Pavel VI. v roce 1978. Foto Wikimedia Commons, CC0 1.0
„Já jsem si až nedávno uvědomila, proč jsem tak dlouho měla problémy se svým ženstvím. Proč jsem se nedokázala oblékat žensky, hezky, proč jsem nikdy nechtěla vypadat sexy. V hlavě jsem měla zakódované, že ženským vzhledem páchám hřích a svádím někoho ke smilstvu. I když jsem věděla, že to tak není, měla jsem to hluboko v sobě a strašně mi to ovlivnilo život,“ začíná vyprávět Denisa, mladá dívka, která jak sama říká, je dítě z druhého manželství.
„Máma je věřící, táta vůbec, ale to, že jsem vyrůstala v rodině poznamenané takovým stigmatem, jako je rozvod, určilo i můj kritický pohled na církev. Rodiče mi totiž od útlého věku kladli na srdce, že církev a hlavně víru nejde brát dogmaticky jako jedinou pravdu,“ vysvětluje své rodinné zázemí.
Denisina máma nemohla chodit k přijímání, ke zpovědi, protože spáchala kardinální hřích. Rozvedla se a počala dítě s mužem, s nímž nebyla v církevním svazku. Její máma tak pokaždé, když seděla v lavici, cítila, že celý kostel ví, co se stalo. „Přišlo mi to vždy jako nějaká forma veřejného ponížení,“ zamýšlí se Denisa nad postavením své matky uvnitř církve. „Znám i případy, kdy panovalo pohoršení nad rozvodem ženy, jejíž manžel ji i děti surově mlátil,“ dodává.
„Do náboženství jsem chodila už od mala, a to bylo strašně hezký. Tohle dodnes vnímám jako skvělý zážitek, kdy jsem si coby menší dívka mohla povídat o sobě, o svých emocích, číst biblické příběhy a nechat se jimi inspirovat k tomu být lepším člověkem. Právě toto období mi myslím pomohlo v posílení emoční inteligence,“ zamýšlí se Denisa nad dětstvím v katolické komunitě. Pak ale přišel zlom: Denisa se s rodiči přestěhovala do Prahy a už i kvůli věku zde přešla do náboženství pro mládež, to jí bylo kolem třinácti let. A hned první hodina ji šokovala.
Místo příběhů o Bohu povídání o sexu
„Vedl to jeden z kluků z farnosti a k mému velkému překvapení se všechno točilo kolem sexu, kolem toho, jestli máme nebo nemáme katolické kamarády, a pokud máme i ty nekatolické, jestli je dostatečně přesvědčujeme, aby se obrátili na víru. Já jsem ale v té době měla prakticky jen nekatolické kamarády, protože jsem se zrovna přestěhovala. Cítila jsem se hrozně, že nejsem pro Boha dost dobrá, že páchám hřích,“ vzpomíná.
Podle Denisiných slov to v novém „spolču“ bylo hlavně o tom, jak moc má věřící člověk milovat Boha. Prý víc než své rodiče. A velmi brzy se okruhy témat zúžily na otázky týkající se vztahů a sexu. „Bylo mi třináct, ale dostávala jsem pravidelně otázky na svůj intimní život. Necítila jsem se na takové debaty absolutně připravená a sama od sebe jsem po nich nijak neprahla, nezajímaly mě, proto jsem do společenství přece nepřišla,“ popisuje Denisa. Brzy se navíc objevily i dotazy týkající se partnera. Denisa žádného neměla. Vůbec jí to v té době ještě nepřišlo na mysl.
Debaty ve spolču se kolem sexu točily takřka neustále. Řešila se masturbace, samozřejmě zvlášť s dívkami a zvlášť s chlapci. Denisa běžně slýchala, že pokud by se dotýkala na intimních místech, je to velký hřích a Bůh se u toho na ni dívá.
