Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Oliver Stone a boření amerického mýtu

Dokumentární cyklus Americké století očima Olivera Stonea radikálně přehodnocuje dějiny 20. století.

Loňská návštěva režiséra Olivera Stonea v Česku vyvolala v jistých kruzích paniku. Jak už tomu tak bývá, mnozí čeští novináři nejsou zvyklí na opačné názory, a když je slyší, chtějí ukázat, kdo je tady pánem – především tím, že nálepkují, vytrhávají výroky z kontextu a hystericky kolem sebe pokřikují. Stoneovy názory vzbudily pohoršení: režisér údajně „školil“ a „agitoval“. Za trest by prý měl být poslán na prohlídku lágrů v Jáchymově. Co tehdy Stone tak strašného udělal? Šestašedesátiletý filmař, který je známý tím, že se vyjadřuje k politice, představil na festivalu v Karlových Varech projekt Nevyřčené dějiny Spojených států, dílo, které je v mnoha ohledech výjimečné, třebaže s ním ve všem nemusíme souhlasit. Včera tento dokumentární cyklus začala pod názvem Americké století očima Olivera Stonea vysílat Česká televize.

Americké století

Stone na Nevyřčených dějinách pracoval několik let s historikem Peterem Kuznickem a scenáristou Mattem Grahamem. Součástí projektu je kromě zmíněného dokumentárního cyklu stejnojmenná kniha o sedmi stech padesáti stranách. Na začátku stála snaha zpochybnit mýtus, podle kterého Spojené státy hrají roli ušlechtilého obránce svobody nebo, slovy Václava Bělohradského, „dobrého všemocného Děda Vševěda“ – tedy představu, která významně ovlivnila i postkomunistické Česko.

Stone kritizuje budování ohromného vojensko-technologického aparátu, propojení politiky s byznysem a válečné kšeftaření Spojených států.

Říká se, že 20. století bylo americkým stoletím. USA se v jeho průběhu staly globální velmocí s hospodářskou a vojenskou silou, jaká neměla do té doby obdoby, největší světovou ekonomikou, průkopníkem na poli techniky, centrem systému finančních toků a pro mnohé kulturním vzorem. Ale podobně jako ostatní impéria i to americké bylo budováno agresí a válkami, které ho zároveň destabilizovaly a ohrožovaly jeho vlastní existenci. Stone s Kuznickem začínají své vyprávění kritikou představy o americké výjimečnosti, tedy v podstatě sebelásky, která je velkým tématem většiny Stoneových předchozích filmů. Přesvědčení o vlastní pravdě a tvrdé sebeprosazování je příznačné pro řadu jeho postav, v Nevyřčených dějinách jde ovšem o kolektivní víru. Stoneovu historickou práci proto můžeme číst jako kritiku amerického nacionalismu, v jehož jádru stojí přesvědčení o vlastní nadřazenosti a xenofobie vůči těm, kteří nesdílí americký způsob života.

Z univerzit na veřejnost

Kniha i dokumentární cyklus jsou nabité informacemi. Dozvíme se o mnoha nepříliš známých událostech, jako jsou třeba dobývání Filipín a vyvražďování místního obyvatelstva americkou armádou, intervence ve Střední Americe a Karibiku a vojenské okupace v mnoha dalších zemích, dosazování spřátelených diktátorů, mučení, popravy – události, které historici mnohdy vynechávají. To vše tvoří součást dějin impéria, jež se mělo stát vzorem pro ostatní a které bralo označení „impérium“ jako urážku. Stone kritizuje budování ohromného vojensko-technologického aparátu, propojení politiky s byznysem a válečné kšeftaření. Připomíná masové zatýkání opozičníků, podrývání odborů nebo omezování občanských svobod a cenzuru za první světové války. Mnozí diváci a čtenáři však reagují podrážděně. Pro některé jsou tato fakta jednoduše nepřijatelná, pro jiné zase kupodivu nezajímavá. USA jsou zkrátka velmoc a jako každá velmoc mají na rukou krev. Jedni takové tvrzení vnímají jako neslušné a druzí jako banální. Autoři knihy jsou jiného názoru: militarismus, krize či rasismus bránily reformám a vytváření spravedlivějšího systému, války zase omezovaly život na chamtivost, nenávist a krutost.

