Foto ODS, Wikimedia Commons (CC BY 2.0)
Bojovník za práva kuřáků a za normální svět Jaroslav Kubera si vybral ten nejméně vhodný okamžik, aby světu opět předal něco ze svého intelektuálního bohatství. Na tryzně v Terezíně, odkud byli během druhé světové války deportováni Židé do táborů smrti, se veřejně vyznal, že mu ekologie, multikulturalismus a rovnost pohlaví připomínají nacismus, tedy ideologii zodpovědnou za největší etnickou čistku v dějinách Evropy. Srovnávat ideologii čisté rasy, jejíž teorií i praxí bylo vyhlazování všeho neárijského a striktní zákaz mezirasového soužití, s multikulturalismem, jehož tezí a praxí je mírové soužití kultur, je nechutné a imbecilní zároveň, a to jak na české, tak na Kuberovy poměry.
Co hrozí Kuberovi?
Kubera nemá rád ideu rovnosti pohlaví. Dobře. V rozhovorech se chlubí, že si rád pohladí sedmnáctiletou holku. OK. Zoufalé je na tom hlavně to, že má potřebu něco podobného vykládat do médií. Ale všichni občas potkáme v hospodě starého alkoholika, který se rád pochlubí, jakej byl zamlada kanec a v přezrálém věku to dokládá řečičkama. Ze srandy. Celé je to stupidní, nahrává to sexistické kultuře, ale aspoň je srozumitelné, co na tom Kuberovi vadí. V genderově rovnostářské společnosti by asi občas dostal od holek facku, mohl by spadnout a něco by se mu třeba stalo. Proč ale obávanou „rovnost pohlaví“ přirovnává k nacismu v místě, odkud jezdily dobytčáky plné lidí ke zplynování? To opravdu považuje ohrožení svého práva na osahávaní nebo, řekněme, svoje právo na teplou večeři od manželky poté, co si přes den dostatečně našahal, za srovnatelné s holocaustem?
Čím je klimatická krize evidentnější a spolu s ní zřejmější, že v rámci současného kapitalismu zůstává neřešitelná, tím ostřejší musí být odsudek narušitelů normálního světa. Kubera k tomu neváhal zneužít ani takové místo, jakým je Terezín.
Kubera nemá rád ekology. Dobře. Ekologickou anticenu Zelená perla v roce 2006 dostal za svůj výrok o tom, jak ho otravují petice a že by se mělo na petenty tlačit, ať nikam nic podobného neposílají – a hlavně ne senátorům, kteří se tím ze zákona musí zabývat. Fajn, je nás víc, kteří nenávidíme svou práci, stejně jako politik nesnáší, když po něm voliči něco chtějí. Kubera by rád viděl víc dálnic, skladů a uhelných elektráren, a ekologové by mu v tom rádi zabránili. Používají k tomu petice a ti radikálnější občas i blokády. Dobře, ale opravdu ekologii Kubera musel připodobnit k šestimilionovému vyvražďování?
Kubera by měl za svůj výrok v Terezíně odejít ze všech veřejných funkcí. Ne kvůli útoku na feministky, multikulturalisty a ekology, ale za znevážení obětí holocaustu. Není ale pravděpodobné, že to Kubera někdy pochopí. A pokud se politická elita vůči Kuberovi a jeho výrokům zásadně neohradí a nebude požadovat jeho rezignaci, znamená to, že naše současná politická elita považuje takové prohlášení za přijatelné. Právě s tím ale můžeme počítat.
