Squatujeme mediální prostor od roku 2013

MS Brazílie 2014: Orgie sportovního nacionalismu

Fotbal není jen soupeřením hráčů na hřišti. Může vést i k tomu, že Chorvaté začnou nenávidět sushi.

Širokoúhlé záběry křepčících fanoušků v národních barvách, státní hymny, jež sborově zpívá celý stadion, fotbaloví komentátoři hledající příčinu porážky v národním naturelu fotbalistů nebo počítání bílých a černých hráčů v anglickém dresu. Takový obraz šampionátu působí jako zcela přirozený, jenže zároveň odráží princip nacionalismu v jeho nejrozvinutější podobě. Pokud považujete heslo „Nic než národ“ za přízrak minulého století, k němuž se dnes hlásí maximálně tak plešatá partička dělnické mládeže, tak při sledování fotbalového mistrovství vás až zamrazí, jakým způsobem se sport stal živnou půdou pro nejhrubší xenofobní nacionalismus.

Jedenáctka národních buditelů

Obyčejný fotbalový zápas na šampionátu poskytuje vskutku opulentní servis národního uvědomění. Při úvodní ceremonii děti napínají nad svými hlavičkami státní vlajky, zatímco hráči špulí rty při zpěvu hymny a někteří se nedokážou ubránit hlubokému dojetí. Po vstřelení branky vyjadřuje většina hráčů svou radost ostentativním líbáním národního znaku na dresu. Především ale celá rétorika mezinárodního šampionátu poctivě pěstuje nacionalistický diskurs založený na těch nejklasičtějších stereotypech, které hledají kauzální spojitost mezi příslušností k národní kultuře a hrou, která je k vidění na hřišti. Balkánci jsou horkokrevní, Němci zarputilí, Afričané takticky nevyspělí, zatímco Angličané nesou břemeno otců zakladatelů.

Navzdory své globální povaze je fotbal vyjádřením dominance velkého bílého fotbalisty nad světem.

Vnímání hráčů jako představitelů základních vlastností svého národa ještě více umocňuje fakt, že užívaný pojem národní reprezentace se stal ustáleným synonymem právě pro oblast sportu. Výsledkem je zcela nereflektovaný sociální darwinismus, který naprosto neodlišuje vzájemný vliv kulturního prostředí a biologických predispozic, ale vyhledává fotbalové schopnosti v samotné genetické podstatě národních příslušníků. Typickým příkladem je stereotypní vnímání Brazilců jako ryze fotbalového národa, který má fotbal v krvi, což zcela empiricky vyvrací rozsáhlost protestů proti konání šampionátu. Neschopnost médií překročit realitu národního fundamentalismu, kterou sami konstruují, podtrhla hysteričnost, s níž informovala o protestujících jako o lidech odmítajících fandit svému vlastnímu národnímu týmu.

Fotbal jako válka

Celá sportovní žurnalistika si až obsedantně libuje ve válečnické rétorice. Mezinárodní utkání jsou prezentována jako bitvy národů, reprezentanti v nich zaujímají role hrdinných válečníků, kteří na sportovním (bitevním) poli mají soupeře porazit, nejlépe zničit. Jenže hra na válku mezi národy se dokáže zhmotnit i v reálný střet. Vzájemné utkání v kvalifikaci na mistrovství světa vystupňovalo dlouhodobé napětí mezi Salvadorem a Hondurasem ve čtyřdenní válečný konflikt.

Sportovní nacionalismus lze potom nahlížet ze dvou odlišných perspektiv. Obecně je mezinárodní sport chápán jako přesun bojů vzájemně nevraživých národů na sportovní kolbiště ve smyslu organizované, standardizované a nikomu neubližující sublimaci národní agrese a expanze. Takže zatímco ještě v minulém století stál nacionalismus za největším válečným konfliktem, v současnosti můžete svět ovládnout pouze v mantinelech světového šampionátu finálovým vítězstvím.

