Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Sedím zoufalá u klávesnice počítače s tím, že bych měla vyprodukovat další zaměnitelnou reportáž, jakých jsem napsala už tolik. Stačí poskládat pár příběhů lidí, na kterých budu ilustrovat, jak se český sociální systém nedokázal popasovat se strmým navýšením nákladů na bydlení, jež stouply také kvůli zvýšeným cenám energií. Musím také odcitovat nějaké odborníky, prostudovat pár analýz, ze kterých vytáhnu data a nesmím zapomenout ani na sociálního pracovníka, který tomu dodá svými bohatými zkušenostmi šťávu.
Příběhů lidí mám dostatek. Nikdo samozřejmě nechce být jmenován, ale všichni si přejí, aby se o jejich problémech psalo, a hlavně aby se na ně našlo nějaké udržitelné řešení. Důvody, proč lidé nechtějí dát všanc svá jména, jsou stále stejné. Bojí se. Někteří proto, že jsou z pohledu systému podvodníci, kteří neuvedli při svých žádostech o dávky celou pravdu. Nebo mají strach, že když si postěžují na svůj úřad práce, o dávky přijdou. V případě, že o ně kvůli chybě úřadu práce přišli, doufají, že je třeba zase dostanou. Další se jednoduše stydí za to, že dávky pobírají. A nejvíc se stydí ti, kdo celý život pracovali a dnes jsou ve starobním důchodu, který jim nestačí… Všechno potřebné už mám pohromadě a teď jde jen o to, abych to napsala tak, aby to čtenáře chytlo za srdce.
Téma drahých energií, vysokých nákladů na bydlení, s tím souvisejících příspěvků na bydlení a z nich vyplývajících problémů se mě dotýká osobně. Snad i proto se mi o něm vůbec nechce psát. A nejde jen o to, že jsme asi před dvěma měsíci zaplatili 54 tisíc nedoplatek za plyn a teď, po vyúčtování, po nás ještě chtějí doplatit dalších dvanáct tisíc. A to jsme topili v zimě mnohem méně než předchozí roky. My to nějak zvládneme, i když je pro nás vysoká cena plynu taky skoro likvidační. Jde však o to, že důsledky státní politiky vidím úplně zblízka, a nemůžu s tím nic dělat. A nemůžu se s tím smířit.
Často imaginární příspěvek
Když loni na podzim začaly strmě stoupat ceny energií, přišla vláda jako s hlavním opatřením s radou, aby si lidé žádali o příspěvek na bydlení. Opakovaně vyzývala obyvatele, aby tímto způsobem problém s narůstajícími cenami řešili. Krátce nato si začali lidé v mém okolí, kteří příspěvek pobírali, stěžovat, že se opožďuje. V některých městských částech to začalo dokonce o dost dřív, už během covidu. Pokud kvůli nevyplacenému příspěvku nedokázali zaplatit nájem, ztratili tím pádem na příspěvek nárok. A to i v případech, kdy bydleli v bytě patřící městské části, která za nevyplacení měla odpovědnost. Na příspěvek na bydlení se přitom v Praze čeká často déle než dva měsíce.
Úřady práce začaly pod náporem v roce 2022 kolabovat, ale vláda dál radila lidem, aby si o příspěvek žádali.
„Už tři měsíce mám vyřízený příspěvek na bydlení, a pořád nedorazil,“ stěžovala si mi loni prodejkyně Nového prostoru, které se po dlouhých letech na ubytovnách nedávno podařilo sehnat si sice skromné, ale opravdové bydlení. V tu dobu také dostala od jedné ze svých stálých zákaznic nabídku, že jí pomůže v rámci Milostivého léta s dluhy. „Jenže já se teď bojím, že přijdu o bydlení. Těch exekucí mám stejně moc, ale co mám dělat s nájmem? Na úřadě jsem všechno odevzdala, řekli mi, že mám nárok, a pořád nic neposílají. Majitel mi zatím ještě chvíli počká, ale bojím se, že o bydlení přijdu,“ vyprávěla mi nervózně o pasti, do které se dostala. Půjčovat si nechtěla, protože nechce už žádné další dluhy, v tom je neoblomná.
