Foto Roland Godefroy, Wikimedia, CC BY-SA 4.0
Heslem Macronovy reformy je „Spravedlnost, rovnováha, pokrok“. Důchodový fond se má dostat od roku 2023 do deficitu, a tak chce premiérka Elisabeth Borne spolu s prezidentem Macronem dostat fond do rovnováhy tím, že zvýší věk odchodu do důchodu na 64 let. Navzdory politickým heslům ale většina Francouzů novou reformu za spravedlivou nepovažuje a zvýšení věku odchodu do důchodu odmítá.
Neexistuje žádná alternativa
Když Elisabeth Borne, žena s pověstí sociálně citlivé technokratky, vstupovala před parlamentními volbami do úřadu předsedkyně vlády, ohledně zvýšení zákonného věku odchodu do důchodu trvala na tom, že to není „totem“, tedy něco, na čem bude lpět za každou cenu. Brzy ale spolu s prezidentem Macronem začali tvrdit, že jediným řešením je, aby Francouzi „více pracovali“.
Když dnes prezident voličům vzkazuje, že má k důchodové reformě dostatečný mandát, definitivně tak pohřbívá princip republikánské fronty, a tedy i možnou obranu francouzské politiky před krajní pravicí.
Názory ekonomů ovšem tak jednoznačné nejsou. Zvýšení věku odchodu do důchodu je jednou z tří základních možností, kudy by se reforma mohla ubrat. Další možností je zvýšit odvody, což by podle průzkumu agentury Ifop upřednostňovala nadpoloviční většina Macronových voličů. Třetím možností je zpomalit valorizaci důchodů, což Macron nechce nejen proto, že už dnes jsou francouzští důchodci ve zranitelné pozici, ale také proto, že stejně jako v Česku jsou poměrně disciplinovaným elektorátem.
Řada ekonomů ale odmítá i nevyhnutelnost reformy jako takové. Jedním z možných scénářů podle vládní agentury pro otázky důchodů je, že důchodový systém bude sice od roku 2023 v deficitu, od poloviny třicátých let by se ale měl vrátit do kladných čísel i bez reformy. I kdyby ale tento nejoptimističtější scénář vyšel, bude důchodový fond do roku 2030 v deficitu pět miliard eur ročně.
Zaměstnávání seniorů
U řešení, které francouzská vláda navrhuje, navíc panuje obava, že by deficit důchodového systému stejně nevyřešilo. Z dubnového průzkumu státní agentury DARES totiž vyplývá, že ve Francii pracuje ve věkové kategorii 50 až 59 let jen necelých 80 procent Francouzů a po šedesátce se tento podíl ještě zmenšuje. Za nízkým zapojením starších ročníků do pracovní aktivity stojí několik důvodů. Ve Francii je zvykem, že mzdy v průběhu kariéry rostou lineárně, a na jejím sklonku jsou tak zkušení zaměstnanci pro podniky příliš drazí. Starší lidé také často čelí diskriminaci kvůli svému věku. Podle agentury Opinionway více než čtvrtina manažerů přiznává, že pokud mají k dispozici kandidáty stejné kvality, dají přednost těm mladším.
Odpůrci navrhované reformy navíc poukazují na to, že v celé řadě profesí už lidé nejsou z hlediska fyzických sil schopni svou profesi ve vyšším věku vykonávat. Údajnou spravedlivost reformy navíc nabourává rozdíl mezi věkem dožití nejchudších a nejbohatších, který činí kolem deseti let. Reforma má ale bezpochyby i řadu pozitivních elementů – mimo jiné zvyšuje minimální důchod na 1200 eur.
Politická rovina problému
Macron by rád problém řešil svým oblíbeným technokratickým způsobem – bez větší debaty. Právě různé pohledy ekonomů ale ukazují, že jednoznačné expertní řešení deficitu neexistuje. Důvěra, která je nutná k hledání politického konsenzu, je mezi prezidentem a částí společnosti velmi pošramocená. Když se Macron v roce 2016 během prezidentské kampaně ucházel poprvé o přízeň voličů, hovořil o nutnosti důchodové reformy. Ta se měla týkat zejména sjednocení rozdrobeného francouzského systému, jehož kořeny sahají až do 17. století a podle něhož každé odvětví podléhá jinému režimu. Odmítal ale zvyšovat věk odchodu do důchodu. Podle jeho slov by to v situaci téměř devítiprocentní nezaměstnanosti bylo pokrytecké. V roce 2019, už jako prezident Francie, na svém stanovisku stále trval. O tři roky později, během své druhé prezidentské kampaně, však otočil o 180 stupňů. Jedním z důvodů, proč Macron ve volbách v roce 2022 přesměroval svůj program doprava a do velké míry okopíroval program republikánů, mohla být obava, kterou si nesl z předešlých voleb: hrozba přichází zprava. Kdyby se republikán François Fillon dostal v roce 2017 do druhého kola prezidentských voleb, mohl ho podle prognóz porazit.