Přesto se, po opakovaném dotazování ze strany vedoucího spolča, cítila špatně. „Zpětně tam vidím tu dvojí absurditu: neměla jsem být vůbec sexuální bytost, sex byl prostě špatně. Ale už v takto nízkém věku jsem coby katolička měla prahnout po muži, mít s ním ideálně nějaký typ vztahu a jen po jeho boku čekat, až se budeme moct vzít a co nejdříve mít děti,“ reflektuje dívka a dodává, že pojímání vztahů a rolí mužů a žen jí už tehdy přišlo extrémně stereotypní a povrchní.
Před jednadvacátým rokem doporučujeme se svatbou nespěchat, protože v tom věku ještě většina z nás neví, co vlastně chce, a nevyzná se ani v sobě. Po pětadvacátém roce zvláště ženám doporučujeme naopak svatbu moc neodkládat, pokud je možný manžel v dohledu.
(Martin Kvapilík: Proč spolu před svatbou nebydlet a nespat)
Debaty ve spolču se kolem sexu točily takřka neustále. Řešila se masturbace, samozřejmě zvlášť s dívkami a zvlášť s chlapci. Denisa běžně slýchala, že pokud by se dotýkala na intimních místech, je to velký hřích a Bůh se u toho na ni dívá. „To mě přepadne i dnes,“ říká se smíchem a vážně dodává, že to v realitě znamenalo i praktické problémy, třeba v období menstruace nebo při úvahách o návštěvě gynekologa.
Co když nejsem dost?
Kladl se také důraz na to, aby ženy nebyly „sexuální bytosti“, ale naopak, osoby pečující, vztahové, které tu vždy budou pro své protějšky. „Nejvíc paradoxní ale bylo, že po této tematice nebyla žádná velká poptávka. Vždyť jsme byli ještě skoro děti, nikoho z nás by v těch třinácti nenapadlo ptát se na sex, vztahy, milostný život nebo masturbaci. Přineslo se to tam zvenku. Já se chtěla rozvíjet ve své víře, v chápání Boha a místo toho jsem týden co týden poslouchala o sexu, sexualitě a hříchu,“ popisuje Denisa každotýdenní setkání.
Brzy se u ní rozvinuly úzkosti. Bála se, že Bohu není dost. Navíc v té době měla bulimii, což v ní pocity viny jen řetězilo, zvlášť, když během přípravy na biřmování její kněz přede všemi řekl, že pokud někdo nedokáže ovládat svou pusu, nedokáže ovládat ani svůj rozkrok. „Bylo mi čtrnáct, měla jsem poruchu příjmu potravy, záchvaty nezvladatelného jezení a na druhou stranu zvracení na záchodě. Propadla jsem panice, že jakmile začnu vést sexuální život, budu zvrácená. Hříšná. Budu mít pořád sex, protože se neumím ovládat s jídlem a Bůh mě přestane milovat,“ vzpomíná Denisa na pocity, které v té době měla.
Těmto pocitům propadla i proto, že neustále slýchala, že stačí jeden dotyk a koloběh intimity se rozjede naplno. A že ho nebude schopná už nikdy zastavit.
Co je to sex a kde jsou jeho hranice? Kluk pozve dívku do kina. Je tam tma, dotýká se jí nohou. TO JE ÚŽASNÉ. Potí se. Ona je tak blízko. Jenže za chvíli už je to obyčejné, takže příště proplete své prsty mezi její prsty. TO JE ÚŽASNÉ. Kluk přijde z kina a řekne si: TO BYLO SUPER! Dívka přijde domů a vypráví kamarádkám každý detail – dvě hodiny. Příště si dají polibek, pak super polibek, potom vášnivý tříminutovýsupersuper polibek, (když už hrozí přenos viru HIV ze slin), pak nějaké masáže, supermasáže a nakonec pohlavní styk. Možná to ani nechtěli, ale ono to samo pokračovalo. Je to jako když se malý kluk rozběhne z prudkého kopce. Najednou je sráz stále prudší a prudší, nohy už nejsou dost dlouhé a nestačí tolik kmitat a pak BUM BÁC. A pláč! Gravitace může být silnější než schopnost udržet kontrolu.