Karel s Terezou a nevyplacené dávky
Bylo mi jí líto. O tom, že se příspěvek začal zpožďovat, jsem ale už dobře věděla. Na Praze 10 se zpožďoval dokonce už v roce 2021, tedy dávno před hlavním náporem lidí, kteří si nově začali žádat o příspěvky na bydlení, a před příchodem uprchlíků z Ukrajiny. Vím to, protože tam bydlí mí kamarádi Karel s Terezou se svými třemi dětmi. (Jména jsem pro potřeby reportáže změnila.) Karla s Terezou znám dvacet let a vím, kolika problémy si prošli a kolikrát se museli stěhovat. V dobách, kdy jsem se i já často stěhovala, mi mnohokrát se stěhováním pomohli. Když se stěhovali oni, pomáhala jsem zase já jim. V roce 2020 po dvaceti letech čekání získali městský byt. Bylo to na jaře a Karel měl tehdy stálou práci, takže to vypadalo, že se po dlouhých letech stěhování z ubytovny do azylu a pak do předraženého nevyhovujícího bydlení a zase zpátky na ubytovnu blýská konečně na lepší časy. A že už se nemůže nic pokazit.
Jenže na podzim 2021 Karel onemocněl a měl jít na operaci. Šlo o zákrok, bez kterého neustále ztrácel krev a byl unavený. Pobíral nemocenskou a lékaři jeho operaci kvůli covidu několikrát odložili. Lékař mu ale zároveň řekl, že je to nebezpečné, a že pokud mu to praskne, může vykrvácet. Před prázdninami mu sdělili, že operace bude až někdy v listopadu. Mezitím mu přestali platit po třech měsících nemocenskou. Odůvodnili to tak, že na základě lékařských zpráv došli k tomu, že už nikdy nebude práceschopný. Rodina pobírala příspěvek na bydlení, který se začal už v roce 2021 zpožďovat, a Karel se sice přes svůj stav snažil dělat nějaké brigády, ale když se dluh na nájemném podařilo uhradit celý, příspěvek zase nedorazil včas a kolotoč se znova roztočil. Se zhoršujícím se zdravotním stavem vydělával čím dál méně.
Letos v zimě se po pracovním úrazu dostal do nemocnice a tam zjistili, že má rakovinu. Po čtyřech měsících nastoupil na chemoterapii, jenže v tuto chvíli dluží rodina už za tři nájmy a příští týden by jim měla městská část prodloužit smlouvu, kterou ovšem neprodlouží, pokud tam bude dluh. Všechny příjmy, které měli, požralo placení energií a nákupy čím dál dražších potravin. Na drahé léky si rodina musela půjčovat. Chce se mi řvát, že kdyby to fungovalo alespoň trochu, nikdy by se to nestalo. Za zpožďování a celkovou dlouhodobou nefunkčnost systému navíc nikdo reálně nenese odpovědnost, nepočítám-li únorové odvolání ředitele Úřadu práce.
Kolik je takových lidí?
V systému dávek státní sociální podpory byl v březnu 2023 zaznamenán meziroční nárůst výdajů o cca 0,9 miliardy korun (o 22,4 procenta) na 4,7 miliardy. Ten byl způsoben zejména zvýšeným počtem vyplacených dávek a výdajů na příspěvek na bydlení a přídavek na dítě. Úřady práce začaly pod náporem v roce 2022 kolabovat, ale vláda dál radila lidem, aby si o příspěvek žádali. Zjednodušila pravidla pobírání příspěvku a zvýšily se i normativy, tedy výše, kam až může příspěvek sahat. Tím teoreticky umožnila dalším lidem příspěvek pobírat, jiné ale dostala do problémů.
Sedíme v bytě s panem Alešem. Pan Aleš bydlí na Praze 10 v obecním bytě a pobírá důchod. Špatně se pohybuje a je mrzutý, protože se bojí, že dávky, které nutně potřebuje na poplacení zvyšujících se nákladů na bydlení, nepřicházejí. Neustále nadává na poměry, a když se ho sociální pracovník Pavel Veleman, který mě k němu přivedl, ptá na jeho půjčku u Providentu, kterou stále splácí, říká, že o tom nechce radši ani mluvit. Po chvíli se nechá přemluvit a přizná se, že si půjčil 16 tisíc, aby uhradil nedoplatek za energie. Teď splácí měsíčně 2500 korun a ještě dlouho splácet bude, nechce ani zjišťovat, jak dlouho. Podle Velemana je sice dobře, že se na úřadě už nemusí dokládat nárok na dávku každé tři měsíce, znamená to ale zároveň, že je systém nepružný. Zvýšené náklady na bydlení, například kvůli vyšším zálohám na energie, se promítnou až za půl roku. Doložit je mimořádně a chtít příspěvek navýšit, přitom zvyšuje riziko, že ho úřad práce opět nepošle včas. „Museli by to tam přepočítávat a člověk je rád, že to vůbec chodí,“ vysvětluje sociální pracovník, proč v současné situaci není radno zasahovat do procesu vyplácení dávky.
