Fiala vs. Babiš: Asociální hodnoty proti šaškování

Andrej Babiš opoziční práci simuluje, zatímco ve skutečnosti se věnuje především vlastní kampani. Pochopitelně při tom mluví o energetické chudobě a finančním propadu desítek tisíc domácností, arogance vlády je v tomto směru zkrátka nepřehlédnutelná.

Babiš také mluví o opatřeních, která se v jiných zemích běžně objevují v protikrizových balíčcích. U toho ale nepřestává být sám sebou, a tak se krize v jeho pojetí mění v marketingovou show jednoho člověka, který neuroticky popojíždí po Česku v různých dopravních prostředcích. Na setkáních většinou kombinuje stížnosti na svou porážku ve volbách s nadáváním na chudobu a nečinnost vlády. Jako autokratický oligarcha zároveň nemůže spolupracovat s občanským odporem proti plíživým vládním reformám a bylo by směšné si představovat, že by nějakou podobnou tendenci ve společnosti sám podněcoval nebo podporoval. Fialovo řečnění o hodnotové politice, demokracii a Západu, ale dává smysl jedině tehdy, když je jeho protivníkem Babiš – oligarcha, populista a xenofob.

Fiala tak všem bezděky připomněl, že sociální dávky jsou ve skutečnosti tak byrokraticky náročné zejména kvůli lidem, jako je on. Právě podezírání ze zneužití totiž vede k nutnosti vytvářet další a další papíry, kterými žadatelé prokazují svou potřebnost.

I když Fiala dělá tvrdou pravicovou asociální politiku – stejně jako jeho předchůdci v čele vlád vedených ODS, zároveň ji jako předseda SPOLU může prodávat jako antipopulismus a obranu české demokracie. Vládní strany jako by stále pokračovaly v předvolební rétorice proti Babišovi a bez ohledu na obtížnost situace nahrazovaly konkrétní politiku patetickým příběhem o záchraně demokracie a západního směřování země. Válku na Ukrajině a s ní související ekonomickou krizi pak Petr Fiala pojímá především jako hodnotový střet, a nikoliv jako výjimečnou politickou misi, při které je na prvním místě udržet sociální smír a nedopustit propad desítek procent obyvatel do chudoby nebo rovnou nefalšované bídy. Koalice i opozice nadále svými jazyky mluví pouze se svými voliči tak, jak se to jejich lídři naučili před volbami.

Přejme úspěch druhým a bude to dobré

„Ptáte se, jestli budou další kroky? Budou, ale budeme je dělat postupně, uvážlivě, nebudeme o nich mluvit dopředu. Budeme je dělat tak, aby to lidem opravdu pomohlo, proto to taky říkáme dopředu, aby věděli, s čím mají počítat. Snažíme se to připravit tak, abychom to vždycky legislativně stihli a lidé to včas měli,“ řekl tajemně předseda české vlády a státník Petr Fiala v pořadu Prostor X. Jasné je z jeho slov jen to, že o opatřeních vláda sice nebude dopředu mluvit, ale bude to říkat dopředu. Samotný úvod rozhovoru obstaralo obecnější zamyšlení nad závistí, která podle Fialy všechny zpomaluje a negativně ovlivňuje celou společnost. Všelidskou úvahu sepsal premiér už dříve na Twitter, ve studiu pak ještě navázal s hodnotami, které nám pomáhají v těžkých obdobích.

