Foto Wikimedia Commons, CC 4.0
V posledních měsících a týdnech stíhá pracující v kulturních odvětvích, především těch audiovizuálních, jedno nepříjemné překvapení za druhým. Nezávislá veřejnoprávní televize oznámila prostřednictvím svého generálního ředitele Petra Dvořáka nutnost masivních škrtů. Chybí totiž peníze – mimo jiné i proto, že se výše koncesionářských poplatků nezvyšovala už více než dekádu. A to i přesto, že Česká televize dnes vyrábí mnohem více obsahu od sportu, kanálu pro děti, uměleckého kanálu a cenné vlastní tvorby, zastupující různá společenská hlediska i divácké potřeby. Současná výše poplatků je 135 korun a generální ředitel Petr Dvořák žádal navýšení na 150 korun.
Změna se nechystá
Ministr kultury Martin Baxa z ODS však nyní jasně oznámil, že se výše (či spíše níže) koncesionářských poplatků měnit nebude. Zůstanou jednoduše stále stejně ubohé a nedostačující. Říká to i přesto, že téma ohrožení nezávislosti veřejnoprávních médií bylo jedním z hlavních „antibabišovských“ témat v době, kdy organizace Milion chvilek apelovala na takzvaně demokratické strany, aby se spojily. Jenže pár měsíců po volbách se znovu, stejně jako v jiných oblastech, ukazuje, že některá témata jsou důležitá jen proto, aby se skrz ně poráželi politici Babišova typu. Ve skutečnosti současné koalici na umění a nezávislé kultuře a nejspíš ani na veřejnoprávních médiích prostě nesejde. Stokrát deklarovaná změna se opět nechystá.
Právě v takovém prostředí, které se na kulturu dívá prakticky jako na zbytnou sféru, na ni lze nejsnáze vytvářet tlaky mocenských a politických zájmů.
To ovšem Martinu Baxovi nebrání udělat si výlet do Karlových Varů, kde momentálně probíhá nejvýznamnější tuzemský filmový festival. Kupodivu na něm nesoutěží více méně komerční filmy Zdeňka Trošky nebo Jiřího Stracha, ale převážně umělecky hodnotné a nezávislé filmy, které mají ambice popsat současné i historické společenské problémy. Světové i české, hrané i dokumentární.
Česká filmová tvorba obecně prožívá renesanci a v posledních letech se jí daří, vrací se na velké festivaly a umělecká filmová či dokumentární tvorba je v širším diváckém i odborném povědomí. U velké části projektů figuruje Česká televize jako jeden z koproducentů a je to tak správně – i díky ní se filmy mohou dostat k širokému diváckému okruhu.
Bez peněz
Jenže situace v české filmové tvorbě je nyní napjatá. A to i jinde než v České televizi. Peníze chybí a chybět budou i ve Státním fondu kinematografie. I proto, že se pozastavil systém pobídek, kvůli čemuž hrozí odliv zahraničních filmařů do jiných států. Na pobídky chybí letos nejméně 500 milionů korun a bude tomu tak i příští rok. Na filmové pobídky stát dává ročně 800 milionů korun, zájem filmařů je ale tak velký, že peníze nestačí. Minulé vlády několikrát sumu navýšily o 300, respektive 500 milionů korun.
Asociace producentů v audiovizi (APA) přitom před několika dny uvedla, že český audiovizuální průmysl dosáhl v roce 2021 rekordního obratu téměř 12 miliard korun. Překonal tím i zatím nejlepší obrat 9,46 miliardy korun z roku 2019. Jenže tento rok se v důsledku laxnosti vlády očekává propad na úroveň roku 2010. A to i přesto, že tvorba zahraničních seriálů a filmů vytvářela širokou síť pracovních příležitostí nejen pro lidi od filmu, ale i pro velké množství jiných profesí a dalších navazujících odvětví a služeb.
Státní fond kinematografie také nebyl – pro odborníky z nepochopitelného důvodu – zařazen do Národního fondu obnovy. I to ukazuje, jaký postoj ke kultuře současná koalice chová. Baxa ale v Otázkách Václava Moravce odmítl slíbit, že rozpočet na filmové pobídky navýší. Mluví pouze o přijímání nových zákonů, které ale napjaté momentální situaci vůbec nepomůžou, pomoc musí přijít rychle.
Nejnovější ranou pro českou audiovizi je pak to, že svůj odchod ze střední Evropy i dalších zemí ohlásila HBO, v jejíž produkci tu vznikla celá řada ceněných seriálů a filmů. To způsobí českým filmařům a filmařkám, ale všem, kteří v audiovizi pracují, jen další problémy. A to včetně právních: hrozí, že řada filmů, které v produkci HBO vznikly, zmizí a jejich autoři a autorky ani nebudou mít právo si je umístit na své vlastní platformy nebo stránky.
Kultura je infrastruktura
Kultura a umění patří, stejně jako vzdělání, mezi základní hodnotovou infrastrukturu. Jenže politické elity si něco takového jednoduše neuvědomují. Jsou zvyklí, že pracovní a mzdové podmínky v kulturním průmyslu nemusí být odpovídající, že veřejnoprávní média se nějak uživí a když ne, tak holt nebudou dostatečně produkovat diverzifikované typy pořadů a produkcí. Že stát nemusí kulturu podporovat (a zároveň si ji nezavazovat), ani jí vytvářet kvalitní podmínky pro rozvoj.
Právě v takovém prostředí, které se na kulturu dívá prakticky jako na zbytnou sféru, na ni lze nejsnáze vytvářet tlaky mocenských a politických zájmů. I proto je ve fungujících demokraciích umění a kultura cenou hodnotou, jejichž „návratnost“ se nepočítá finančním ziskem, ale kvalitou a nezávislostí, kreativitou, objevností a důrazem na společenskou či jinak aktuální kritiku. Nic z toho ovšem nejde budovat bez toho, aniž by stát kulturu skutečně vnímal jako jeden ze stavebních kamenů vyspělé společnosti. Baxova účast na našem nejdůležitějším filmovém festivalu směšně kontrastuje s jeho neschopností se prát za českou kulturu. Vypadá to, jako by do Varů přijel v roli celebrity, která se jen touží projít po červeném koberci, a to je vlastně všechno. Vzhledem k tomu, jaké problémy nyní čekají českou audiovizi, je to na ministra kultury zoufale málo.
Autorka je redaktorka Alarmu.