme svět, který Putin ohrožuje. Putin napadl Ukrajinu, aby ji ukořistil pro svůj pomatený ruský projekt, ale reálně etabloval ukrajinský národ coby neruský a náležící k Evropě. A je na nás, abychom Ukrajinu do Evropské unie co nejrychleji přijali a integrovali, což si může vzít za vlajkový projekt nadcházející české předsednictví EU.

Onen zlý a diktující Brusel je ve skutečnosti protiváhou Moskvy, která k sobě není schopna přivábit jiné státy po dobrém ani po zlém, protože v současnosti reprezentuje hodnoty, o které stojí leda diktátoři, jako je třeba Lukašenko. Spolu s konstituováním evropské identity a s vědomím reálné bezbrannosti osamocených států evropské velikosti musíme usilovat o prohloubení evropské integrace. V Česku můžeme začít přijetím eura.

Integrace je a bude nezbytná i pro řešení problému energetického a klimatického. Nemusíme národní stát zavrhovat – má na světě své místo, stejně jako horňácký folklor. Nicméně nelze trvat na tom, že je to nějaká konstanta, kterou musíme navěky v nezměněném stavu oprašovat. V Evropě potřebujeme sjednotit daňové zátěže, sociální služby i penze a zajistit základní evropský standard pro všechny. Postavit na nohy sociální stát a do jeho centra postavit péči. Provést urychlený přechod k bezuhlíkové ekonomice. Zrušit v Evropě jednomyslné hlasování v agendách, v nichž stále přežívá coby relikt minulosti.

Všechnu moc evropské imaginaci

Covid i válka ukazují, že je možné přes noc uskutečňovat dosud nereálné, pokud se cítíme dostatečně ohrožení. Z toho také vyplývá, že pokud jsme v otázce záchrany klimatu stále tak laxní, je to jen proto, že tuto hrozbu nebereme vážně.

Snad energetická krize doprovázející válku bude incentivem, který obrátí běh světa směrem k naději na záchranu. Během epidemie jsme doufali a čekali, až vše skončí a svět se vrátí k normálu. Měli bychom přestat doufat. Svět se už nikdy k žádnému normálu a klidu nevrátí. Budoucnost pro tuto chvíli nevyplývá z minulosti. Je tím, co právě teď tvoříme, co vzniká, co nesmíme zaspat, protože z dočasných řešení se stanou řešení trvalá, o nichž se za čas bude tvrdit, že to jinak ani nejde. Musíme si znovu zodpovědět otázky, proč a pro koho „to všechno“ vlastně děláme a co z toho, co děláme, je skutečně užitečné a důležité.

Autor je redaktor Alarmu.