Vysílací čas s moderátorem Čestmírem Strakatým věnovaný právě ekonomické krizi a chudobě vyplnili povídáním si o opatřeních jako je valorizace důchodů, které vláda stejně musí dělat ze zákona, a navýšení existenčního a životního minima, které ani nepokrylo inflaci z předchozích let (natožpak tu stávající). Premiér tedy skutečně nehodlá dělat nic a u toho se zaštiťuje plněním programu vzniklého pro úplně jinou situaci. Jako poslední klišé aspoň nabídl zjednodušení byrokracie u dávkového systému, které má brzy přijít, a na kterém právě maká ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Ani v tomto případě ale Fiala ideologicky nezakolísal. V čase, kdy se rostoucí životní náklady dotýkají většiny populace a ve chvíli, kdy propaguje dávkový systém svojí vlastní vlády, se premiér bojí především zneužívání dávek a poukazuje na nutnou byrokracii, která tomu má zabránit. Fiala tak všem bezděky připomněl, že sociální dávky jsou ve skutečnosti tak byrokraticky náročné zejména kvůli lidem, jako je on. Právě podezírání ze zneužití totiž vede k nutnosti vytvářet další a další papíry, kterými žadatelé prokazují svou potřebnost. Tento jeho „antipopulismus“ a paralyzující rozvaha, se kterou přemýšlí o každém dalším minimálním pomocném kroku, musí v každém, kdo má problémy zaplatit účty a najde si čas na rozhovor s premiérem, nutně vyvolávat nenávist.

Na hradě bude líp

Andrej Babiš během své aktuální a možná i prezidentské kampaně uvedl, že on není tím, kdo v Česku šíří nenávist, ale naopak člověkem, který se snaží spojovat. Od předsedy a majitele hnutí, které v předvolební kampani účelově lhalo o programu Pirátů, že mají zabavovat chaty a rozdávat je migrantům, jsou to celkem solidní kecy. Jako lavírující kandidát nekandidát na prezidenta Babiš změnil image na sociálně citlivého oligarchického tatíka v obytňáku, který spojuje pod svým praporem důchodce a pracující a kterému všichni ubližují. I sociálně orientovaná kritika vlády je v Babišově případě především marketingovou kampaní. Sám Babiš je ze slova „Babiš“ už tak zpitomělý, že kampaň „Za Babiše bylo líp“ označil za první výstup hnutí, ve kterém on sám nefiguruje. Jako by se to jmenovalo „Za Faltýnka bylo líp.“

Babiš množstvím nesmyslných fotek aspoň staví facebookovou hladovou zeď pro fotografy, na které by jinak taky bolestivě dopadla inflace. Na sítích se baví s kačenami, chlubí se novým autem a fotí se s tolika lidmi, že by spolu mohli skoro založit demokratickou politickou stranu. Jenže to Andrej Babiš nechce. Jeho hnutí vzniklo díky obrovské koncentraci peněz v rukou jednoho člověka, který je využil k získání politické a mediální moci. Když se strana jednoho oligarchy, alespoň rétoricky snaží o spravedlivější přerozdělení peněz, nechce k tomu žádné spojence jako odbory nebo aktivní občany. I problémy jako chudoba a nerovnost se dají v éře oligarchizace politiky privatizovat. Podle toho potom vypadá i Babišova kritika asociálního jednání vlády, která je vedená z pozic úzké elity a technokratického pohledu na věc. Babiš nemůže připustit debatu o progresivním zdanění a o legitimitě nerovností tváří v tvář krizi bezprecedentních rozměrů. Nejvýhodnější je pro Babiše rozdmýchávat vedle sociálního napětí i další animozity, zejména xenofobní nenávist k uprchlíkům, ale i k zelené politice a k neziskovkám. Souvislost mezi chudobou jedné velké skupiny obyvatel a bohatstvím druhé mnohem menší hnutí ANO připomínat nebude, blahobyt nebo přerozdělování nejsou v marketingovém pojetí určené nastavením systému, ale jednoduše „Zababišem“.

