Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Budou zelení rudí?

Věří dnes někdo tomu, že by v evropském kontextu mohli být zelení silou schopnou něco změnit? Na evropském politickém jevišti jsou to kromě protestních hnutí snad jen piráti, kdo kontaminuje veřejnou debatu i programy ostatních stran novými tématy, zatímco zelení na své historické cestě následují ty, vůči nimž se zelení osmašedesátníci kdysi stavěli: sociální demokraty a […]

Věří dnes někdo tomu, že by v evropském kontextu mohli být zelení silou schopnou něco změnit? Na evropském politickém jevišti jsou to kromě protestních hnutí snad jen piráti, kdo kontaminuje veřejnou debatu i programy ostatních stran novými tématy, zatímco zelení na své historické cestě následují ty, vůči nimž se zelení osmašedesátníci kdysi stavěli: sociální demokraty a komunisty. Jejich disidentská minulost dnes slouží jako zdroj „revoluční“ legitimity státního aparátu a jediné, co po nich zůstalo, je nostalgická vzpomínka zežloutlých fotografií rodinného Volkswagenu a živá zkušenost biosupermarketů pro bohaté. Když tedy nepočítáme mrtvé v gulazích a bombardování Jugoslávie německými Luftwaffe za rudo-zelené vlády Gerharda Schrödera a Joschky Fischera. Trochu tristní výsledky ve srovnání s původními takřka mesiášskými ambicemi.

„Důsledkem mýtu středních vrstev jako nových hrdinů naší doby a klientů dosavadních stran je jejich odcizení od nižších tříd. Vzniklé vakuum zaplnili pravicoví populisté.“

Asi nemá cenu hledat, kde udělali soudruzi v Německu či Rusku chybu. Zda šlo o avantgardní elitářství a budování socialismu v nepřipravené zemi, jako v případě bolševiků, nebo o víru v možnosti zastupitelské demokracie, jako v případě sociální demokracie. Původně antisystémová emancipační hnutí nakonec skončila jako stafáž systému, kterého se chtěla zbavit.

Mladí revolucionáři, staří hofráti

Pokud nás nezaráží maloburžoazní osud někdejších dělnických stran, tím méně pak může překvapit trajektorie zelených, potvrzující konvenční konzervativní moudro: mladí revolucionáři, staří hofráti. Je to třídní zkušenost a životní dráha měšťáka, který v roce 1968 vrhal jako anarchista kostky na policisty a v roce 1979 zakládal parlamentní stranu, aby se posléze stal nejprve místostarostou a poté ministrem nebo europoslancem.

Zelení vznikali jako uskupení levicových, konzervativních, feministických a environmentálních proudů, jako odpověď na krizi sedmdesátých let a domnělé rozpuštění proletariátu ve středních vrstvách západoevropských společností. Zavedenému konsensu sociálního státu chtěli konkurovat otevřením nových témat, jež nastolila kulturní revoluce šedesátých a sedmdesátých let. Mnozí kritici vývoje po roce 1968 z řad levice poukazují na to, že nabouráváním tohoto konsensu byla otevřena zadní vrátka neoliberalismu. Nicméně tehdy nemohli aktivisté tušit to, co je zjevné teprve zpětně. Hospodářský zázrak slavných třiceti let je mýtus, protože i přes růst reálných příjmů a rozvoj odvětví služeb nedošlo k integraci dělnictva, a tím méně imigrantů, do rostoucích středních vrstev. Postupně se naopak prosadil opačný proces: stagnace či pokles příjmů a rozpouštění středních vrstev v polarizující se společnosti. Programy politických stran stále zaostávají za sociální skutečností, takže v době, kdy byla sociální otázka zapomenuta coby vyřešená věc, byl už v běhu vývoj, který se definitivně projevil s krizí 2008.

Důsledkem mýtu středních vrstev jako nových hrdinů naší doby a klientů dosavadních stran je jejich odcizení od nižších tříd. Vzniklé vakuum zaplnili pravicoví populisté. Národní fronta ve Francii, Svobodní v Rakousku, NPD v Německu nebo Úsvit přímé demokracie v Česku.

LES vytváří podmínky pro oslabení pravicové frakce ve Straně zelených
LES vytváří podmínky pro oslabení pravicové frakce ve Straně zelených

Zelený libertarianismus a levicové alternativy

Bylo by však příliš fatalistické vnímat dosavadní vývoj zelených jako nezvratný jen proto, že jde o privilegované děti, které se prostě jen uklidnily po mladistvé bouři. Vývoj směrem k etablování v systému je daný poměrem sil uvnitř strany, a to ve prospěch „realos“, zkorumpovaných členů parlamentních frakcí, uzavírajících koalice s pravicí, na úkor aktivistických „fundis“.

Odchod části Bursíkova neoliberálního křídla vyústil v založení Liberálně-ekologické strany (LES) a toto uskupení teď vytváří podmínky pro oslabení pravicové frakce ve Straně zelených, již představuje Jiří Čáslavka, a naopak umožňuje posílení levicového křídla Matěje Stropnického. Proč vytvářet „nový levicový subjekt“ na zelené louce, nevyšlo-li to v roce 2012 s hnutím Stop vládě? Proč se raději nepokusit vytvořit levicovou stranu z již stávající tím, že z ní vyženeme exponenty pravice? Předseda zelených Ondřej Liška a ostatní „nerozhodnutí“, pragmaticky kolísající mezi oběma tábory, si pak budou muset jeden z nich vybrat.

Teprve levicoví zelení by mohli být odpovědí na vzestup pravicového populismu. LES je spíše strana měšťáků, kteří prchají před společností s jejími problémy do přírody v elektromobilech a nemohou pochopit, že v měnící se sociální dynamice ztrácí jejich agenda klientelu. O to silněji se upínají k fetišům v podobě Václava Havla a nemarxistické identity Dalajlámy.

Nová agenda a nová klientela

Jaké existují alternativy vůči zelenému neoliberalismu? V evropských debatách jsou nejdiskutovanější tři témata. Za prvé je to sociální stát. Jenže ten byl ideologicky zavržen novou levicí coby nástroj k otupění třídního boje a historicky ho překonalo právě pravicové libertariánství. Obojí už nefunguje.

Dále tu máme bezpodmínečný základní příjem. Už o něm vyšlo hodně knih, něco i v češtině, a je dnes u nás jedním z hlavních námětů myšlení o alternativách. Z českých politických stran ho v různých verzích prosazují piráti a pak zelení v osobě Martina Škabrahy.

Zbývají commons neboli obecně sdílené statky, které jsou nejradikálnějším a nejdiskutovanějším tématem (nicméně v Česku spíše v ghettu anarchistů a radikálních levičáků). Nejkrajnější verzi tohoto přístupu představují autonomní marxisté Tony Negri a Michael Hardt v třetí knize své trilogie Commonwealth. V podstatě jde o komunistickou alternativu jak ke kapitalismu, tak k socialismu. Umírněnější, zelenou verzí je například „commonismus“, představovaný v knize Silke Helfrichové Commons – za novou politiku mimo trh a stát. Jednou z forem takového commons je sdílení duševního bohatství, prosazované piráty.

Je třeba si uvědomit, že změna agendy znamená také změnu klientely, jíž je adresována, a tou je dnes prekariát, v kterém se rozpouští dělnická i střední třída a který poprvé vystoupil jako aktér ve světové revoluci v roce 2011.

 

Autor je student historie na FF UK.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image