Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Ruská krajní pravice

Ruskou politiku ovlivňuje extrémní nacionalismus. Ruská krajně pravicová uskupení napomáhají separatistům v Donbasu.

Současná krize na Ukrajině mimo jiné poukázala na problematiku nacionalismu v bývalých sovětských republikách, a to především nacionalismu extrémně pravicového ražení. Politické směřování hnutí Euromajdanu, které svrhlo prezidenta Janukovyče, bylo do velké míry ovlivněno různými směry ukrajinského nacionalismu. Krajně pravicové strany, např. Pravý sektor a Svoboda, hrály v hnutí, prozatímní vládě či v dobrovolnických praporech bojujících v Donbasu svou důležitou roli. Současnou vládu v Kyjevě podporují USA a EU. Stoupenci levice na celém světě, stejně jako někteří její vyznavači na Ukrajině, ji považují za „fašistickou juntu“ sloužící západnímu imperialismu, či dokonce podléhající jeho přímé kontrole. Hnutí separatistů na jihovýchodě Ukrajiny, které vzešlo z antimajdanovských a projanukovyčovských iniciativ, je ale v zásadě zrcadlovým odrazem situace v Kyjevě – je ovládáno ruským nacionalismem a účastní se ho v různé míře ruské krajně pravicové organizace a jednotlivci. Ruská vláda je podporuje diplomaticky i politicky, ne-li dokonce vojensky.

Zatímco neonacisté se jasně staví proti Putinově vládě, ti ostatní Putina s výhradami do různé míry podporují. Jejich zájmy se však často prolínají se zájmy opozice a podpora Putina nebo opozice vůči němu není nic nutně daného.

Stoupenci levice, kteří považují vládu v Kyjevě za fašistickou, mají tendenci líčit separatisty, jako by se jednalo o „antifašistický“ odboj. Jsou ale i tací, kteří věří, že sami separatisté tvoří fašistické, proruské a imperialistické hnutí. Domnívám se, že oba tyto postoje situaci značně zjednodušují a jen nahrávají velké hře, kterou spolu na území Ukrajiny hrají západní imperialismus s tím ruským. Situace je mnohem komplikovanější a žádnou ze stran nelze jednoznačně označit jako zcela „fašistickou“, „antifašistickou“, „imperialistickou“ a podobně. Smyslem tohoto článku však není analyzovat separatistické hnutí jako celek, ale popsat ruskou krajní pravici a míru jejího zapojení do právě probíhající občanské války na jihovýchodě Ukrajiny. Většina informací zde uvedených pochází z centra Sova, moskevského think-tanku monitorujícího aktivitu extrémní pravice v Rusku. Tam, kde chybí odkazy, lze tedy veškeré relevantní informace v angličtině i ruštině nalézt na této stránce.

Krajní pravice pro i proti Putinovi

Krajní pravice v Rusku zahrnuje řadu různých ideologických proudů, včetně neonacistů, kteří otevřeně hlásají biologický rasismus, nacionalistických bolševiků, ultrakonzervativců, eurasijců – tj. stoupenců konceptu eurasijství – či pravoslavných aktivistů a rasistických fotbalových hooligans. Obecně lze rozlišit tři hlavní tendence: již zmíněné neonacistické rasisty, jejichž filozofie bývá rovněž ovlivněná myšlenkami novopohanství a jsou protikřesťansky orientováni, eurasijce, včetně nacionalistických bolševiků, a tzv. imperce, krajní konzervativce, kteří chtějí obnovit ruskou říši nebo dokonce monarchii, podporují ruské pravoslaví a biologický rasismus pro ně nehraje zas tak velkou roli. Zatímco neonacisté se jasně staví proti Putinově vládě, ti ostatní Putina s výhradami do různé míry podporují. Jejich zájmy se však často prolínají se zájmy opozice a podpora Putina nebo opozice vůči němu není nic nutně daného. Krajní pravici v Rusku představuje množství různých organizací, které se neustále proměňují a rozpadají. Je těžké odhadnout, kolik lidí se v ní angažuje, ale soudě podle počtu lidí účastnících se nedávno proběhlých veřejných akcí se jedná o desítky tisíc. Někteří jsou členy zavedených organizací, jiní se zapojují do aktivit neformálnějších nezávislých nacionalistických uskupení, jež se organizují pomocí webových platforem jako např. Vkontaktě (ruská sociální síť podobná Facebooku) a netvoří oficiální organizace nebo strany. Jejich činnost sahá od propagandy přes demonstrace a pochody až k nelegálním aktivitám jako vandalismus, žhářství, přepadávání nebo dokonce vraždy příslušníků etnických menšin, LGBT komunit a politických oponentů či teroristické útoky. Každoročně se v listopadu například koná „Ruský pochod“, demonstrace nacionalistů a krajní pravice. Probíhá v několika ruských městech a v roce 2013 přilákal jen v Moskvě několik tisíc příznivců.