Heslo „Za Babiše bylo líp“ se ani nesnaží předstírat, že zná jiné řešení než „prostě Babiš“. Neznamená to nic jiného, než že Babiš chce zpátky k moci. Vládě věčně nevyspalých Babišových profesionálů zkrátka zbývá věřit. Nebo nevěřit. Okamurův náznak vtipu nebo něčeho podobného na billboardech, že „za Okamury bude ještě líp,“ dokresluje situaci, kdy sociální zájmy obrovské části populace reprezentují dva političtí podnikatelé, kteří politiku provozují skrze permanentní marketingovou kampaň a chápou ji jako budování značky, která se zkapitalizuje u voleb. Ani jeden z nich nemá zájem na tom, aby proti plíživým reformám Fialovy vlády vznikl organizovaný odpor zdola. Šířící se naštvanost, která se po dlouhé době dostala do náhodných konverzací na ulicích, v obchodech nebo ve veřejné dopravě, bude pro Babiše i Okamuru snadnou kořistí, pokud se nepodaří vytvořit ještě jinou politickou alternativu. Už dnes neváhají Babiš ani Okamura využívat, stejně jako v minulosti, rasismus, xenofobii a nenávist k uprchlíkům. S rostoucí nespokojeností bude touha po radikálních řešeních stoupat, ale monopol na odpor k politice vlády jako by zatím měli jen oni dva.

Odpor proti reformám

Když vláda Mirka Topolánka začala v reakci na ekonomickou krizi z roku 2008 masivně škrtat, do opozice se k této politice postavily odbory, občanská společnost reprezentovaná ProAltem a další spolky a hnutí, které nejen promýšlely možné ekonomické a společenské alternativy, ale především aktivně operovaly v ulicích a v regionech. Přestože doba škrtů, vysoké nezaměstnanosti a extrémní nejistoty v následujících letech přinesla také neonacistickými skupinami organizované protesty, které často vyústily do pokusů o útoky na Romy, tak se rasismus nikdy nestal součástí neformálního, širokého hnutí proti škrtajícím koaličním vládám Topolánka a Nečase. S občanskou opozicí a odbory se tehdy snažilo spolupracovat i vedení ČSSD, jejíž argumentace a program měly blízko k programu aktivistů a odborářů. ČSSD by ale na konci vleklé krize v roce 2013 sotva dokázala vyhrát volby a dostat se před nastupující hnutí ANO.

Andrej Babiš jako hlavní manažer a hlavní marketingový produkt v jednom spojil se svou osobou celou politiku svého hnutí, která nestojí na programu ale na dobrých manažerských rozhodnutích. Jeho kritika není nikdy systémová, ale vždy jen dílčí a permanentně propagovaná. Na počátku pandemie se Babiš vydal natáčet video do skladů jednoho z řetězců, aby pak s podkresem dramatické hudby ubezpečoval národ, že jídla máme dost. I v takovou chvíli ignoroval systémové řešení a upřednostnil sebeprezentaci a samoúčelný manažerismus. V tuto chvíli mu tak stačí náhodně navrhovat vyšší podporu pro různé skupiny obyvatel a přiživovat negativní nálady ve společnosti. Vedle sebe pak vždycky bude mít Okamuru, který bude extremističtější a za kterého případně bude „ještě líp“. Celá politika zůstává o Babišovi, buď Babiš nebo Nebabiš. Babišismus není politický program, ideologie nebo vize, ale akceptování nebo odpor k jeho přítomnosti v politice. Současný Babišův posun doleva na tom nic nemění.

Petr Fiala byl marketingově vytvořen jako opak Andreje Babiše, přestože některé zákonitosti tvorby mediálního obrazu politika v éře sociálních sítí se obejít nedaly, a tak se v něčem obrazy Fialy a Babiše podobají. Každopádně Fiala nejezdí v obytňáku, ale navštěvuje koncerty vážné hudby festivalu Pražské jaro. Petr Fiala nedělá mikromanagement a preferuje mezinárodní setkání, k problémům se snaží vyjadřovat v obecnější rovině a sdílí prohlášení jako, že „hodnotová politika přináší výsledky“. Jaké to jsou, neprozradil, ale vzkaz je jasný. Vládě jde o hodnoty a v jejich jménu je možné tvrdit i takové nesmysly, že se všichni musíme uskromnit. Aby pravicové reformy a škrty nemusela nazývat tím, čím jsou, řeči o demokracii, Západu a hodnotách skutečně potřebuje.

