Foto Joey Studts, CC BY 2.0
„Jako mladý jsem bydlel tři roky ve sklepě, který nesplňoval snad žádné hygienické standardy, a nevzpomínáme na to se ženou špatně, bylo to krásné období,“ říká v debatě Českého rozhlasu Plus jeden z nejznámějších českých architektů Josef Pleskot. „ Až pak jsme měli 1+1, a pak teprve větší byt.“ Autor dnešní podoby průmyslového areálu v Dolních Vítkovicích přitom rozhodně není bez empatie s těmi, na které krize bydlení dopadá. V debatě mluví i o tom, že v Česku dnes téměř nestaví stát a obce, pouze soukromí developeři, kteří dostupné bydlení nezajistí.
Místo byznysových hráčů teď potřebujeme slyšet nezávislé odborníky – sociology, analytiky, zahraniční odborníky na plánování měst i ekonomy, kteří si uvědomují nebezpečí rostoucí nerovnosti.
V podobném duchu, v jakém se nese Pleskotova vzpomínka na sklepní romantiku za mladých let, se však neslo i rozčarování dalšího hosta, bývalého guvernéra ČNB Zdeňka Tůmy – a sice z toho, že by si snad dnešní mladí mohli myslet, že mají „nějaké právo na bydlení“. Tůma si prý hypotéku pořídil až v pětačtyřiceti, dřív mu to „nedávalo smysl“. Dnešnímu spoluzakladateli nemovitostních fondů IRQ, které investory lákají heslem „Jedinečná strategie založená na úzkém partnerství s developery“, ovšem nedává smysl ani to, že by vlastníci nemovitostí nechávali své byty prázdné – ačkoliv financializace bydlení už dnes rozhodně není neznámý termín a částečně prázdné developmenty skoupené na investice existují i v českých městech. Nejen v souvislosti s čínskými, ale i evropskými velkoměsty se používá termín „města duchů“ pro čtvrtě zející prázdnotou.
Zamlada se musí trpět
Skupování bytů na investice není jediným faktorem šroubujícím v Česku ceny bydlení nahoru. A dvacátníci a třicátníci bez zděděného majetku, kteří mají problém sehnat byt, také nejsou jedinou skupinou obyvatel, jíž krize komplikuje život. Problémy mají i senioři, samoživitelky, singles, nízkopříjmové rodiny a obecně ti, kteří se stěhují do měst. Podle údajů iniciativy Za bydlení u nás vysokými cenami trpí až milion lidí. Loni bylo 120 tisíc lidí v bytové nouzi – to znamená, že bydleli na ulici, v nevyhovujících podmínkách na ubytovnách, v nebytových prostorech nebo v dočasném ubytování u známých. Dalších až 400 tisíc osob je ohroženo ztrátou bydlení a 500 tisíc lidí bylo zatíženo nadměrnými náklady na bydlení. Jde tedy o to, že neumíme pomoct narůstajícímu počtu lidí, kteří na adekvátní bydlení vůbec nedosáhnou, a současně se zvyšuje podíl těch, kteří sice bydlí, ale vynakládají na bydlení neúměrně mnoho peněz. Znamená to život ve stresu, bez možnosti si našetřit nebo dopřát pauzu na dovolené. Zdánlivou stabilitu pak snadno může ohrozit rozvod nebo třeba nemoc.
Situace je vážná, a má se dál zhoršovat. Ceny bydlení jsou absurdně vysoké už několik let, dál stoupají a stoupat nejspíš budou. Letos se podle některých analytiků mohou zvýšit ceny nájmů až o 30 procent. Ačkoliv se zmiňované debaty účastnili i Jan Klusáček a plzeňský náměstek primátora David Šlouf, který dával za příklad novou plzeňskou čtvrť vzniklou z prostředků města, diskuse v mnohém odrážela současný stav prodiskutovanosti tématu. Místo analyzování problému a zvažování možných řešení se plácáme na místě kvůli neochotě části diskutujících rozsah krize vůbec uznat. Popírá se tedy i to, že je bytová politika vůbec třeba. Přitom například v sousedním Německu koncem roku 2021 obnovili ministerstvo bydlení, které přestalo fungovat v devadesátých letech, a nová ministryně teď usiluje o to, aby se naplnil slib vládní koalice začít stavět 400 000 bytů ročně, z toho 100 000 sociálních.
Argumenty ve stylu „My jsme zamlada trpěli, tak vy musíte taky“ mají úspěšní zástupci starších generací v Česku obzvlášť v oblibě. Jdou dobře dohromady s radami ohledně počtu zkonzumovaných latté nebo avokádových toustů, které by mladí měli omezit. Populární je dnes v podobném duchu radit všem, kteří mají pocit, že by si ekonomická situace obyvatel ČR zasloužila zásah státu. Marian Jurečka tak mluví o tom, že ušetřit se dá i na pohonných hmotách, když při jízdě autem snížíte rychlost. A pro ty „skutečně potřebné“ jsou tu podle Petra Fialy prý dávky. O to, že příspěvky na bydlení by potřebovaly odstropovat, aby skutečně pomohly seniorům, kteří ve městech končí na ubytovnách, že jsou administrativně náročné a že mnoho lidí ani neví, že je může pobírat (16 procent domácností na ně má právo, ale dostávají je jen čtyři procenta), se však vláda příliš nezajímá.
