Foto Unsplash, CCO 1.0
Česko ve formě. Tak se jmenuje soubor opatření, která nás mají dostat zpět do hry. Při všem šermování formou, kondicí a štíhlým státem však není úplně jisté, jestli se neplánuje místo štíhlého státu zdechlina. Náš stát určitě svou šíří a kvalitou neposkytuje služby jako Skandinávie, přesto i to málo se má ořezat. Během posledního týdne se naplnily obavy, že místo promyšlené reformy nás čeká soubor spíše náhodných opatření, která dávají smysl pouze v excelové tabulce ministra financí, zatímco v běžném světě se rozpadají na změny dobré, neutrální a špatné.
Jednotliví politici a političky koaličních stran v případě svých snah reformy vysvětlit odhalovali, že plán neexistuje, což vyplývalo z flexibilní rétoriky, v níž se významy slibů i opatření průběžně měnily. Třeba premiér Fiala spolu s dalšími představiteli ODS přešel k tvrzení, že před volbami slibovali zvýšit celkovou daňovou zátěž. Když odhlédneme od obvyklé kultivované mluvy, lze jen obtížně hledat rozdíly mezi lhaním Andreje Babiše a lhaním Petra fialy. Třeba v rozhovoru pro Deník.
Jistě se lze bavit tím, že se voliči pravice nechali napálit a potřebovali by vzdělání proti dezinformacím, nebo se prostě nechali koupit. Stejně jako voliči Andreje Babiše, kterým se pro totéž celá léta posmívali.
Koalice Spolu přitom opřela předvolební kampaň o tvrzení a slib, že nezvýší žádné daně. Žehlit očividné lhaní se pokusil klíčový muž Petra Fialy a ministr spravedlnosti Pavel Blažek vskutku bizarní konstrukcí, kdy v rozhovoru pro MF Dnes na otázku daní a porušení předvolebního slibu ze strany Petra Fialy řekl: „Nenazval bych to, že to je lhaní. Spíš něco říkal, ale nemohl to udělat.“
Slibovat něco, o čem víte, že nemůžete splnit, je lhaní. A Petr Fiala věděl, že slib, se kterým vyhrál volby, nelze splnit, protože po zrušení superhrubé mzdy a některých dalších opatření, které prosadila jeho ODS s Babišem a Okamurou, chybělo v rozpočtu celkem 150 miliard korun.
Jistě se lze bavit tím, že se voliči pravice nechali napálit a potřebovali by vzdělání proti dezinformacím, nebo se prostě nechali koupit. Stejně jako voliči Andreje Babiše, kterým se pro totéž celá léta posmívali. Klíčová zodpovědnost nicméně leží na partě okolo Petra Fialy. Nikdo z voličů stran, které jsou dnes u moci, se před volbami nemohl kvalifikovaně rozhodnout, zda nyní přijatá opatření jsou tím, co chtěl. Nikdo je s tím před volbami neseznámil, ani to neobhájil.
Škrty a úspory, které nikdo neviděl
Zatímco u daní je víceméně jasné, co přesně se komu zvýší, aby se nějak polepila díra po zrušení superhrubé mzdy, v případě takzvaných úspor panuje týden od zveřejnění celého balíku regulérní chaos, který přiživil sám Stanjura prohlášením, že nebude nic prozrazovat, aby mu plán nezničili lobbisté. Jak ukázaly ohlášené škrty na ministerstvu průmyslu, ono možná ani není proti čemu lobbovat.
Vláda chce škrtnout 54 miliard a největší částka se měla týkat právě tohoto ministerstva. Jak postupně zjistily Seznam zprávy a další, celkem 18 miliard úspor tohoto ministerstva vzniklo nejspíš omylem a dnes to nikdo nechce přiznat. Stanjura omylem slíbil škrtnout 18 miliard dotací na obnovitelné zdroje energie a nyní trvá na tom, že to není problém, a ministerstvo průmyslu, že má pro takový krok právní analýzu. Nejspíš ale nic takového neexistuje a škrtnutí těchto dotací buď nebude vůbec možné, protože jsou zakotveny v zákoně a znamenalo by to zákony zpětně měnit, anebo to povede k soudním přím, které budou drahé a stát je nevyhnutelně prohraje, protože retroaktivita je protiústavní.
Stanjura tak musí hledat jinde. Třeba v rušení úřadů, kdy Stanjura věří, že když se někde sloučí dva malé úřady, vyplyne z toho automaticky úspora, a současně doufá, že podobných případů mu do klína spadne více.
Stejně tak se možná zruší nějaké výzkumné ústavy, jak Stanjura zmínil v rozhovoru pro Deník N. Bohužel ministr neví jaké, protože jak sám říká, neví, jaké vlastně jsou. Což je celkem neuvěřitelné přiznání ministra, který škrtá dotace, které škrtnout nemůže, a ruší úřady, o jejichž existenci neví. Ne, že by nebylo možné některé obskurní výzkumné instituce zrušit, ale možná by pro nás i pro ministra financí bylo lepší, kdybychom místo nich měli instituce funkční. Třeba by pak měl ministr financí lepší přehled o tom, co se v zemi děje. Co je, a co není.
Český zázrak: míň lidí za méně peněz bude pracovat lépe
Uprostřed této nekompetence je rétorika vlády, že ušetří snížením platů a vyhazováním ze státní správy, především skupinovou psychózou. Stanjura chce „ušetřit“ dvě procenta na platech ve státní správě. Prý bude na vedoucích úřadů, jestli lidi propustí, nebo jim sníží platy. Stanjura si to představuje jako v podstatě bezbolestné řešení, kdy ušetříme a současně budeme mít lepší státní aparát. Ten podle jakéhosi magického zaklínadla bude fungovat lépe, když v něm bude méně lidí.
Nevím, co si o tom myslí všichni ti, kdo marně čekají na důchody od přetížené správy sociálního zabezpečení, které chybí zaměstnanci, nebo na výplatu sociálních dávek od kolabujících úřadů práce, kterým chybí lidé a důstojné ohodnocení. Kdo ze zaměstnanců tam za snížené mzdy přesně zůstane, budou to ti nejlepší, kteří budou v menším počtu vše dělat lépe a rychleji? Budeme mít lepší školství, protože míň lidí zajistí lepší sledování kvality základních škol, kterou dnes nesleduje vůbec nikdo? Méně lidí z nás udělá Finsko?
Že se Česko dostane díky sérii škrtů, jejichž konkrétní podobu nikdo nezná, do formy, je čirá halucinace. Je to jako si myslet, že snížením přísunu peněz do železniční dopravy spadnou vysokorychlostní tratě z nebe. Plán, který vidíme před sebou, je spíše souborem náhodných opatření a škrtů na zachování Česka coby nekonkurenceschopné montovny, která se usmaží uprostřed klimatické krize, kterou vláda ignoruje.
Autor je redaktor Alarmu.