(Tomáš Řehák, Sex, šlehačka na dortu)
Pravidelná „masírka“, jak sama Denisa setkávání nazývá, se brzy začala podepisovat na dívčině duševním zdraví. Když ve společenství pravidelně procházeli otázky ze zpovědního zrcadla, nemohla Denisa na všechny upřímně odpovědět „ne“. Děsilo ji to a neustále se sama sebe ptala, jestli ji Bůh vůbec může mít rád, když je tak nečistá.
„Až po letech jsem si uvědomila, že jsem snad nezažila komunitu, společenství, které by bylo tak moc fascinované sexem, tělesností a snahou tyto věci komentovat, ovládat a neustále o nich někomu něco kázat,“ říká dnes Denisa.
- Nemyslel jsem dobrovolně na něco nečistého?
- Nechtěl jsem dobrovolně něco necudného vidět, slyšet nebo činit?
- Díval jsem se, četl, poslouchal dobrovolně něco z oblasti erotiky či pornografie (časopisy, knihy, video, internet, vtipy, písně)? Šířil jsem to dále?
- Činil jsem něco nečistého? Ukájel jsem se? Sám nebo s jinými? Proti přírodě (homosexuální jednání)?
- Neodhaloval jsem se před ostatními (např. na pláži, focení…)? Je mé vystupování na internetu a všude jinde čisté?
- Neprohlížel(a) jsem si osoby druhého pohlaví tak, že to ve mně vyvolávalo hříšnou žádostivost?
- Žil jsem sexuálním životem před svatbou (např. petting, necking…)?
- Mlčel jsem k nemravnostem ve svém okolí?
- Chovám se uctivě k osobám druhého pohlaví (nečiním narážky, nekoketuji, nesvádím)?
- Nenavazoval jsem vztah jen pro zábavu?
- Oblékám se diskrétně, abych nevzbuzovala žádostivost?
- Nepoužíval jsem antikoncepci (ani pod záminkou zdravotních důvodů)? Nedopouštěl jsem se přerušované soulože?
- Vynucoval jsem si bezohledně sex v manželství? Neodmítal jsem manželský styk bez vážného důvodu?
- Vyhýbal jsem se početí dítěte bez vážného důvodu?
- Podstoupila jsem umělé oplození? Měl jsem nějakou účast na umělém oplození (výkon, rada, nátlak, spolupráce, mlčení)? Prodával či daroval jsem své pohlavní buňky pro účely umělého oplození?
- Odmítal jsem se seznámit s metodami přirozeného plánování rodičovství?
- Dopustil jsem se smilstva nebo manželské nevěry (s osobou svobodnou, vázanou manželstvím, či zasvěcenou)?
- Porušil jsem manželský slib a rozvedl se? Žil jsem intimně v neplatném manželství?
- Schvaloval jsem sexuální život nesezdaných párů anebo osob stejného pohlaví? Mlčel jsem k takovémuto jednání v mé rodině a tím vzbuzoval dojem, že souhlasím?
Jde to i jinak?
Důsledkem opakujících se stresových situací začala Denisa, stejně jako Hana, chodit hodně zahalená, aby skryla své ženské křivky. Děsila se svého těla a nemohla se na něj ani podívat. Pořád řešila, jestli svým jednáním někoho nesvádí. Když se dostala do věku, kdy většina kamarádek kolem ní navazovala romantické nebo sexuální vztahy, Denisa se zasekla.
„Je přitom paradoxní, že někdy v tomto věku, tedy kolem šestnácti let, jsem se shodou okolností dostala do nového prostředí věřících. A zažila jsem pravý opak. Milující prostředí plné otevřených lidí, kde bylo možné se třeba i vyoutovat. Kde se vše řešilo citlivě, na rovinu a v bezpečném prostředí. Kde nás respektovali takové, jací a jaké jsme, kde jsme mluvili otevřeně a pojmenovávaly věci tak, jak jsou,“ vzpomíná.
„Mluvili jsme o sexu před svatbou bez nutného zostuzení. Dokonce se tam daly řešit i interrupce nebo užití pilulek ,po‘. Probíralo se, co to znamená být queer, a že to není tak, že tě Bůh přestane milovat, když ty nejsi heterosexuální,“ dodává.
Jenže ani takto pozitivní zkušenost Denise nestačila k tomu, aby překonala problémy, které v ní zaselo předchozí spolčo. Naplno se objevily pokaždé, kdy to byť jen vzdáleně vypadalo, že by mohla mít nějaký partnerský život a projevovaly se hlavně tělesně.
„Jeden kluk, který byl milý, respektující a hrozně jsme si rozuměli, mě jednou dal ruku kolem ramen. Ztuhla jsem a dostala panickou ataku. Nemohla jsem se ani pohnout, srdce mi bušilo, moje fyzická reakce ale vůbec neodpovídala adekvátnosti celé situace. Jenže na mě někdo sáhl. Nějaký muž. A tělo si pamatovalo, že tohle se nemá,“ popisuje Denisa. Problémy s nekontrolovatelným třasem, stresem, ztuhnutím, se pak neustále opakovaly. A vlastně nikdy úplně neodezněly.
V terapii
Trvalo to roky a nakonec pomohla Denise až velmi pečlivá a intenzivní terapie a také kritická reflexe všeho, co zažila. Jejím hlavním cílem při snaze setřást ze sebe hluboce zakořeněné negativní vzpomínky bylo hlavně to, aby nepřišla o svou víru a zároveň dokázala normálně fungovat a mít vztahy, které chce a ve kterých se cítí dobře. Přesto se ani dnes, coby nějak praktikující katolička, problémům nevyhne.
„Nejde jen o to, že mám stále problémy se svým tělem i sexualitou. Ale i o to, že coby praktikující katolička se stále setkávám s nepříjemným a hodnotícím chováním kněží nebo věřících vůči lidem v mém okolí. Naposledy jsem u zpovědi dostala otázku, jestli bydlím s rodiči. Odvětila jsem, že bydlím se svým klukem. Kněz hned dodal, že určitě každý žijeme ve svém pokoji. Když jsem mu řekla, že ne, odmítl mi dát rozhřešení. My jsme spolu přitom nespali a reálně jsme i řešili, že se brzy vezmeme. Ale to mu bylo jedno. Nemohla jsem jít k přijímání a všichni se na mě dívali, jak najednou sedím v lavici a bylo jim jasné, proč se tak asi děje,“ říká. Cítila se ponížená a vystavená hodnocení, o které nestála. Cítila se nepodpořená vlastním zpovědním knězem.
První část otázky v názvu této knížky, tedy společné bydlení, chci zodpovědět tímto jedním odstavcem. Myslím, že jakmile muž a žena začnou spolu bydlet, je jen otázkou času, kdy se spolu vyspí. Fyzická blízkost a pokušení jsou tak silné, že pokud spolu nechcete sexuálně žít, tak spolu samozřejmě nemůžete chtít ani bydlet. A naopak: ani po dvaceti letech v manželství si nedokážu představit, že bych měl bydlet s atraktivní ženou v jednom bytě, sexuálně s ní nežít, a přitom s ní mít bezkonfliktní vztah. Nechávám na čtenáři, ať s tím naloží podle vlastního uvážení.
Navíc co se týče společného bydlení, podle našich zkušeností trvá sžívání dvou lidí obvykle tak pět a sedm let. Teprve potom se přestanete s manželkou v různých situacích „překvapovat“. Takže dopředu stejně nic moc otestovat nelze – musíte si to stejně jako manželé „odžít“.
(Martin Kvapilík: Proč spolu před svatbou nebydlet a nespat)
Když dnes Denisa na tento okamžik vzpomíná, přijde jí, že zároveň patřil k těm emancipačním. Díky němu si uvědomila, že největší svátost – svátost smíření s Bohem – jí kněz upírá proto, že odmítla litovat jednání, které sama nepovažuje za hříšné ani špatné. „Už odmala jsem cítila, že k ženám a queer lidem se církev nechová správně. Myslela jsem si ale, že já sama to zvládnu. No, tak jsem se spletla. Stačilo pár krátkých let v jednom toxickém spolču a problémy si nesu dodnes,“ uzavírá s ironickým výrazem ve tváři mladá žena.
Nečistí
Martina Vintrová z plzeňské diecéze, soudkyně Diecézního církevního soudu a členka Kolegia k šetření důvodnosti nařčení vzneseného vůči duchovnímu nebo pracovníkovi církevní instituce o způsobech, jakým se v určitých komunitách vykresluje obraz tělesné čistoty, mluví jako o pokřiveném obrazu lidské sexuality a zacházení s ní. To však ale Roman Kubín odmítá.
„Dnes se spíše mluví o ohrožení z lehce dostupné pornografie,“ oponuje ředitel sekce pro mládež. „Statistiky udávají, že většina lidí narazí na pornografické materiály poprvé přibližně v 11 letech a tento věk první expozice se neustále snižuje. Je to destruktivní zvláště v nedospělém věku a může to vést k závislosti na pornografii a může to sexualitu zmrzačit. Všichni si musíme uvědomit, že jsme bombardováni pokřivenými sděleními, která nesměřují k našemu dobru a zralosti. Pokud sexualita bude chápána jen jako sexuální pud, bude to ochuzením. Správně může být chápána sexualita jen v širším rámci výchovy k lásce, k vzájemnému darování se,“ vysvětluje.
Podle Vintrové je to ale jinak. „V zásadě jde o to, že negativní představování lidské sexuality a přehnaný důraz na mimomanželskou čistotu může vést k nepodloženým úzkostem u věřících lidí. Pro někoho pak jsou i ,normální‘ sexuální témata náročná a stresující, jenže co teprve znásilnění nebo sexuální násilí,“ varuje. Ve chvíli, kdy k něčemu takovému dojde, mohou podle ní mít i oběti sexuálního násilí pocit, že spáchaly neodpustitelný hřích a jejich trauma se tím jen prohlubuje.
Přeživší často neřeší pouze samotné trauma ze sexuálního násilí, ale i ze svého těla, které se jim zdá poskvrněné. Zvlášť pro ženy, u nichž se panenství bere jako důležitá hodnota před vstupem do manželství, je (sic!) nekonsensuální sexuální zkušenost brána jako jejich vlastní selhání.
Raději mrtvá než „poskvrněná“
Hodnota panenství je navíc lidmi, kteří se věnují vzdělávání mladých v partnerských vztazích, ale i církví jako takovou, často stavěna na pomyslný vrchol, který by pro ženu měl být možná i důležitější než život. Dobře to ukazují třeba i příklady různých mučednic čistoty, které bývají nezřídka dávány mladým ženám za vzor. Mezi ty nejznámější patří Maria Goretti, katolická svatá, jež obětovala svůj život, aby nebyla znásilněná. Ta patří k nejuctívanějším světicím dnešní doby.
Tato mladá mučednice nám připomíná, že existují hodnoty, které daleko převyšují všechno ostatní. Je to Boží Milost, víra a věrnost víře, ctnost a věrnost ctnosti. Ctnost mravní čistoty proniká jasem nejen duši, ale i tělo. Mravní čistota je rovnováha mezi tělem a duší, soulad mezi duchem a smysly, mezi rozumem a pudem.