Obama s banány a nacionalista Navalnyj

Ruská federace, jak známo, pokrývá obrovské území a vedle ruské většiny tvoří její obyvatelstvo různé národnosti a etnika. Mnozí se slzou v oku vzpomínají na Sovětský svaz, který se alespoň teoreticky stavěl proti rasismu, nacionalistickému šovinismu a fašismu. Těžký boj proti nacistům, během něhož zahynulo přinejmenším dvacet milionů sovětských občanů, je stále živou součástí kolektivního vědomí, což připomínají pomníky a mementa na každém rohu. Den vítězství nad nacisty 9. května je jedním z nejoblíbenějších svátků roku, a to napříč všemi věkovými skupinami. Většina lidí proto fašismem opovrhuje a otevřený rasismus nesnáší. Krajní pravice v Rusku reprezentuje jen malou část společnosti, jako ostatně i v jiných evropských zemích. V posledních měsících jsme navíc v souvislosti s krizí na Ukrajině a vládní propagandou, jež boj separatistů v Donbasu líčí jako odpor proti fašismu, mohli sledovat ústup rasistických tendencí a pokles podpory krajní pravici

Nakonec všechny strany v ruském parlamentu – Dumě – mohou být považovány za nacionalistické v tom či onom směru – jen jeden člen Dumy, Ilja Ponomarjov, hlasoval proti připojení Krymu k Rusku.

Na druhou stranu je ruská společnost naladěna nepřátelsky vůči imigrantům, především gastarbeiterům ze střední Asie a severního Kavkazu, např. Čečny (která je sice teoreticky součástí Ruské federace, ale její neruští obyvatelé jsou přesto považováni za „imigranty“). Navíc to, co Rusové považují za rasismus, se může dost lišit od rasismu v západním pojetí. Oblíbené obrázky Baraka Obamy s banány nebývají například považovány za kontroverzní. Vedoucí opozice Alexej Navalnyj, jehož mnozí považují za liberála, v minulosti hájil spolupráci s nacionalisty v boji proti Kremlu, účastnil se Ruského pochodu, a když v roce 2013 kandidoval ve volbách na moskevského starostu, zasazoval se za omezení imigrace ze středoasijských republik. Jeden z mých ruských známých ho považuje za politika stejného druhu, jako je Nigel Farage, šéf britské nacionalistické strany UKIP. Nakonec všechny strany v ruském parlamentu – Dumě – mohou být považovány za nacionalistické v tom či onom směru – jen jeden člen Dumy, Ilja Ponomarjov, poslanec za opoziční stranu Spravedlivé Rusko (středově levicové uskupení), hlasoval proti připojení Krymu k Rusku.

RNE na Ukrajině
Ruská národní jednota vyměnila ve svém logu svastiku za pravoslavný kříž