Kolik jich není v systému?
Stát tak nepomáhá účinně těm, kdo o dávky požádají, ale stále je tu ještě velká skupina lidí, kteří nežádají, přestože mají nárok. Anebo žádají jen díky pomoci sociálních pracovníků nebo někoho dalšího. Podle analytika Jana Klusáčka z iniciativy Za bydlení vyplývá z analýzy dat o životních podmínkách obyvatel ČR z roku 2021 (SILC), která upravil tak, aby zohlednila nárůst cen energií a nárůst příjmů mezi lety 2021 a 2023, že v roce 2023 by mělo mít nárok na příspěvek na bydlení 660 tisíc domácností, ve kterých žije 1,2 milionu lidí. V březnu 2023 dávky pobíralo odhadem pouze 230 tisíc domácností. Z toho je patrné, že je tu stále hodně lidí, kteří se požádat zdráhají.
Platí přitom, že skupina, která využívá příspěvku nejméně, jsou senioři, zejména seniorky pobírající starobní důchod. Pouze jedna desetina seniorských domácností, které na něj mají nárok, příspěvek pobírá. Jednou z žen, která příspěvek sice pobírá, ale mnoho nechybělo, aby to vzdala, je i pětaosmdesátiletá paní Zuzana. Po smrti manžela se svým důchodem 15 tisíc nemá na stále se zvyšující náklady na bydlení, nyní ve výši 18 tisíc. Když se konečně odhodlala jít pro příspěvek na bydlení, byla jednak svědkem nepříjemných situací při získávání pořadových lístků, kdy ráno vznikají i potyčky, jednak jí úřednice za přepážkou řekla, že měla víc pracovat. Paní Zuzany, která celý život pracovala, se to dotklo a zařekla se, že už tam nepůjde. Naštěstí to za ni může vyřizovat sociální pracovník.
A pak tu máme devět z deseti seniorských domácností, které příspěvek nepobírají, i když na něj mají nárok. Podle Pavla Velemana žijí tito lidé často z úspor, ale řada z nich se může dostávat do velkých problémů. I kdyby byl sociálních pracovníků dostatek, jako že není, nemohli by všem těmto lidem pomáhat.
Problémy s bydlením se zhoršují, což dokládá podle Velemana i to, že jsou aktuálně zcela přeplněné azylové domy. „Ukazuje to na obrovský nárůst lidí, kteří ztrácejí byty, je to vlastně nižší střední třída, pro kterou jsou ubytovny i azylové domy jediným východiskem. A protože jsou to často lidé bez jiných sociálních a zdravotních problémů, všechny pobytové služby jim dají přednost, jelikož nedělají problémy,“ vysvětluje sociální pracovník. „Lidé, kteří začali být mnohdy primární uživatelé pobytových služeb, nejsou vlastně klienti sociální práce. Kromě malých příjmů a ztráty bydlení jiné problémy nemají. Jenže pak jsou lidé s problémy závislosti, těhotné ženy a podobně prakticky neumístitelní v pobytových zařízeních, která pro ně ale byla primárně určena.“ Veleman chápe, že pro přetížené a unavené sociální pracovníky v těchto službách jsou lidé bez závažných problémů výhra, neboť je s nimi minimum práce. Jenže to má své důsledky: „Potravinový řetězec pracuje velmi tvrdě a vylučuje jednu skupinu po druhé úplně mimo systém, jelikož chudoba se stává normou společnosti,“ uzavírá sociální pracovník.