Stone s Kuznickem nepřicházejí se zbrusu novými objevy, ale to ani není jejich úkolem. Tím je zprostředkovat historii širšímu publiku, i když každý díl dokumentární série vyžaduje pečlivé soustředění a samotná kniha je dost obsáhlá. Autoři vycházeli z velkého množství historických prací, novinových článků, archivních dokumentů a filmových záznamů. Jejich argumenty se opírají zejména o interpretace historiků, kteří od šedesátých let minulého století narušovali studenoválečnický konsensus v USA, založený na černobílé představě o souboji komunistického zla se západním dobrem. Poukazují na mocenské zájmy ukryté za americkou rétorikou, na krutosti Západu ve třetím světě, a obracejí naruby představu, podle které za vznik studené války mohl pouze Sovětský svaz v čele se Stalinem. Tyto názory zkrátka díky Stoneovi pronikly z univerzit na veřejnost. A to není málo.

Atomová diplomacie

Nevyřčené dějiny čtenářům nebo divákům umožňují, aby začali o známých historických událostech přemýšlet z jiného úhlu. Mohou své názory se Stonem konfrontovat a pravděpodobně začnou více uvažovat o mezinárodní politice jako o souhře sil. Porozumí i tomu, proč Stone obhajuje multipolární svět, ve kterém by měly být USA více vyvažovány, a to i zeměmi, které jsou jakožto nedemokratické zařazeny na černou listinu. Pro české publikum by mohl být důležitý také jiný názor na svržení atomové bomby a vznik studené války. Obě události spolu podle autorů knihy úzce souvisely. Byly totiž důsledkem atomové diplomacie – snahy USA využít těsně po válce svůj jaderný monopol k nátlaku na Sovětský svaz. Obsáhlá dokumentace totiž ukazuje, že Japonsko zkoušelo na konci války vyjednávat o kapitulaci a nechtělo pouze klást fanatický odpor, jak se často tvrdí. Američané však bombu chápali hlavně jako poselství Rusům, kterým říkali: „Jsme to my, kdo bude ve světě rozhodovat.“ Třebaže útoky na Hirošimu a Nagasaki označila za zbytečné většina předních amerických velitelů, jejich námitky byly marné. Atomové zbraně s potenciálem zničit svět se staly novým hybatelem v mezinárodní politice. Odstartovaly novou historickou éru, ve které se začalo hrát o to, kdo shromáždí nejmocnější arzenál. A právě to bylo pro studenou válku klíčové. Sovětské vedení brzy dostalo strach a Stalin se rozhodl, že bude se Západem jednat jen z pozice síly. Studená válka tedy nevznikla jen jako střet o poválečné sféry vlivu nebo jako důsledek stalinizace východní Evropy. Byl to globální střet, ve kterém jaderná převaha představovala převodovou páku světové nadvlády. Poměr sil přitom většinou vyzníval ve prospěch USA, které byly mnohem silnější než válkou zdevastovaný a hospodářsky zaostalý Sovětský svaz.

Stone s Kuznickem trochu záměrně vybízejí k otázkám ve stylu „co by se stalo, kdyby“. Co kdyby Američané nepoužili atomovou bombu? Bylo by možné zabránit studené válce nebo přinejmenším zmírnit její průběh? Nemohly by dějiny východní Evropy vypadat jinak? Kdo ví… Na místě je jistá skepse, jelikož Spojené státy se vždy snažily prosadit své obchodní a vojenské zájmy. Autoři však připomínají, že v historii USA existovala také sociální hnutí nebo osobnosti, které si představovaly jinou Ameriku, mnohem smířlivější a sociálně spravedlivější. K této vizi měla nakročeno řada prezidentů, jako například Franklin D. Roosevelt nebo John F. Kennedy, ale uspěli jen zčásti. Naopak naděje vkládané do Baracka Obamy Stone s Kuznickem rozhodně nesdílejí. Poukazují především na masivní špehování lidí, tajné vojenské akce, mimosoudní popravy nebo rostoucí napětí v Asii a Tichomoří, kde se USA rozmisťováním jednotek a budováním základen snaží šířit svůj vliv.

Nevyřčené dějiny Spojených států jsou zkrátka všelijaké, jen ne nudné. Uvedení dokumentárního cyklu Americké století očima Olivera Stonea je v záplavě jednorozměrné produkce o nacismu nebo komunismu přijemným osvěžením, stejně jako potřebným zpochybněním naší sebestřednosti.

 

Autor je politolog a šéfredaktor A2larmu.

 

Text vychází z recenze otištěné v A2 č. 15/2013.

 

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image