Přestože Bushova válka s terorismem skončila, ve věznici Guantánamo navzdory Obamovým slibům stále zůstává zhruba sto padesát – mnohdy nevinných – vězňů.
Věznice na kubánském Guantánamu je už dvanáct let symbolem nesvobody a bezpráví. Branami tábora za tu dobu prošlo celkem 779 osob ze 48 zemí. Ze 149 současných vězňů by zhruba polovina měla být propuštěna. V posledních měsících přibývá dobrých zpráv, které napovídají, že by se svět konečně mohl dozvědět, co se v americkém „gulagu“ děje.
Tábor pro skutečné i domnělé teroristy
Tábor v Guantánamu otevřel bývalý americký prezident George W. Bush, který tvrdil, že potřebuje místo, kde bude možné věznit teroristy bez toho, aby představovali riziko pro americký lid. Lidé v Bushově nejbližším kruhu od samého počátku museli tušit, že skutečných teroristů se podařilo zadržet maximálně několik desítek. Bushovi očividně nevadilo, že stovky často úplně nevinných lidí musí trpět kvůli hrstce teroristů. Když se kácí les, létají třísky.
Současný Prezident Barack Obama postavil část své kampaně na tom, že má v plánu do roka (sic!) zavřít Guantánamo. A byla to opravdu jedna z prvních věcí, o níž krátce po inauguraci usiloval. Vydal exekutivní příkaz k uzavření kontroverzní věznice. Plánoval, že vězně buď pošle domů, anebo je bude dál držet v amerických káznicích.
Pokud jsou třeba jen částečně pravdivé výpovědi propuštěných vězňů, kteří hovoří o nucené výživě jako o mučení, znamenalo by to pro Spojené státy masivní skandál.
Obamova administrativa velice záhy pochopila, že transfer zhruba 240 zbývajících vězňů nebude tak snadný, jak se zprvu zdálo. Obamovi se postavil Senát (přitom demokraté v něm mají většinu), který zablokoval variantu přesunu vězňů na americkou půdu. Stejně tak se ukázaly být problematické repatriace vězňů do jejich mateřských zemí. Jemen údajně od Spojených států požadoval za repatriace v přepočtu asi 4,2 miliardy korun. Jindy repatriace znemožňuje nestabilní situace v zemi, jako třeba v případě Sýrie.
Druhé funkční období Obama opět začal silným morálním apelem, když se v jednom ze svých projevů ptal: „Podívejte se na současnou situaci: nutíme násilím přijímat potravu vězně, kteří drží protestní hladovku. Opravdu jsme, my Američané, takoví? Je tohle Amerika, kterou chceme zanechat našim dětem?“ Ale opět zůstalo pouze u slov. Obama nevyvíjí žádnou viditelnou aktivitu, která by směřovala k ukončení provozu věznice na Guantánamu. Válka s terorem už skončila, ale její „výkladní skříň“ si dál žije svým životem.
Příběh uprchlíka
Jedním čekatelem na propuštění je syrský občan Abu Wa’el Dhiab, který je na Guantánamu držen od roku 2002. Nebýt americké invaze, Dhiab by pravděpodobně dál podnikal v Afghánistánu. Společně se svou rodinou tehdy prchl do Pákistánu, kde ho zanedlouho zadržela policie a vydala ho – za odměnu – Američanům.
Američané po osmi letech rozhodli, že Dhiab není pro Spojené státy nebezpečný, a proto doporučili jeho přesun do Uruguaye. Na ten Syřan čeká už čtvrtým rokem. To je také jeden z důvodů, proč se v minulém roce připojil k protestním hladovkářům. Vězni na Guantánamu považuji protestní hladovku za téměř jediný nástroj, jak upozornit na nekonečné čekání na propuštění.
Způsob, jakým se Spojené státy vypořádávají s hladovkáři na Guantánamu, je přinejmenším kontroverzní. Vedení věznice z náboženských důvodů odmítání stravy povoluje (půst je nedílnou součástí muslimského Ramadánu), ale v případě, že váha hladovějícího klesne pod padesát kilogramů, mají lékaři nařízeno vězně nuceně vyživovat. To v praxi znamená, že vězeň je pevně připoután, aby se nemohl hýbat, a přes nosní dírky je mu do žaludku zavedena gumová trubička, přes kterou je mu do žaludku pumpována tekutá strava.
Věznitelé vs. hladovkáři
Mezinárodní právo se extenzivně věnovalo mučení, proto je i problematika protestních hladovek ošetřena. Na Tokijské konferenci v roce 1975 vznikla deklarace, v níž se mimo jiné píše: „Když vězeň odmítne stravu a je při tom lékařem zhodnocen jako schopný racionálního a svobodného posouzení možných následků, neměl by být uměle vyživován.“ V podobném duchu se nese také Maltská deklarace z roku 2005, kde se uvádí, že nutit stravu je eticky nepřijatelné bez ohledu na dobré úmysly. Jakékoli vyhrožování, manipulace a užití síly je považováno za ponižující a nehumánní.
Protestní hladovka na Guantánamu není prvním (a ani posledním) případem politického protestu tohoto druhu. Do křížku s hladovkáři se v osmdesátých letech dostala například tehdejší premiérka Margaret Thatcherová, která se ale zachovala ve shodě s právem – hladovějící irské vězně nechala svobodně protestovat a deset jich v důsledku hladovění zemřelo. Proč se Spojené státy v této věci nemohou chovat stejně?
Paradoxně nejvíce problémů má Guantánamo s vězni, kteří jsou uvolněni k převozu, jako zmiňovaný Abu Wa’el Dhiab. Dhiaba vleklé zdravotní problémy upoutaly na invalidní vozík, což je jeden z hlavních důvodů, proč se snaží z věznice co nejrychleji dostat. Dhiab přes své právníky vzkázal, že naprosto rozumí tomu, proč je k přijímání potravy nucen, a že je ochoten kooperovat, v případě, že bude celá procedura probíhat tak, aby mu nezpůsobovala zbytečnou bolest. To se neděje, a proto se Dhiab obrátil na soud.
Ač se zatím nepodařilo vyjednat jeho propuštění, Dhiabovi právníci slaví první vítězství a doufají, že propuštění jejich klienta je blízko. Kromě toho, že soudkyně v červnu rozhodla o dočasném přerušení nucené výživy, vyžádala si také videozáznamy, na kterých je procedura zachycena. To je velké vítězství pro všechny zbývající vězně, protože je to vůbec poprvé, kdy se podobná videa dostanou mimo půdu tábora. V tuto chvíli jsou záznamy k dispozici pouze omezenému okruhu lidí. Americká média o ně okamžitě projevila enormní zájem, ale je těžko představitelné, že by je vláda uvolnila dobrovolně.
Pokud jsou třeba jen částečně pravdivé výpovědi propuštěných vězňů, kteří hovoří o nucené výživě jako o mučení – procedura je údajně prováděna záměrně tím nejbolestivějším možným způsobem –, znamenalo by to pro Spojené státy masivní skandál, který by je poškodil v očích amerických občanů i spojenců všude na světě. Možná by to ale bylo dobře.
Je s podivem, že téma porušování lidských práv na Guantánamu ignoruje jak česká společnost, tak i naše politická reprezentace. Naplno se ukazuje, jak selektivně naše společnost vyžaduje dodržování lidských práv. S radostí si každý kopne do Číny kvůli Tibetu, ale na kritiku Spojených států za praktiky na Guantánamu si už troufne málokdo. Přece nebudeme kritizovat naše přátele, kteří mají tak rádi nebožtíka Havla…
Autor je sociolog.