Náklady na bydlení jsou likvidační dlouhodobě
Kromě toho, že příspěvek na bydlení chodí ve větších městech často pozdě, na úřadech práce jsou fronty od rána a v půl deváté nebo nejpozději v devět už nejsou pořadové lístky, je příspěvek nastavený diskriminačně pro osoby samostatně výdělečně činné, které stát považuje za podnikatele. Pokud má OSVČ méně než 50 procent průměrné mzdy v národním hospodářství, pak se mu fiktivně započte částka ve výši oněch padesáti procent. Loni to bylo 18 900 korun.
Pavel Veleman navíc upozorňuje, že navýšení stropu na příspěvek na bydlení podnítilo zvyšování už tak vysokých nájmů, a ze své praxe zná i několik případů, kdy se majitel s nájemníkem dohodl, že bude fiktivně vybírat vyšší nájemné a o zisk se podělí. Za odměnu pak majitelé slíbí prodloužit nájemní smlouvu. Podle sociální antropoložky Lucie Trlifajové je navyšování normativů v aktuální situaci sice nezbytné, neboť byly nastaveny nesmyslně nízko, ale i ona upozorňuje na úskalí, které široce pojaté vyplácení příspěvku na bydlení skýtá. „Je to de facto posílání státních peněz do kapsy často bohatých vlastníků,“ upozorňuje Trlifajová, která je přesvědčená, že v politice bydlení je klíčová regulace. Energetická krize pak dopadá podle Trlifajové více na lidi, kteří žijí v nájmu. Čím víc se stěhují, tím víc na ně dopadá růst cen bydlení a zároveň tím pádem mají méně výhodné nově uzavírané smlouvy na energie,“ vysvětluje odbornice.
Hrdě v zimě
„Vrátili mi dokonce přeplatek za plyn,“ psala mi kamarádka, která rozhodně nepatří mezi ty majetnější. „Ale je pravda, že jsem dost šetřila, nádobí například myju jen pod studenou vodou,“ dodává. Způsoby, jak ušetřit, i vtipy, jak se lidé balili v zimě do svetrů a předháněli se v tom, jak málo topí a kolik stupňů doma mají, zaplavovaly v zimních měsících internet. Virtuální společnost se pak rozdělovala mezi ty, kdo se pyšnili co nejúspornějším topením, a ty, kdo dávali na odiv, že oni rozhodně šetřit nebudou. Tyto přístupy se lišily podle toho, jaké politické názory kdo zastává, a také podle toho, jaký kdo zastává postoj k válce na Ukrajině. Je ovšem potřeba říct, že šlo spíš o deklaraci přístupů a že to, jak kdo v zimě trpěl doma zimou, jsme nemohli z internetu úplně poznat.
Ta část společnosti, která podporuje vládu, anebo má obavy ze sílícího lidového hněvu, se vyznačuje i tím, že je v ní trapné mluvit o finančních problémech. Jako by to byla nějaká pohlavní nemoc. Oproti tomu lidé, kteří jsou v mnohačetných exekucích, nevědí, kde seženou na nájem a už dlouhé roky žijí v existenčním stresu, o takových věcech často mluvit naopak chtějí. Tedy aspoň pokud se pohybují mezi podobně chudými lidmi. To má neblahé důsledky pro lidi, kteří mezi chudými lidmi nežijí. Nemají se komu svěřit. Utajované dluhy pak končívají ztrátou bydlení. Ve chvíli, kdy se o problémech s penězi nemůžete se svými blízkými bavit, je vám sociální kapitál vlastně k ničemu. Situaci nezlepšuje ani to, že se člověk většinou dočká místo porozumění hraběcích rad, jak měl svou situaci řešit.
Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka sice slíbil, že problémy s dávkami se do konce dubna vyřeší, jenže to bylo spíš zbožné přání. I kdyby se však od tohoto měsíce vyplácely všechny dávky včas, ostatní problémy zůstávají. Drahé energie i stále se zdražující bydlení by nadále sanoval dál stát z našich daní a postupně by se na příspěvku stala závislá většina nájemníků. V tuto chvíli ceny energií sice klesají, ale náklady na bydlení v dohledné době zcela jistě výrazně neklesnou. A nejdůležitější otázkou uplynulé zimy je, kdo odškodní všechny ty lidi, jako jsou Karel a Tereza, za to, že se kvůli neschopnosti vlády dostali do neřešitelných problémů.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text vznikl v rámci projektu Zelená transformace jako řešení energetické chudoby díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung.