„Odprásknout a zplynovat celou jejich rodinu! Vím, že mě zablokují, ale je mi to jedno!“ Nebo: „Toho kluka bych oběsil, ty cikánský holky vykastroval a ostatní vyhostil do země původu!“ Anebo: „Já nejsem rasista, ale…“ Poznáte autora těchto výroků? Ještě napovím. Nedávno jsme s přítelkyní čekali na autobus. Na zastávce s námi stála starší paní, babička jako z pohádky, a tak jsme se s ní dali do řeči. Po chvilce kolem proběhl romský chlapec a babička povídá: „To jediné se tomu Hitlerovi nepovedlo, že tuhle černou špínu všechnu nezplynoval…“ Už víte, kdo je autorem výroku? Ano, je to „slušný Čech“, tedy blíže nespecifikované procento naší populace. Vzhledem k tomu, že nejdůvěryhodnějším politikem dneška je Tomio Okamura, bude do této skupiny zřejmě spadat většina české společnosti.
Smíchem proti rasismu
Dorazí-li na FAMU stupidní stížnost na některý ze studentských filmů, nechá ji profesor Karel Vachek zarámovat a pověsí ji v ateliéru na zeď. Stejným způsobem postupuje Jan Jablunka ve svém pořadu Slušný Čech. Systematicky shromažďuje nejodpornější výroky „slušných Čechů“ k tématům, která většinová společnost vnímá jako kontroverzní. K takovým patří například narození paterčat romské rodině nebo existence brněnské mešity. Výroky pak doma převypráví na webkameru a každý opatří titulkem, na němž se objevuje jméno autora. Odpornost komentářů tak vystoupí v celé své xenofobní a rasistické upatlanosti.
Princip, na kterém celý pořad stojí, je jednoduchý. Převyprávěním se zlo a hloupost proměňuje v humor. Pitomost zbavená svého původního kontextu se stává neudržitelnou a divák na ni reaguje jediným možným způsobem – smíchem. Touto jednoduchou operací Jablunka zbavuje agresivní slovní výpady jejich potenciální síly, málokterý rasista a xenofob totiž chce být lidem pro smích.
Vytrolit sestru
Aktivit založených na podobném principu se poslední dobou objevilo na internetu hned několik. Ne náhodou se většina z nich zrodila v Brně, tedy jediné anekdotě, ve které se dá bydlet. Bylo to například „trolení nácků“ na sociálních sítích – tedy vkládání komentářů do facebookových diskusí o plánovaných neonacistických demonstracích a dotazování se na věci jako: „Bude na akci i tombola?“, „Kdo bere mávátka?“, „Může s sebou vzít partnerka dítě?“, případně: „Bude na místě přebalovací pult?“ Další podobnou akcí bylo zesměšnění internetové ankety Cena Emanuela Moravce pro škůdce národa, kterou pořádá ultrapravicový portál Národní myšlenka. Cenu nakonec získal sociolog Stanislav Biler poté, co se do otevřeného hlasování zapojila celá řada jeho oddaných fanoušků, která mu dodnes cenu závidí. Do podobného ranku spadá i iniciativa Čechy v ČR nechceme.
Pointa toho všeho je bohužel v tom, že skupinka „slušných Čechů“ žije všude kolem nás. Vsadil bych botky, že drtivá většina z vás nějakého najde i ve svém užším rodinném kruhu. Rasistické bonmoty se dnes staly oběživem zcela normální konverzace. Optimálním místem pro takovouto konverzaci jsou například rodinné oslavy, kde se to větami, které začínají již zdomácnělým zvoláním „Nejsem rasista, ale…“, jenom hemží. V tom případě je nejvyšší čas vysmát se své tchýni, zesměšnit strýčka nebo vytrolit sestru. Když to uděláte vtipně, ostatní se zasmějí, terč vtípků se chytne za nos a stejně se nakonec budou mít všichni rádi. Vždyť: lotr, nebo hrdina – my jsme jedna rodina!
Autor je dokumentarista.