Jenže opačné hledisko vnímá oblast sportu jako specifický kulturně-symbolický prostor, který naopak nacionalismus udržuje při životě. A především dokáže v lidech probudit niternou skupinovou emocionalitu v podobě xenofobní agresivity. Národ je tak v lidech pěstován právě prostřednictvím onoho pocitu příslušnosti k ostatním občanům, protože společně fandíte a nenávidíte nejen hráče soupeře, ale i celou jeho zemi. Sportovní nacionalismus potom deformuje vnímání ostatních lidí na základě jejich národní příslušnosti způsobem, kdy jim automaticky přisuzujeme vlastní fundamentalismus národního sportovního fandění.

80464973
Fanoušci oslavováním úspěchů své reprezentace zároveň celebrují sami sebe jako příslušníky stejného národa

Globalizovaný imperialismus západu

Stereotypizaci, která se snadno překlene v hloupý rasismus, předvedl na českých televizních obrazovkách fotbalový komentátor Josef Němec. Vzájemné poločasové objetí fotbalistů Nigérie okomentoval jako jejich vyjádření vděčnosti, protože „oni jsou vděční za všechno, za polívku na stole nebo za to, že mohli odehrát aspoň poločas tady na šampionátu“. Němec typicky zaměnil fotbalové hráče za reprezentaci celého národa a při interpretaci jejich gesta automaticky sáhl do bohatého arzenálu pocitů evropocentrické nadřazenosti. I když je mezinárodní sportovní akce permanentně prezentována jako svátek globální heterogenity a rovnosti národů, mistrovství světa ve fotbale ve skutečnosti slouží jako potvrzení světové dominance západní kultury.

Fotbal je britský vynález, který standardizoval specifickou sportovní činnost, provozovanou na středních školách, sloužící k disciplinaci chlapecké síly a energie. Rozšířil se nejprve po Evropě, britských koloniích a následně do celého světa. Fotbalový šampionát neodráží specifičnost každého zúčastněného národa, ale ve skutečnosti ekonomickou sílu investovanou do této kulturní oblasti. Indové jednou navzdory úspěšné kvalifikaci museli odmítnout svoji účast, protože jim bylo zakázáno hrát naboso. Evropa fotbalu vládne na klubové úrovni, sídlo FIFA je ve švýcarském Curychu a na šampionátu mají evropské země k dispozici celou polovinu účastnických míst. Fotbalové diskuse nad neúspěchem některých zemí se potom točí kolem množství cizinců hrajících jejich klubové soutěže – zahraniční fotbalisté jsou tak stavěni do role imigrantů okrádajících o práci místní obyvatele.

Ačkoli jsou dresy fotbalistů vyvedeny v národních barvách, dostatečná přináležitost k národu se vyžaduje i od jejich etnické příslušnosti, takže se neustále řeší barva pleti jednotlivých reprezentantů spolu s místem jejich narození. Navzdory své globální povaze je fotbal vyjádřením dominance velkého bílého fotbalisty nad světem, a to v podobě prodeje evropského produktu. Mimoevropské státy mohou uspět pouze adaptací evropské kultury, zavedením fotbalových akademií a exportem nejlepších fotbalistů do Evropy.

Mobilizovaní fanoušci

Fanoušci oslavováním úspěchů své reprezentace zároveň celebrují sami sebe jako příslušníky stejného národa. Sportovní nacionalismus produkuje hrdiny, ale i tragická traumata, která umožňují fanouškům budovat jejich národní identitu. Národní stereotypizace se rozjíždí na plné obrátky, takže Chorvaté odmítají pozřít sushi kvůli penaltě odpískané sudím z Japonska. Identifikace fotbalových hráčů na základě jejich národnosti se přenáší i na jejich fanoušky, u kterých se také očekávají kulturně specifické reakce a způsoby fandění. Odměnou jim může být v některých zemích i fetiš v podobě národního stadionu, jakým je například legendární anglické Wembley. Přisuzování národních vlastností předmětům postihl i marketingový popis vlastností něčeho tak standardního, jako je i fotbalový míč.

Fotbalový šampionát představuje nacionalismus jako zcela přirozený způsob vnímání nejen sportovní reality tím, že v lidech oživuje pudové pocity kmenové příslušnosti a boje. Válečnickou rétorikou proti sobě staví národy a popisuje jejich vzájemné konflikty, v nichž Francie „rozdrtila“ Švýcarsko či Nizozemí „vypráskalo“ Španělsko.

 

Autor je sociolog a bývalý fotbalový reportér.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image