Foto Midia Ninja, CC BY 4.0
Na první pohled je těžké nemít z konference COP27 smíšené pocity. Odehrává se v pouštní turistické destinaci Šarm aš-Šajch, tedy ve městě, které bychom těžko mohli nazvat pionýrem v boji proti klimatickým změnám. Všudypřítomné obří billboardy lákající na konferenci nabízejí hesla jako „Je třeba šetřit vodou“. Pod nimi dělníci pokládají na poušť travní koberce – mimořádně náročné na vodu. Palmy okolo prázdných šestiproudých dálnicí jsou nasvícené, ale velká část hotelů za nimi zůstává rozestavěná či přímo opuštěná. Ačkoliv se turistika v mnohém změnila, hotely stále nabízejí její nejplýtvavější „all inclusive“ formu. Je nicméně vidět, že pozlátko vyhledávané turistické destinace už je pryč.
Mnoho analytiků a politiků je z jednání o klimatu v rozpacích a nezastírají svou skepsi.
Konferenční centrum se nachází uprostřed pouště a je obrovské. Najdeme v něm pavilony věnované jednotlivým státům a nevládním organizacím, které denně nabízejí sérii přednášek o svých klimatických cílech nebo strategiích v boji proti změnám klimatu. Byť některé státy Evropské unie zde své pavilony mají (za zmínku stojí například Dánsko, Německo nebo Francie), český či slovenský pavilon bychom hledali marně. Další rozsáhlé budovy centra hostí plenární zasedání, na nichž jeden po druhém vystupují světoví lídři. A pak jsou zde místnosti pro dvou- a vícestranná jednání delegátů jednotlivých států. Právě tady se sjednávají dohody a strategie jednotlivých států a jejich bloků (například malých ostrovních států SIDS), konzultuje se naplňování předchozích klimatických cílů a připravují nové. Lidé neustále proudí sem a tam. Většina vypadá důležitě a zaneprázdněně, jiní pospávají na židlích ve společných prostorách.
Ambice ano, akce ne
Mottem konference je „Proměnit ambice v akci“. Různé státy a organizace včetně OSN v minulosti představily řadu cest, jak udržet rostoucí globální teplotu pod hranicí 1,5 či 2 stupňů Celsia oproti předindustriální úrovni. Mnoho z těchto cílů ale zůstalo jen na papíře. Rok 2021 byl dalším z řady nejteplejších let v historii planety a poslední studie klimatického panelu OSN, stejně jako nezávislých vědců, poukazují na to, že těchto cílů se s největší pravděpodobností nepodaří dosáhnout. Vyžadovalo by to totiž nejen zásadní politické změny (například zastavení nových uhelných či plynových projektů), ale i významné investice rozvinutých států, které by směřovaly do těch rozvojových. Pařížská klimatická dohoda jim přislíbila sto miliard amerických dolarů na adaptaci ročně, nicméně jak je stále jasnější, tomuto cíli se nepřiblíží ani rámcově.
I proto je nejvíce zmiňovaným konceptem konference solidarita. Rozvojové státy, zejména ty z Afriky, dnes pociťují největší dopady změny klimatu, kterou přitom nezpůsobily. Afrika, která čítá více než 16 procent světové populace, dnes produkuje necelá čtyři procenta světových emisí, což je minimum v porovnání s Čínou (30 procent), USA (15 procent) či EU (9 procent). Tento poměr se ovšem do budoucna promění. Rozvinuté státy již přes dekádu své emise snižují zaváděním nových technologií, k nimž rozvojové státy přístup nemají. Dnes přitom stojí na začátku industrializace, která (pokud bude postavena na technologiích, jako je generování elektřiny z uhlí) představuje obrovské riziko pro pařížské klimatické cíle.
Ztráty a škody
Rozvinuté státy nicméně dedikují velké části svých zdrojů na pomoc rozvojovým zemím jen velmi obezřetně. Do jisté míry je to dáno vlastními ekonomickými krizemi po covidové pandemii, ale i špatnými politickými rozhodnutími významných politiků (Donald Trump v USA). Už na začátku konference byl tento střet zcela zjevný. Vyjednavači rozvojových a rozvinutých států se v neděli zasekli na definici ztrát a škod (losses and damages) daných změnami klimatu. Rozvojové státy požadují, aby jejich definice obsahovala termíny závazků a kompenzací, čemuž se rozvinuté státy ze strachu z finančních dopadů brání. Do úterý se tuto otázku nepodařilo uzavřít, a to navzdory tomu, že jednání končila až v brzkých ranních hodinách.
To je také jeden z důvodů, proč je mnoho analytiků a politiků z jednání o klimatu v rozpacích a nezastírají svou skepsi. V pondělí vzbudil rozruch projev Mii Mottley, premiérky ostrovního státu Barbados, který je v současnosti stále více vystavován ničivým důsledkům změny klimatu včetně hurikánů a povodní. Mottley na plénu řekla, že utrpení rozvojových států je přímým důsledkem bohatství těch rozvinutých, a varovala před radikálním nárůstem environmentálních migrantů, pokud nebudou uvolněny fondy a granty na rekonstrukci zasažených států.
Podobná kritická slova od rozvojových států na jednáních OSN zaznívají čím dál častěji. Není se čemu divit – klimatické změny postupují a přes všechna důležitá (až nabubřelá) jednání se zatím nepodařilo dosáhnout ničeho, co by bylo významným krokem ke snížení emisí. I proto zde mnoho lidí mluví o „greenwashingu“, při němž se fosilní nebo neudržitelné byznysové modely lakují na zeleno. OSN si je této kritiky vědoma. Je ovšem otázkou, zda se summitu podaří nabídnout řešení, které by rozvojové státy uspokojilo. Z dosavadních proslovů to sice vypadá, že se o to všichni snaží ze všech sil, nicméně výsledky jednotlivých jednání to – alespoň zatím – nepotvrzují.
Autor je politolog, působí na Metropolitní univerzitě Praha.