Antilevicové tažení
Kromě naprosté ztráty soudnosti svědčí Kuberův výrok taky o vyčerpání jednoho typu verbálních útoků na levici. Jedním z ideologických pilířů pravice devadesátých let byl antikomunismus, který stál mimo jiné na rovnítku mezi nacismem a komunismem. S tím si pravičáci dlouho vystačili, hlavně při pranýřování všech sociálně citlivějších návrhů. Občas to někdo z ODS (jako třeba kdysi Ivan Langer) okořenil originální poznámkou o tom, že nacismus byl vlastně levicová ideologie. Další mozek z ODS, tentokrát profesor politologie Petr Fiala, pak o mnoho let později přidal k nacismu a komunismu do množiny totalit ještě islám a jel se do Maďarska podívat, jak vypadá takový správný, svobodu chránící ostnatý drát na hranicích proti válečným uprchlíkům.
Odtud už byl jenom krůček k rovnítku mezi novou levicí s její ekologickou, feministickou, multikulti agendou a nacismem. Tenhle krok teď Kubera udělal. Mohl mít aspoň dost soudnosti a říct to třeba v senátu, kterému předsedá, a ne na místě, které pro spoustu lidí oprávněně symbolizuje něco zásadního. Agresivní ultrapravici, která v části ODS (ale i v části ANO a ČSSD) našla dost lidí, kteří ji dostávají do mainstreamu, už dnes nestačí přirovnávat novou levici ke komunistům: je potřeba ji přirovnat rovnou k nacistům a koncentrákům. V tom se odráží nejen nenávist k myšlenkám nové levice, přestože zůstávají v českém a východoevropském prostoru ve srovnání se západoevropskými zeměmi marginální, ale taky ukazuje vyšší ambice a sebevědomí samotné ultrapravice. Do „hyperkorektního levicového extremismu“, někdy „neomarxismu“, se snaží politici jako Okamura, Klausové nebo Kubera zařadit i standardní liberální společenské a politické proudy – od týdeníku Respekt po Evropskou unii.
Ztráta vkusu
Společně s antifeminismem se antiekologické myšlení stává jedním z pilířů světové ultrapravice. Bolsonaro dal v Brazílii deštný prales těžařům, Trump odstoupil od Pařížské dohody, ale na popírání klimatické změny sází i třeba ultrapravicová strana Finové v jinak ekologicky naladěném Finsku. Kuberovo vyostření antiekologické rétoriky přirovnáním environmentalistů k nacistům tak zapadá do celosvětového trendu. Ultrapravice v časech těžkých pro kapitál a jeho legitimitu vždycky přispěchá s nabídkou vhodných nepřátel, kteří musí být vymýceni v rámci zachování pořádku. A klimatické hnutí je v současnosti hlavním vyzyvatelem společenského uspořádání, takže ani není nutné nepřítele složitě hledat.
Těžařské společnosti a další nadnárodní korporace nejzodpovědnější za ničení planety už ani nemůžou vstoupit do debaty založené na argumentech. Likvidace poslední šance na záchranu planetárního klimatu se obhajuje špatně. Pořád ale zbývají emoce a obrana tradičního životního stylu. Kubera jako zastánce „normálního světa“ do toho se svými postoji skvěle zapadá. Bez ohledu na okolní realitu je pro konzervativce Kuberu zásadní potřebou bránit svět takový, jaký je. I za cenu jeho vlastní likvidace. Ve chvíli, kdy někdo napadá podstatu fungování Kuberova (Klausova, Foldynova atp.) světa, stává se nepřítelem a srovnání s jakýmkoliv narušitelem tohoto pořádku, tedy i nacismem, dává smysl.
Čím je klimatická krize fakticky evidentnější a spolu s ní je zřejmější, že v rámci současného kapitalismu zůstává neřešitelná, tím ostřejší musí být odsudek narušitelů normálního světa. Kubera k tomu neváhal zneužít ani takové místo, jakým je Terezín. Ztráta jakéhokoliv vkusu ale odpovídá ztrátě vkusu všech, kteří hodlají pokračovat v cestě „normálního světa“ směrem k ekologické apokalypse. Jenže to bude kolabující příroda planety, ne ekologové, kdo bude nakonec ten největší nácek a způsobí smrt miliónů lidí.
Autor je redaktor Alarmu.