Pavel VI. v roce 1969
Podobně se to má i s Annou Kolesárovou, známou mučednicí čistoty ze Slovenska, která se raději nechala zastřelit, než aby byla znásilněná vojákem Rudé armády. Na Slovensku je obecně vnímána jako vzor víry a čistoty hlavně pro mladé lidi. Navzdory tomu, že církev aktivně vytyčuje nějaké ideály a vzory co se sexuality a tělesnosti týká, klade věřícím zároveň na srdce, že tento typ vzdělání je především otázkou pro rodiny – nikoliv pro instituci.
Taková ta rodinná záležitost
„Sexuální výchova musí probíhat především v rodině a přiměřeně jejich životní fázi v bezpečném a citlivém prostředí,“ oponuje Kubín. „Nejlepší způsob vzdělávání je v rodině, kde mladí vidí opravdový život a v něm i celou vztahovou výchovu. Rodiče mají vždycky vliv na mravní rozvoj svých dětí, v dobrém i ve zlém. Rodina je místo, kde se člověk učí správně užívat svobodu, kde se učí kriticky rozlišovat sdělení z různých médií. Doplněním výchovy mohou být kurzy, přednášky výchovy ke vztahům v rámci center pro rodinu nebo podobných aktivit.“
Dodává ale, že církev tu přeci jen je od toho, aby propagovala určitý pohled na tělesnost a sexualitu, a že to tedy také dělá. „Jedna věc, na kterou se v naší společnosti mnohde zapomnělo, je v této oblasti velmi důležitá: Sexuální výchova, která chrání zdravý stud, má nesmírnou cenu, i když si dnes někteří myslí, že je to pozůstatek starých časů. Je to přirozená obrana osoby, která si chrání svůj vnitřní život a brání se být považována za pouhý předmět. Bez studu může být afektivita a sexualita redukována na obsesi genitální sférou a nezdravé chování, které ničí naši schopnost milovat, a na různé formy sexuálního násilí, které vedou k tomu, že jsme vystavováni nelidskému zacházení, nebo sami poškozujeme druhé. (Amoris laetitia Exhortace papeže Františka o lásce v rodině 282) Sexuální výchova je úzce spojena s úctou k vlastnímu tělu v jeho ženskosti či mužskosti,“ vysvětluje.
V dnešní době je ale podle něj velmi těžké mluvit o sexualitě a tělesnosti, a to proto, že je dle něj sexualita banalizována a zlehčována. Na otázku, jak se uvnitř církve pracuje s tématem sexuálního násilí nebo obtěžování, zneužívání moci a dalších podobných zraňujících oblastí, odpovídá Roman Kubín, ředitel Sekce pro mládež ČBK jasně: „Je lepší ukazovat ideál a k němu vedoucí náročnou cestu než se příliš zabývat různými deformacemi. Mladí se s tím setkávají jednak v médiích a někdy bohužel i ve svých životech, takže je třeba mluvit o všem. Kromě podpory mladému člověku nabízíme odborná zařízení, která mohou pomoci situaci řešit.“
I když se církev ve svých projevech často tváří, že intimní otázky sexuality, tělesnosti a vztahů vlastně nejsou její doménou, vytváří pro mladé lidi celou řadu vzdělávacích aktivit, jimiž jejich poznání i prožívání v těchto oblastech jasně a neoddiskutovatelně formuje. Děje se tak nejen uvnitř společenství, ale také na setkáních mládeže nebo v publikační činnosti pro mladé.
V řadě situací však ve chvíli, kdy dojde k násilí, zranění, zneužití nebo jinému traumatu, třeba „jen“ založenému na manipulaci a necitlivé indoktrinaci, dává církev ruce pryč a tváří se, že intimita, sexualita a tělesnost je spíš otázka rodin, ne otázka instituce. A někdy dokonce svým nevhodným chováním prožité trauma ještě řetězí. Kromě toho, že nechává lidi bez pomoci, se tím navíc sama připravuje o vlastní věřící.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Pokud jste obětí sexuálního násilí obraťte se na organizaci Profem.