Foto Film Europe
Norské filmy se nám poslední dobou snaží sáhnout do svědomí. Minimálně svými názvy. Po Nejhorším člověku na světě je tu další výrazný snímek a tentokrát jde o uštěpačnější a krutější sondu do života mladé generace s bezbřehými možnostmi. Pokud bylo romantické drama Joachima Triera spíše líbivým komentářem, „neromantická komedie“ Kristoffera Borgliho Je mi ze sebe špatně nabízí zdánlivý protipól. Podívaná je to výrazně nepříjemnější, nicméně téma zpracovává stejné – pokud můžeme být kýmkoliv a dělat cokoliv, jak si máme vybrat? A jak v dnešním ultrarychlém a propojeném světě upoutat pozornost, být vidět a uznán?
Narcistní spektákl
O tom, jak současná doba se všemi svými sociálními sítěmi a tlakem na sebeprezentaci přispívá ke stále většímu narcismu, povrchnosti a sobectví, slýcháme na denně. Francouzský filozof Guy Debord popsal takzvanou společnost spektáklu už před více než padesáti lety. Ta je založená na ideologii konzumu a odcizení, kde všechno je jen podívanou, autenticita a osobní tvořivost vymizela a i když se na nás neustále valí nové a lepší produkty a obrazy, ve skutečnosti se nikdy nic nemění.
Tak je tomu i v životě Signe, kterou hraje Kristine Kujath Thorp. Mladá atraktivní žena žije v Oslu, pracuje v kavárně, je ve vztahu s umělcem Thomasem, kterého hraje Eirik Sæther, a i když je její život plný neoddiskutovatelných privilegií, působí izolovaně, osaměle a zoufale touží po pozornosti. Všechno se změní až po incidentu, při němž je svědkyní krvavého neštěstí. Signe se po něm cítí jako hrdinka i oběť zároveň, a zvýšený zájem okolí se jí zalíbí. Přes poměrně nevinné lži o vážné alergii se postupně propracuje k zohyzďování vlastního těla. Ilegálně si obstará nebezpečné léky, aby si přivodila vzácnou kožní nemoc. Pozornost se dostaví. Ale bude jí to stačit? A kdy se zastaví?
Zatímco u mužských influencerů se očekává profesionalita a autoritativnost, u žen a dívek čekáme emoce, zranitelnost, přiznání nedokonalosti.
Bylo by jednoduché prohlásit, že Je mi ze sebe špatně vypovídá o zkažené době, v níž jsme stále více orientovaní na vnějšek místo vnitřku, jsme posedlí vlastním obrazem a více než skutečné hluboké vztahy nás zajímá, jak vedle druhých a v jejich očích vypadáme. Koneckonců Signe se opravdu nezajímá o nikoho jiného než o sebe, se svým přítelem má toxický vztah, který rozhodně nestojí na lásce, a vypadá to, že nemá ani žádné záliby nebo ambice. Na večírcích falešným přátelům vypráví o vymyšlených zážitcích a o tom, „že jí všichni říkají, aby si založila podcast, protože má tak nenucený humor.“ Zároveň netušíme, o čem by v takovém podcastu mohla mluvit. Jenže musíme mít opravdu záliby a ambice? Musíme mít o čem mluvit, abychom mluvit mohli? Současný tlak na produktivitu a originalitu jde ruku v ruce s tím, že pokud nejsme vidět, jako bychom ani nežili. Ale co když skutečně nemáme co říct? Jak potom naplnit niternou potřebu být uznán ostatními?
Být autentická oběť
To, že Signe při sexu nejvíce vzrušuje představa vlastního pohřbu, na nějž se stojí dlouhá fronta, se může zdát legračně bizarní. Žijeme ale ve světě, v němž jedna z nejprodávanějších self-help knížek – 7 návyků skutečně efektivních lidí – nabádá právě k fantaziím o vlastním pohřbu. Expert na časový management Stephen Covey doporučuje prozkoumat, jak bychom chtěli, aby o nás po naší smrti mluvili nejen naši nejbližší, ale i naši nadřízení. Na základě toho pak máme přeskládat svůj život, neboť nám to prozradí mnoho o našich prioritách.
V takhle uspořádané společnosti se samozřejmě o svůj vlastní obraz zajímáme v první řadě, až poté o skutečný prožitek a vazby k ostatním. Není divu, že si lidé přibarvují své životní příběhy někdy i tragickými událostmi, které v ostatních vzbuzují lítost. Být obětí je svým způsobem odpovědí na neustále omílaný narativ o převzetí odpovědnosti za sebe sama, která jde ruku v ruce s kultem „sebepéče“. Signe koneckonců za sebe odpovědnost bere, jen rozhodně ne tak, jak by si to představovala většina samozvaných life coachů. Její obsese vlastní osobou se neprojevuje hýčkáním sebe sama, ale naopak svou destrukcí. Když tradiční atraktivita k zaujetí nestačí, přichází na řadu zdůrazňování nedokonalostí.
Signe tak v podstatě naplňuje představu o tolik skloňované autenticitě, jak o ní mluví třeba digitální antropoložka Marie Heřmanová. Většina lidí si pod autenticitou u žen představí něco zcela jiného než u mužů. Zatímco u mužských influencerů se očekává profesionalita a autoritativnost, u žen a dívek čekáme emoce, zranitelnost, přiznání nedokonalosti. Zároveň je mnohem častěji označujeme za neautentické, pokud cokoliv z toho podle nás nesplňují, nebo naopak splňují přehnaně.
Krásný film o ošklivých věcech
Signe se tak ve světě, v němž je naše online sebeprezentace neoddělitelná od té „reálné“, od začátku pohybuje na mnohem tenčím ledě než její přítel Thomas. Přestože ten rovněž nevytváří nic originálního a jeho umění je doslova ukradené, jeho cesta ke slávě je snadnější. A bezpečnější.
Režisér Kristoffer Borgli o svém snímku mluví jako o krásném filmu o ošklivých věcech a temných zákoutích lidství. Signina tělesná proměna se odehrává na pozadí tlumeně barevného letního Osla, zachyceného na 35milimetrový film. Snímek je poměrně opatrný, co se týká zobrazování tělesného rozkladu. Nedosahuje znepokojivosti snímků Julie Ducournau, jako body horror je poměrně skoupý. Na nastolené otázky zároveň nenabízí žádné odpovědi. Se světem je spousta věcí špatně, všichni jsme toho součástí a reprodukujeme podobné chování dál. Stejně jako jsou postavy povrchní, opakující se a nikdy se nedostaneme do jejich nitra, také Je mi ze sebe špatně je v něčem repetitivní a klouzající po povrchu. Trochu jako slupka bez vnitřku. Žádná katarze, žádné opravdové emoce.
Borgli jako by vytvořil film, který ilustruje společnost spektáklu i tím, že ani on nenabízí nezaměnitelnou vizi, ale jen prostý a nijak nevyčnívající pohled na to, jak jsme směšní a prázdní. Nenechá nás dojmout se nad sebou samými. Jen nás trochu popíchne tak, jako se i Thomas se Signe do sebe neustále nepříjemně naváží a vzájemně se před ostatními shazují. A pak spolu jdou domů a při sexu sní o vlastním krásném pohřbu.
Autorka je filmová publicistka.