Minulý týden skončila americká třináctidílná dokumentární minisérie Kosmos – časoprostorová odysea (Cosmos: A Spacetime Odyssey), která běžela na televizních stanicích Fox a National Geographic. Od uvedení prvního dílu na začátku května se kolem ní strhla vlna protichůdných emocí, jež přitáhly neobvykle velkou pozornost, vezmeme-li v úvahu, že jde o populárně-naučný pořad. Existuje hned několik důvodů, proč je úspěch seriálu tak důležitý.
„Jakmile se nám po dlouholetém vědeckém výzkumu vyjeví určitý vědecký fakt, jeho správnost už nemůže být předmětem diskuse.“
Pořad navazuje na 34 let starého předchůdce s názvem Cosmos: Cesta do neznáma (Cosmos: A Personal Voyage), jehož tváří se stal astrofyzik Carl Sagan. Tentokrát diváky provází jiný astrofyzik, Neil deGrasse Tyson, který potkal Carla Sagana ještě jako mladý kluk z Bronxu. Zážitek, kdy se ho Sagan, tehdy už známá osobnost, osobně ujal při návštěvě Cornellovy univerzity, výrazně ovlivnil jeho život. „Vždy jsem věděl, že se chci stát vědcem, ale tehdy jsem se od Carla dozvěděl, jakým bych měl být člověkem,“ opakuje Tyson v rozhovorech při každé příležitosti. Oba pořady se snaží především skloubit komplikované vědecké poznatky o fungování vesmíru s ambicí oslovit co nejširší okruh lidí. Úspěch Saganova Cosmu byl výjimečný a jeho nástupce se hned po několika dílech stal doslova fenoménem – účel obou dokumentárních minisérií tak byl beze zbytku naplněn.
Nový seriál ale dokázal ještě něco navíc: rozpoutat důležitou debatu na celonárodní úrovni o tématech, jako jsou vědecké poznání, evoluce a globální oteplování. Pro jedny se Tyson stal hrdinou, pro druhé nebezpečnou postavou, která pouze spekuluje a mate lidem hlavu. Jak je možné, že populárně-naučný pořad o vesmíru dokáže vyvolat tak vyhrocené a protichůdné emoce?
Vědci proti uhelné lobby
Pokud odhlédneme od přívrženců kreacionismu, kteří vysvětlují vznik a fungování života doslovně podle toho, co se píše v Bibli, a jiných odpůrců evoluční teorie a Velkého třesku, k nejvážnějším oponentům pořadu se stali popírači existence globálního oteplování. Nejvážnější proto, že patří současně k nejbohatším a nejvlivnějším. Jedná se především o lobbistické skupiny, energetické korporace, ropné a uhelné magnáty, kteří horečnatě pracují na zpochybnění vlivu člověka na změny klimatu. Ti, co v Praze nedávno navštívili přednášku Noama Chomského v Městské knihovně, si určitě vzpomenou na jeho slova k tomuto problému.
Uveďme konkrétní příklad: Robert Murray patří se svojí společností Murray Energy k největším nezávislým uhelným producentům ve Spojených státech. Založil společnost Political Action Committee, která finančně podporuje konzervativní politiku republikánů a lobbistické skupiny bojující za neomezený rozvoj průmyslu. Před posledními prezidentskými volbami se výrazně angažoval v kampani Mitta Romneyho, v roce 2000 se nepřímo finančně podílel na volební kampani George W. Bushe.
Murray nedávno napadl zprávu federální Agentury pro ochranu životního prostředí EPA, potvrzující existenci globálního oteplování, na základě znění federálního zákona o kvalitě informací (Data Quality Act). Ten vládní agentury nutí k tomu, aby svá tvrzení zakládala na objektivních informacích. Návrhy EPA, které pro uhelné elektrárny zavádějí regulace vedoucí ke snížení emisí oxidu uhličitého, podle Murrayho tento zákon porušují. Své tvrzení Murray podpírá tím, že globální oteplování jednoduše neexistuje. Zemské klima se prý naopak – na základě pozorování za posledních sedmnáct let – ochlazuje. Takzvaná „global cooling“ mánie se ve Spojených státech rozmohla v souvislosti s neobvykle drsnou zimou, která Severní Ameriku letos postihla. „Tento soudní proces je [EPA – pozn. O. B.] donutí, aby přestali pouze přebírat informace a data od environmentalistů a zveřejňovat je na svých kanálech a začali tato data prověřovat a zpřesňovat,“ doplňuje Murray.
To vše se děje v době, kdy se 97 procent klimatologů shoduje, že globální oteplování za posledních sto let je zapříčiněné lidskou aktivitou. Podle některých posledních zpráv se blížíme bodu, ze kterého není návratu, případně jsme jej dokonce už překročili.
Bod, ze kterého není návratu
Neil deGrasse Tyson tuto kampaň proti vědcům ve svém pořadu zohledňuje. Daná témata vysvětluje sice zjednodušeně, ale takovým způsobem, aby bylo jasné, že nejde o žádné „vědátorské“ fantasmagorie. Významnou pozornost věnuje jednotlivým vědcům, kteří trpělivým pozorováním a vědeckým výzkumem odkrývali záhady tohoto světa, od Giordiana Bruna až ke Clairu Pattersonovi, jenž se rozhodl jít do tvrdého boje s ropným průmyslem a jejich najatým vědcem Robertem Kehoem, aby dokázal, že za zvýšený výskyt olova v přírodě může tzv. olovnatý benzín. „Bylo to vůbec poprvé, co byla vědecká autorita využita k zatajení ohrožení veřejného zdraví a přírody,“ dodává v sedmém díle série Tyson.
Největším úspěchem pořadu byl pak předposlední díl, který se věnoval výhradně problematice oteplování klimatu. Podle žebříčků sledovanosti patřil k nejúspěšnějším. Obzvláště pokud vezmeme v potaz fakt, že ho sledovalo velké množství mladších televizních diváků. „Jakmile se nám po dlouholetém vědeckém výzkumu vyjeví určitý vědecký fakt, jeho správnost už nemůže být předmětem diskuse,“ obhajuje v závěru Tyson svůj názor, že by v některých vědeckých otázkách neměly být zohledňovány oponující argumenty.
Věda potřebuje své hvězdy a Neil deGrasse Tyson se díky pořadu Kosmos – časoprostorová odysea takovou superstar stal. Série sice skončila, ale zájemci mohou populárního vědce nadále sledovat mimo jiné v jeho pravidelném rádiovém programu SpaceTalk.
Autor je hudební publicista.