Foto Facebook Mariana Jurečky
Marian Jurečka si upevňuje pozici nejhoršího ministra Fialovy vlády. Naplňuje počáteční obavy, že nemá na to řídit resort, o němž toho mnoho neví. Uprostřed inflace a ekonomické krize bezmocně krčí rameny a jeho dosavadní maximum možného je jednorázový příspěvek na děti, jako by snad inflace byla jednorázový problém.
Jurečkovy priority jsou bohužel jinde. Než aby někomu pomáhal, přemýšlí, jak lidem uškodit. Na ráně je oblíbené lidovecké téma, jímž je manželství stejnopohlavních párů. V tom lidovce tiše podporuje Fialova ODS. Nikdo jiný se tak zarputile nemontuje lidem do života jako konzervativci, kteří potřebují druhým určovat, v jakých svazcích mohou žít nebo k jaké genderové identitě se mohou hlásit.
Pokud je možné, aby stát někomu zakazoval vstoupit do manželství, pak jednoduše stále žijeme v reliktu nevolnictví, jen si to neuvědomujeme.
Jurečka přichází s návrhem či spíše výhružkou, že lidovci prosadí do ústavy „konzervativní“ mantru, že manželství je tvořené jen mužem a ženou. Máme štěstí, že nechce zakotvit povinnost roboty nebo nevolnictví, protože i rozhodování vrchnosti o tom, kdo smí a nesmí vstoupit do manželství, pochází ze stejné doby.
Podoby jedné tradice
Ještě v 18. století totiž platilo, že poddaní museli o povolení k sňatku žádat vrchnost a za toto povolení navíc zaplatit. Proto bylo manželství pro chudé často nedostupné. Nedostupné byly rovněž možnosti jako vzít si někoho z jiného panství nebo se za ním odstěhovat. Taková byla tradice, kterou až aktivistický a progresivní císař Josef II. zrušil spolu s nevolnictvím.
Od této doby můžeme hovořit o tom, že se manželství a přístup k němu demokratizují. To platí v podstatě kontinuálně až dodnes, kdy chce Jurečka vývoj zvrátit a zachovat atavismy feudalismu. Pokud je možné, aby stát někomu zakazoval vstoupit do manželství, pak jednoduše stále žijeme v reliktu nevolnictví, jen si to neuvědomujeme. Manželství bylo povětšinou ekonomickou jednotkou a nevolnictvím svého druhu. Žena a děti byly nevolníky muže, což nabývalo paradoxních podob s postupem modernity. Třeba v případě učitelek. Těmi dlouho v českých zemích mohly být jen svobodné ženy, protože podle dobových představ je žena v podstatě vždycky matka, a nelze si představit, že by mohla být matkou zároveň ve škole i doma. Jurečka a mnozí další si to nejspíš myslí dodnes.
Ženy si musely vybrat. Starat se buď o děti ve škole, nebo po vstupu do manželství povolání opustit a věnovat se pouze péči o muže a své děti. Na začátku 20. století získal tento obyčej dokonce oporu v legislativě. Zákon zakazující vdaným ženám vykonávat profesi učitelky byl zrušen až po vzniku Československa.Tohle je naštěstí víceméně pryč, ale ne zas tak dlouho. Vždyť ještě v roce 1977 potřebovaly ženy v západním Německu souhlas manžela, aby směly nastoupit do práce nebo si zřídit účet v bance. V dalších zemích to bylo podobné.
To, co vydáváme za manželství, nebyla nikdy jednotná a stejná roztomilá tradice, zvyk nebo obyčej, ale zákonem regulovaná a definovaná instituce, která neustále měnila svůj obsah, tak jako se měnila doba, v níž manželství existovalo. Podoba manželství následovala podobu společnosti. O svou výlučnost a definitivnost manželství přišlo s liberalizací rozvodů, kdy se z jednoho konečného manželství postupně stalo sériové manželství. Souběžně vznikla legitimní možnost do manželství vůbec nevstoupit, a přesto být plnohodnotnou součástí společnosti.
