Foto Ivan Aleksic, Unsplash, CC0 1.0
Česko bude mít 24. ministra školství od roku 1989. Žákyně či žák základní nebo střední školy v podstatě nemá šanci si zapamatovat, kdo zrovna školství velí. Ministři (protože to jsou povětšinou muži) přicházejí, seznamují se, trousí nápady a pak zase odcházejí pryč. Resort, kterému by měla dominovat stabilita a jasná představa o tom, kam a jak se má české školství vyvíjet, se tak v podstatě točí v kruhu.
Rozhlédnout se a odejít
A v kruhu se točí také tuzemské debaty o vzdělávání, když se pořád dokola vrací tatáž témata, aniž by se cokoli vyřešilo. Současně roste počet analýz a datových výstupů, které ukazují, co a proč je v českém školství špatně. Bohužel v čele ministerstva většinou nesedí nikdo dost dlouho na to, aby se v situaci zorientoval. Navzdory všem politickým proklamacím o vzdělání coby prioritě svědčí realita o opaku. V politických stranách se na tuto pozici připravuje málokdo a v případě vynucených výměn nemají strany kde brát. O tom ostatně svědčí i krátká epizoda ministra Vladimíra Balaše, který na ministerstvo přišel, rozhlédl se a zase odešel.
Česku chybí vláda, která by to se vzděláním myslela vážně, a od toho se odvíjejí možnosti jednotlivých ministrů.
Nastupující Mikuláš Bek se nicméně ve školství dlouhodobě pohyboval na exekutivních pozicích. Coby bývalý rektor Masarykovy univerzity možná bude lépe chápat mnohdy tristní situaci na převážně humanitních oborech českých vysokých škol, které jsou pro tento stát zhruba stejnou prioritou, jakou byly pro režim před rokem 1989. Vysoké školy jako celek jsou dlouhodobě mimo obzor veřejné debaty, v níž se objevují leda v souvislosti s různými obskurními návrhy na zavedení školného.
Pro podstatnou část vysokých škol nyní platí, že kdo chce třeba mít děti a živit rodinu, musí opustit dráhu vysokoškolského pedagoga a jít pracovat někam, kde ho za práci zaplatí. Třeba za pokladnu v supermarketu. Země budoucnosti vypadá trochu jinak… Nicméně z patové situace humanitních oborů se vymyká právě Masarykova univerzita, na níž mají vyučující humanitních i sociálně-vědních oborů lepší ohodnocení než na většině podobných škol. Bek byl přitom v pozici prorektora a následně rektora Masarykovy univerzity celkem patnáct let.
Ne všechno lze vyřešit penězi
Debata posledních let se soustředila na platy učitelů základních škol, které se podařilo dorovnat na snesitelnou úroveň, což je nyní zakotveno v zákoně. V něm se však myslelo jen na pedagogy a současně neexistují sankce, které by vládu donutily dodržet oněch slíbených 130 procent průměrné mzdy pro učitele. Bohužel také chybí zákonná úprava, která by školství garantovala určitou část HDP. I tak je to ale na Česko úspěch.
Ostatní problémy ale prostým přesunem financí vyřešit nejde. Začít můžeme aktuálními přijímacími zkouškami na střední školy a zcela nedostatečným počtem míst na gymnáziích, zvláště ve velkých městech. Český stát nechal zajít situaci do stavu, kdy jsou zcela bezdůvodně mařeny talenty, ambice a budoucnost dětí, které se kvůli nedostatku míst nedostanou na školy, na které patří.
Kromě nedostatku míst je od škol odřízne bizarní mechanismus jednotných přijímacích zkoušek, který deformuje vzdělávání ve školách. Děti se místo poznávání věcí, jež mají smysl, učí vyplňovat testy, které žádný smysl nemají. Uspějí především ty z bohatších rodin, které jim zaplatí doučování a přípravné kurzy. To je hlavní ponaučení tohoto systému. Nicméně netěží z něj vůbec nikdo. Český stát nějak nepochopil, že jeho rolí není hlídat, aby náhodou zbytečně mnoho dětí nedosáhlo lepšího vzdělání, a měl tak v záloze armádu dělníků a rolníků.
Škola je v demokratickém právním státě v podstatě tím jediným, co může napravit nerovnosti dané původem a nabídnout každému dítěti rovnou šanci na nejlepší vzdělání. V tom ovšem český stát selhává po dekády a netýká se to jen bariér při vstupu na střední školy, ale v celém nastavení základního školství, které ve výsledku ruinuje obrovské množství osudů. Brzo tak nebudeme jen montovnou Evropy západní, ale i té východní.
Vytyčit směr
Základní školství v současnosti v podstatě nikdo neřídí. Za každou základní školu je odpovědná obec, která ji zřizuje, a kvalita školy se místo od systému odráží od shody náhod a polohy, kde se nachází. Zájmy dětí z horších sociálních podmínek tak nehájí obvykle nikdo, což staví vzdělávání coby demokratizační mechanismus na hlavu. V reprodukci sociálního postavení napříč generacemi máme blíž k feudalismu než k současné Evropě. Neexistuje hlídání kvality základních ani středních škol a podpora učitelů i ředitelů je v podstatě náhodná.
Ještě tristnější je pak situace romských dětí a segregovaných škol – desegregace je v Česku v podstatě jen teoretický koncept. Kdyby dnes znovu došlo k procesu D. H. a ostatní versus Česká republika, v němž byl stát v roce 2007 Evropským soudem pro lidská práva uznán vinným ze segregace romských dětí, dopadne to po šestnácti letech úplně stejně. Kdo nic nedělá, ten nic nezmění.
Česku chybí vláda, která by to se vzděláním myslela vážně, a od toho se odvíjejí možnosti jednotlivých ministrů – pokud tedy na školství zamíří někdo, kdo se ve věci orientuje. České školství potřebuje ministra, který by problémy a jejich řešení dokázal poskládat dohromady a dokázal najít shodu napříč stranami, aby bylo jasné, že školství pojede vytyčeným směrem příštích dvacet let bez ohledu na vládu. Není to rozhodně málo, ale je to jediná známá cesta k tomu, aby fráze o vzdělání coby prioritě přestala být frází. Stejnou cestu zvolily všechny země v Evropě, které se v posledních letech dokázaly pohnout z místa. Uvidíme, zda se o takový směr zasadí nastupující Mikuláš Bek.
Autor je redaktor Alarmu.