Zachrání bigotní Jurečka sociální smír a demokracii?

Mezi dva nekomunikující bosse, Fialu a Babiše, se vlámal nešťastný Marian Jurečka, který dělá politiku hned na dvou frontách a je na rozdíl od Fialy na ráně i za konkrétní opatření, které jeho ministerstvo procesuje. Kulturně se Jurečka realizuje pokusem ústavně ukotvit manželství jako svazek muže a ženy a pojistit si tím, že v Česku gayové a lesby nebudou mít stejná práva jako ostatní. V oblasti pětitisícových jednorázových dávek se Jurečkovi a vládě podařilo všechny zmást a tvářit se, že vláda krizi skutečně řeší. Přitom to nejlepší, co se o příspěvku dá říct, je, že je lepší než nic. Mediální zájem o dávku se ale opět přesunul k otázce, jestli se náhodou nepomůže někomu, kdo si to nezaslouží. Základní problém, že jednorázová dávka nemůže vyřešit vleklou krizi a další citelný propad takřka poloviny českých domácností do nejistoty, je tak odsunut.

Babišovo hnutí ANO jednoduše odpovědělo návrhem dávku prodloužit na celý rok 2022. Nic víc ani nepotřebovalo. ANO se podobnými návrhy přibližuje ekonomickému programu polského Práva a Spravedlnost, které dlouhodobě získává voliče nejen vypjatým konzervatismem a nacionalismem, ale také právě politikou štědrých sociálních dávek pro nízkopříjmové rodiny. Konzervativní hodnoty u nás ale okupuje koaliční KDU, která se proti Babišovi vymezuje.

Marian Jurečka na zmínku novinářky Dominiky Jeřábkové o 70 procentech lidí, kteří jsou podle výzkumu veřejného mínění nespokojení s přístupem vlády k řešení inflace a krize, reagoval tak, že „lidé vyjadřují dost často určitou emoci,“ a on jim rozumí. Jeho výrok dobře ilustruje nedůvěru a odstup od lidí, kteří mají strach z budoucnosti. Materiální nejistota je koneckonců taky jenom pocit. SPOLU může a bude spoléhat na to, že chudší (a větší) část společnosti se nedokáže zorganizovat, ani nenajde jiné politické zastoupení a politickou vizi než Babiše nebo Okamuru.

Jedním ze zjištění dva roky starého výzkumu Daniela Prokopa a kolektivu bylo, že lidé z nižších středních tříd, mají nízkou míru důvěry v instituce i k dalším lidem. Ještě starší Prokopův výzkum ukázal, že u lidí zasažených exekucemi klesá důvěra k demokratickému zřízení jako takovému. V tomto prostředí je náročné budovat hnutí zdola, zvláště pokud se demokratické cítění velké části veřejnosti oprávněně bojí zejména přílišného vlivu Andreje Babiše, toho času šaškujícího po festivalech. Babišův marketing ale často dokáže být jediným slyšitelným projevem nesouhlasu s vládou pro lidi, kteří mají čím dál tím hlouběji do kapsy. Potenciál k politické organizaci s nižší vzájemnou důvěrou pochopitelně klesá, bezprecedentní úspěch občanské protibabišovské mobilizace, který se podařil hnutí Milion chvilek pro demokracii, se za současné situace podaří zopakovat jen těžko. Strach z toho, že kritika Fialovy vlády – a to i ta sociálně motivovaná – ve skutečnosti jen nahrává Babišovi, by neměl jakoukoliv občanskou společnost paralyzovat. Fiala nemá monopol na demokracii, stejně jako Babiš nemá monopol na sociální problémy.

Autor je redaktor Alarmu.