Etnicky čisté Rusko

Nacionalistické skupiny, které se prosadily na politické scéně v devadesátých letech, do velké míry ztratily svůj vliv, rozpadly se, byly zakázány nebo vedly ke vzniku nových. Nejznámější byla Ruská národní jednota (Ruskoje nacionalnoje jedinstvo, RNE), jejímž symbolem byla modifikovaná svastika. Její lídr Alexandr Barkašov ji v nultých letech opustil a o uskupení nebylo v posledních letech slyšet – nedávno se však někteří z členů zapojili do proruského hnutí v Donbasu. Nacionálně bolševická strana (NBP) Eduarda Limonova se rovněž rozpadla, a navíc byla v roce 2005 přímo zakázána. Limonov se stal lídrem formace „Jiné Rusko“, širokého liberálního hnutí v opozici k Putinově vládě. Limonov vystupuje jednoznačně proti ruskému režimu, zdá se však, že se ke svým nacionalističtějším postojům navrací. Založil novou stranu, která se rovněž nazývá Jiné Rusko, a podporoval anexi Krymu i separatisty na Ukrajině. Spíše než za neonacistické rasisty lze jeho stoupence považovat za nacionalisty, obhájce silného ruského státu, jenž má dle nich nárok na většinu, ne-li veškeré území, které dříve Rusko ovládalo.

Současné nacionalistické skupiny zahrnují Národní socialistické společenství (NSO), Slovanský svaz (Slavjanskij Sajuz, SS), Hnutí proti nelegální imigraci (Dviženije protiv nělegalnoj imigraciji, DPNI) a Ruský styl (Ruskij obraz). NSO a SS jsou otevřeně neonacistickými organizacemi, DPNI se sice omezuje na problematiku nelegální imigrace, ale v podstatě dbá na svůj neonacistický image (jeho logem je stylizovaná svastika). Tyto skupiny mají k náboženství obecně buďto nepřátelský postoj, nebo se zaštiťují nějakým typem neopohanské ideologie. Pohrdají současnou ruskou vládou a přejí si „etnicky čistý“ slovanský stát.

Vliv krajní pravice na nejvyšších místech

Vztah mezi krajní pravicí a státem je poněkud schizofrenní. Na jedné straně jsou pravicoví aktivisté za své nelegální aktivity zavíráni a několik organizací bylo díky zákonům proti extremismu zakázáno. Řada z nich se považuje za oponenty současného režimu a léta se aktivně angažovala v opozičních hnutích a protestech.

Protesty proti Majdanu často vznikaly z potřeby zabránit domnělým útokům fašistů z Pravého sektoru na sochy Lenina v menších a větších městech. Lidé vzpomínali na boj proti nacistické invazi, s nostalgií si připomínali Sovětský svaz a na demonstracích se objevovaly sovětské vlajky a symboly.

Na straně druhé je velká část krajní pravice vůči Kremlu loajální – například extrémně nacionalistická (a mylně zvaná) Liberální demokratická strana Ruska (LDPR) Vladimira Žirinovského. Ostatně nacionalismus vládních a dalších velkých politických stran, jakkoliv není tak extrémní jako v případě nacistických skupin (např. zdůrazňuje multietnickou povahu Ruské federace), může být plodnou půdou pro fašistické ideje. Jeden z předních členů vlády, vicepremiér Dmitrij Rogozin, je již řadu let spojován s krajní pravicí: býval členem nacionalistické strany Rodina (Vlast) a je zakládajícím členem novější strany Velké Rusko, která rovněž zahrnuje DPNI. Byl také součástí organizačního výboru Ruského pochodu. Ultranacionalista a ideolog eurasijství Alexander Dugin, který hlasitě podporuje donbaské separatisty, byl, aspoň donedávna, blízký Putinovým lidem a ve vládnoucích kruzích má svůj velký vliv. O jeho koncepci eurasijství se lze něco dozvědět z dlouhého rozhovoru (s anglickými titulky) s liberálním ruským novinářem Vladimirem Poznerem na youtube.

Ruský nacionalismus na Ukrajině

Hodně se toho namluvilo o přítomnosti fašistů a extrémních nacionalistů na kyjevském Majdanu a jejich účasti v prozatímní vládě ustavené poté, co prezident Janukovyč utekl ze země. Propaganda z Kremlu běžně označuje kyjevskou vládu za „fašistickou juntu“ a samozvanou Doněckou a Luhanskou lidovou republiku za příklad antifašistického odporu. Levicová organizace „Boroťba“ se jednoznačně postavila proti Majdanu a podporuje DNR a LNR, byť s určitými výhradami. Protesty proti Majdanu, které předcházely ozbrojenému povstání na východě, často vznikaly z potřeby zabránit domnělým útokům fašistů z Pravého sektoru na sochy Lenina v menších a větších městech (sochy Lenina byly na mnoha místech západní Ukrajiny během protestů na Majdanu strženy – nejznámější případ je z centra Kyjeva). Lidé vzpomínali na boj proti nacistické invazi, s nostalgií si připomínali Sovětský svaz a na demonstracích se objevovaly sovětské vlajky a symboly.