Nezaměstnanost klesla od roku 2019 sice jen o necelá dvě procenta, přesto Macronovi najednou zvyšovat věk odchodu do důchodu pokrytecké nepřipadá. Právě naprostá změna politického kurzu a neustálé opakovaní, že zvyšování odchodu do důchodu je jediným řešením, blokuje možnost najít s protestujícími společnou řeč. Nutno ale podotknout, že Macron už o reformě nijak debatovat nechce. K rozhořčení demonstrujících odjel během první velké demonstrace 19. ledna na zahraniční cestu do Španělska, což zapadá do jeho profilu imperiálního prezidenta, který je mnohem raději lvem mezinárodních salónů, než aby se zabýval problémy každodennosti Francouzů.
Oba nejvyšší představitelé země tvrdí, že k důchodové reformě od Francouzů již mandát získali. Během druhé prezidentské kampaně prý prezident svůj záměr jednoznačně vyjádřil, a voliči mu tak k reformě dali zelenou. Hlas pro stávajícího prezidenta byl ve druhém kole pro řadu voličů ale spíše hlasem proti krajně pravicové političce Marine Le Pen než hlasem pro Macronovy reformy. Současný prezident v prvním kole posledních prezidentských voleb získal jen necelých 28 procent. Sílu Macronova mandátu však podkopává zejména neúspěch v parlamentních volbách, v nichž jako první prezident od roku 2002 nezískal absolutní většinu.
Během páté republiky se ve Francii vyvinula strategie volebního chování zvaná republikánská fronta, která bránila vstupu Národní fronty do politiky. Pakliže se v druhém kole objevil kandidát krajně pravicové strany, socialista šel například volit gaulistu nebo naopak. Tímto způsobem v posledních prezidentských volbách občané zabránili tomu, aby se Le Pen stala prezidentkou. V parlamentních volbách krajně pravicová politička dosáhla historického výsledku 89 poslanců v Národním shromáždění mimo jiné i proto, že řadě občanů se už nechtělo hrát „užitečné idioty“ francouzské demokracie a krajně pravicové kandidáty přehlasovat nešli. Když dnes prezident voličům vzkazuje, že má k důchodové reformě dostatečný mandát, definitivně tak pohřbívá princip republikánské fronty, a tedy i možnou obranu francouzské politiky před krajní pravicí. Macron by rád do dějin vstoupil jako velký reformátor, možná si ho ale budou dějiny pamatovat spíše jako někoho, kdo umožnil pravici triumfální vstup do Národního shromáždění.
Pracujte více
Odbory ve svých protestech nepolevují a plánují další demonstrace na 7. a 11. února. Za rozmanitost protestů, kterých se po celé Francii naposledy konalo kolem 250, vděčí odbory do určité míry hnutí žlutých vest, které dokázalo v minulosti mobilizovat i Francouze z menších měst. A právě regionální rozměr protestů by mohl demotivovat některé poslance, kteří jsou díky jednomandátovým obvodům úzce spojeni se svým okrskem, aby pro návrh hlasovali.
Protestující občané mají před sebou v každém případě precedens protestů z roku 2010, které sice dokázaly dostat do ulic také obrovské množství občanů, Sarkozymu ale v důchodové reformě, která zvýšila věk odchodu do důchodu o dva roky, nezabránily. Ne příliš pozitivní precedens má před sebou ale i samotný Macron. Republikánu Sarkozymu se sice v roce 2010 penzijní reformu prosadit podařilo, jeho prezidentský úřad byl však posledním dějstvím kariéry někdejšího hegemona francouzské politiky. Republikáni dnes hrají ve věci důchodové reformy klíčovou roli, ale jejich podpora Macronovy nepopulární reformy může jejich pověst u Francouzů nakonec ještě více poškodit.
Prezident se každopádně reformu bude bezpochyby snažit prosadit za každou cenu i proto, že zlatým hřebem jeho prezidentské kariéry má být konkurenceschopnost v globální ekonomice, k čemuž je potřeba, aby lidé „více pracovali“. Rád svým občanům připomíná, že odcházejí ze všech Evropanů do důchodu nejdříve. Francouzi ale jako by o místo v globální síni ekonomické slávy ale nestáli. A pro zbytek Evropy francouzská rebelie možná otevírá otázku, jestli je potřeba, abychom tváří v tvář klimatické změně a rostoucí produktivitě práce „více pracovali“, a především, jestli nezkusit pro stárnoucí společnost hledat solidárnější financování důchodů.
Autorka je politoložka.