Foto Archives New Zeland, Flickr, Creative Commons, CC BY 2.0
Objevují se názory, že jen díky uměřené, nadstranické a vždy opatrně diplomaticky operující královně Alžbětě se podařilo Velké Británii zachovat alespoň část své imperiální minulosti. Byla v tomto ohledu královna Alžběta opravdu tak zásadní?
Roli královny nelze zveličovat, protože podle ústavy nemůže, ani nesmí zasahovat do politiky, a to včetně té zahraniční. Královský majestát již více než tři století stojí a padá na paradoxu, že musí panovat, ale nesmí vládnout. Královnina role proto byla po celou dobu jejího panování ryze symbolická, takže ji všichni její premiéři více či méně využívali v mezinárodní diplomacii. V tomto smyslu je britský monarcha posledním nevolníkem v zemi. Přesně v duchu písničky od Beatles: „Její Veličenstvo je bezva holka, ale nemá toho moc co říct.“ A pokud jde o imperiální velikost, tak tu Spojené království definitivně ztratilo již během Suezské krize v roce 1956, tedy čtyři roky po nástupu královny Alžběty II. na trůn. Spíš přispěla k transformaci někdejšího impéria na Britské společenství, ale i zde se jednalo o „soft power“, tedy měkkou moc kulturních symbolů, a ne politickou moc v pravém slova smyslu.
Co očekávat po její smrti? Domníváte se, že dojde k zásadnímu přehodnocení konceptu britského království, nebo dokonce k jeho pomalé demontáži? Přece jen král Karel III. a další členové královské rodiny se rozhodně takové úctě jako Alžběta netěší.
K přehodnocení určitě dojde, protože její role byla vskutku historická nejen vzhledem k délce panování, ale i k době, ve které panovala. Jejím prvním ministerským předsedou byl Churchill, kterého jako jediného oslovovala křestním jménem Winston, tedy člověk vyrůstající v 19. století a stojící v centru největší vřavy století následujícího. Dva dny před smrtí Alžběta II. zároveň jmenovala premiérkou Liz Trussovou. Demontáž není na pořadu dne, protože v posledních dvou desetiletích se monarchie stala populárnější a stoupenců volené hlavy státu je dlouhodobě pouze mezi 20 a 25 procenty obyvatel.
Koncept monarchy jako formální hlavy státu v dnešních časech dává smysl negativní, tedy ve vztahu ke krizi republiky a riziku, že lid si zvolí za hlavu státu osobu nevhodnou nebo vysloveně nebezpečnou.
Asi je ale třeba říct, že míra popularity neospravedlňuje existenci monarchie, protože ta svou legitimitu odvozuje od více než tisícileté tradice, a ne populárního názoru a výzkumů veřejného mínění. Karel III. si bude muset zcela jistě najít svůj vlastní způsob prezentace sebe sama i reprezentace státu a lze očekávat, že do panování se budou vzhledem k jeho věku stále více zapojovat i nově jmenovaný Princ z Walesu William a jeho rodina.
Jakým způsobem bude vládnout Karel III.? Co víme o jeho představách vládnutí britskému království?
Jeho dlouholetými tématy jsou ekologie a trvale udržitelný život, takže je nejspíš bude při schůzkách s premiéry a politiky zmiňovat jako konverzační témata. To ale neznamená, že by je mohl prosazovat silou královského majestátu. Britská společnost se navíc rychle mění a s ní se mění i britská monarchie. Hlavní otázka podle mě nespočívá v tom, jestli Britové přijmou Karla III. jako svého krále, ale jestli tento král dokáže přijmout za svou společnost, které má panovat.
A jaké naděje vkládáte do zachování sdružení Commonwealthu? Připomeňme, že zde najdeme třeba Austrálii nebo Kanadu, kde byla Alžběta stále vedena jako královna. Bude tento koncept i nadále dávat smysl?
Posun směrem k republikánské formě vlády je historický a globální a v tomto ohledu královna Alžběta byla svědkem postupného odumírání samotného konceptu monarchie jako hlavy státu ve vzdálených zemích, které jsou jinak ve všech ohledech fakticky republikami. Opakovaně tak byla svědkem ceremonií, na kterých se jednotlivé země od britské koruny oficiálně odpoutávaly.
Koncept monarchy jako formální hlavy státu v dnešních časech dává smysl negativní, tedy ve vztahu ke krizi republiky a riziku, že lid si zvolí za hlavu státu osobu nevhodnou nebo vysloveně nebezpečnou. Nebo že za snahou zrušit monarchii se skrývají osobní politické ambice, jako se to stalo například v minulosti v Austrálii. Vaše otázka je přesná v tom smyslu, že dnes královskému majestátu nehrozí politické rebelie v bývalých koloniích, ale ztráta samotného kulturního smyslu, protože tyto země cítí stále menší pouto s někdejším centrem.
Jaké očekáváte politické posuny v samotné Velké Británii? Může smrt královny dát do pohybu emancipaci Skotska, Walesu a Severního Irska?
Tady je dnes situace opačná, než v zemích bývalého impéria a dnešního Commonwealthu, protože královský majestát spojuje i tyto jednotlivé „národy“, jak se jim zde říká. Mimochodem, to je vůbec zajímavé, že v britské angličtině se slovo „nation“ používá zaměnitelně pro etnicky odlišné populace i celou britskou společnost. Symbolická síla majestátu nakonec dovedla i skotské nacionalisty nejprve ke zmírnění republikánské rétoriky a nakonec ke slibu, že i po vyhlášení nezávislosti si ponechají vedle společné měny i královnu coby hlavu státu. Jestli vám to připomíná kvadraturu kruhu podobnou té, jakou v roce 1992 sliboval Vladimír Mečiar samostatnost svým voličům, tak máte jistě pravdu.
Ukazuje se tu však schopnost monarchie být symbolickým svorníkem jinak hluboce rozdělené země a současně překážkou pro separatistické snahy. Nezapomínejme navíc, že monarchie je vnímána v každé z vámi zmiňovaných zemí jinak. Zatímco ve Skotsku, které bývalo jedním z center někdejší imperiální moci, je monarchie populární, v Severním Irsku byla jedním ze zdrojů tamních konfliktů. A ve Walesu, kde jsou separatistické tendence nejslabší, byla Alžběta typicky královnou chudých, kteří v ní spatřovali jeden z hlavních symbolů patriotismu. Ani velšský nacionalismus není dnes jednoznačně republikánský, jeho problémem není královský majestát, ale jazyková bariéra.