Odmakat si to
V debatě o strukturální chudobě, v níž je bydlení jedním z podtémat, jsme v Česku zaseklí na pozicích zdejších elit, které s bydlením problém nemají. Jakékoliv pokusy o regulace jim připomínají minulý režim, ačkoliv se dnes v západní Evropě v oblasti bytové politiky reguluje víc než u nás. Nejde navíc jen o starší generace. V rozsáhlém výzkumu Dráhy bydlení mileniálů Sociologického ústavu Akademie věd se Petr Kubala a Tomáš Hoření Samec věnovali i uvažování dnešních dvacátníků a třicátníků, kteří názory na bydlení do velké míry zdědili od rodičů. Stát by se podle nich do bydlení neměl příliš míchat. Tento postoj zastávají přesto, že si zároveň uvědomují, že bydlení je snadno dostupné jen pro ty, kteří ho dostanou, popřípadě disponují jiným rodinným majetkem, a nedá se tedy říct, že ti, kteří bydlí ve svém, si to „odmakali“.
„Čtyřicet procent lidí ve věku od 18 do 35 bydlí ve vlastním. Zhruba polovina z nich dostala bydlení od rodičů – buď darem, nebo dědictvím – a čtvrtina získala významnou finanční injekci, větší než 25 procent z ceny nemovitosti. Takže asi jen čtvrtina z nich si byt či dům pořídila za tržních podmínek bez finanční injekce. Zbytek bydlí v nájemním bydlení s tím, že ideálně by se při zakládání rodiny rádi přestěhovali do vlastního,“ říká sociolog Kubala. „Lidem chybí vědomí, že se mohou ozvat a něco od státu chtít. A to v situaci, kdy se bez jeho intervence dál pravděpodobně neposuneme,“ dodává Hoření Samec.
Česká média by se za této situace měla pokusit debatu o bydlení kultivovat poskytováním prostoru hostům, kteří jsou v souvislosti s bydlením daleko méně slyšet než zástupci bank, developerských společností a realitních agentur. Ty mají své byznysové zájmy, a zcela logicky tak prosazují heslo „stavět, stavět, stavět“ s argumentem, že pokud soukromé firmy postaví více domů, jejich cena zákonitě musí klesnout. Soukromý sektor však může celé klastry nových luxusních developmentů prodat na investice a s českou krizí bydlení to vůbec nic neudělá. Místo byznysových hráčů teď tedy pro změnu potřebujeme slyšet nezávislé odborníky – sociology, analytiky, zahraniční odborníky na plánování měst i ekonomy, kteří si uvědomují nebezpečí rostoucí nerovnosti.
Uprchlíci do tělocvičen?
Data, analýzy, přehledy možných nástrojů, doporučení a příklady dobré praxe totiž máme. Pro pomoc se můžeme obracet k Evropské unii, OSN nebo OECD. Poslední jmenovaná organizace dokonce vydala zprávu o bydlení přímo České republice na míru. Všechny tři mezinárodní organizace v poslední době investovaly do výzkumných projektů, na základě kterých vznikly materiály, z nichž se dá okamžitě vyjít.
Také se samozřejmě můžeme obracet na české neziskovky, tuzemské odborníky a lokální politiky, kteří mají detailní přehled o tom, jak se má problém s bydlením v místě jejich působnosti, a mají také vlastní zkušenosti s uplatňováním některých nástrojů. A mnohé se dá bezpochyby zjistit prostou návštěvou Vídně či Barcelony. Nemá jít o rychlá nepromyšlená řešení, bezmyšlenkovité kopírování zahraničních vzorů nebo sentiment k sídlištím, která stavěl minulý režim. Je naopak urgentně potřeba, aby zdejší politická reprezentace přestala problém ignorovat či tvrdit, že jej snadno vyřeší jedním tahem. Bytovou politiku je nutné začít postupně promýšlet a budovat.
Posledním faktorem, který českou situaci dělá ještě napjatější, je příchod ukrajinských uprchlíků – chceme je přece také ubytovat, a to nikoliv po tělocvičnách. Právo na bydlení neznamená, že každý dostane byt zdarma nebo že má nárok na byt v centru města. Je však zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN apelující na členské státy, aby vyvíjely co největší úsilí k tomu zajistit občanům možnost adekvátně bydlet za cenu, na kterou dosáhnou. Momentálně necháváme milion lidí bydlet v nevyhovujících podmínkách nebo ve stresu z toho, že nadměrná část výplaty vždy padne na bydlení. Sebe i je okrádáme o jejich životní energii a talenty, které by se mohly lépe uplatnit, pokud by tito lidé neprožívali krizi. Ztrácíme tím všichni.
Autorka je spolupracovnice redakce.