Segregace lidí druhé kategorie
Česko je podle mnoha průzkumů v oblasti stejnopohlavních párů, manželství nebo adopcí dětí poměrně liberální země. Za společností však zaostává realita a politická reprezentace. Ta chce chránit tradiční manželství v podobě, která se shoduje s pojetím katolické církve, ale děje se tak v postkomunistické zemi, kde se ke katolické církvi reálně hlásí málokdo. Ne že by snad Češi byli bezvěrci, spíše si tady každý věří v nějaký jiný krystal. Ale to je jiné téma. Nakonec ani tohle téma s vírou nesouvisí. Manželství pro všechny totiž schválili v takových katolických enklávách, jako je Irsko nebo Španělsko. Když věříte, nepotřebujete k tomu ústavou zakotvená dogmata. Ta potřebuje jen Marian Jurečka a jeho lidovci.
Tvrdit, že stejnopohlavní páry mají místo manželství registrované partnerství, je jako trvat v padesátých letech ve Spojených státech na tom, že jsou si všichni rovni, protože černoši mají svou část autobusu a své školy. Taková je už přece tradice, vždyť nejsou stejní jako bílí, tak nemůžou chtít stejné věci.
Rozdílní lidé mají mít rozdílné školy i autobusy. A stejně tak mají mít rozdílní lidé rozdílné svazky, aby Jurečka a spol. věděli, kdo je člověk jaké kategorie. Registrované partnerství je a vždy bude svazkem druhé kategorie pro lidi druhé kategorie. A nejde jen o to, že se liší právní postavení těchto partnerství.
Manželství můžete uzavřít na 1 282 matričních úřadech, nebo u některé ze dvou desítek církví. Registrované partnerství má vždy jedno místo v jednom krajském městě. Registrovaní lidé si spolu nemohou osvojit dítě či být pěstouny, jako to mohou učinit libovolní manželé. Pokud jeden z partnerů dítě má, v případě jeho nebo jejího úmrtí má dítě smůlu a bez ohledu na jeho vztah k druhému nebo k druhé zde neexistuje právní vazba a dítě jde do dětského domova. Stejně tak druhý z partnerů nic nezmůže v případě hospitalizace dítěte a tak dále.
Tohle všechno není omyl, ale účinek státní moci, kdy stejně jako ve staletích předchozích, chce stát stále vstupovat lidem do jejich soukromí a říkat jim, co smí a nesmí a jaká práva mají a jaká nemají. Tohle je ten feudální atavismus, na který Marian Jurečka navazuje, protože má feudalismus v hlavě.
Když KDU-ČSL vůbec nic neznamená
Jurečka chce svůj názor prosadit do ústavy, aby s tím ani v budoucnu nikdo nemohl nic dělat. Chce zakotvit do ústavy dělení lidí na různé kategorie, což z něj dělá obyčejnou obludu. Je to už taková lidovecká tradice. Vždyť bývalý předseda lidovců Pavel Bělobrádek v této souvislosti už týden na Twitteru onanuje nad termínem homofašisti. Podle Bělobrádka prý písmeno K v názvu KDU-ČSL nic neznamená, což má asi pravdu, vždyť nakonec lidovci nejsou ani lidoví. Ústavu zde chce proti vůli společnosti měnit strana, která by se samostatně dost možná ani nedostala do parlamentu. Což je taková další reminiscence feudalismu.
Naopak navrhnout manželství pro všechny by chtěli Piráti, jenomže jak Jurečka správně podotkl, pravděpodobnější je, že projde jeho návrh. Připomíná tak Pirátům, v jak bizarní vládě jsou, a jak je v ní nikdo a k ničemu nepotřebuje, protože když na to přijde, současná koalice lidovecký návrh klidně protlačí až do ústavy a zařadí nás vedle Polska nebo Orbánova Maďarska. Tak vypadá náš návrat na Západ. Nejzajímavější po vší té historické eskapádě vlastně je, že navzdory všemu chtějí lidé stále uzavírat manželství. Jurečkovi a dalším feudálům navzdory. Manželství totiž není něco, o čem má rozhodovat Marian Jurečka.
Autor je redaktor Alarmu.