Krize na Ukrajině hluboce ovlivnila ruskou krajní pravici, vyústila v nová spojenectví mezi nacionalisty a oponenty Putina a stávajícím vládnoucím režimem, ale zároveň také prohloubila již existující propast mezi oběma skupinami.

Tento zjevně levicový a antifašistický obsah separatistického odporu byl ale zastíněn rostoucím významem ruského nacionalismu. Na praporech DNR a LNR trůní carští orli a jejich vedení se skládá většinou z ruských nacionalistů, včetně – alespoň donedávna – občanů Ruské federace. Proruští stoupenci mluví o znovuvytvoření Novoruska, což je označení odkazující na historické území z dob carského Ruska, které zahrnovalo více méně území od Luhanské oblasti na východě k Oděse a hranicím s Moldávií a Rumunskem na západě. Proruský politik Oleg Carev nedávno odhalil vlajku nově vyhlášené Novoruské republiky – jsou na ní stejné barvy (černá, zlatá a bílá) jako na carské vlajce Romanovců, jíž rovněž užívali černosotněnci, reakční antisemité z počátku 20. století, a kterou se nyní honosí ruští ultranacionalisté a ruští rasističtí fotbaloví hooligans. Nic z toho nebrání levicovému ruskému komentátorovi Borisovi Kagarlickému, aby psal o Novorusku s veškerou vážností.

Neonacismus na ústupu

Krize na Ukrajině hluboce ovlivnila ruskou krajní pravici, vyústila v nová spojenectví mezi nacionalisty a oponenty Putina a stávajícím vládnoucím režimem, ale zároveň také prohloubila již existující propast mezi oběma skupinami. Neonacistické skupiny se často stavěly na stranu ukrajinské vlády, zejména jejích krajně pravicových členů, a zdůrazňovaly slovanskou jednotu a protislovanskou povahu Putinova režimu. Jeden významný ruský neonacista dokonce veřejně oznámil, že se připojuje k ukrajinské Národní gardě, a nepochybně takových v Donbasu bojuje víc. Jiní prostě umlkli a omezili své aktivity – atmosféra v Rusku je čím dál více ovlivněna nacionalismem využívajícím antifašistickou rétoriku, jež se s rasistickým neonacismem dost dobře nesnese. Zbytek se hlásí k táboru „imperců“, kteří separatisty podporují, nebo se k nim dokonce připojují, včetně dvou frakcí Ruské národní jednoty, Limonovovy formace Jiné Rusko a Ruské pravoslavné armády. O lídrovi Ruské národní jednoty Alexanderu Barkaševovi se říká, že byl jedním z těch, kteří separatistům radili během příprav na květnové referendum o nezávislosti, a někteří bojovníci se rekrutují z jeho frakce RNE (jež vyměnila ve svém logu svastiku za pravoslavný kříž).

Ruská krajní pravice na Ukrajině

Je těžké odhadnout přesný počet fašistických a krajně pravicových bojovníků nebo Rusů (v poměru k Ukrajincům) v řadách separatistických milicí. Je ale nepochybné, že v minulých měsících vstoupilo na území jihovýchodní Ukrajiny obrovské množství ruských občanů. Je tu také Vostok, prapor skládající se převážně z Čečenců oddaných proputinskému prezidentu Kadyrovi, neznámý počet Kozáků, mezi nimi i slavný Babaj, jakož i Arménci, kteří cítí sounáležitost se Sovětským svazem. Je jisté, že vedení tzv. Novoruské republiky bylo alespoň zpočátku ovládáno ruskými občany a proruskými aktivisty napojenými na krajní pravici.

Jeden z prvních lídrů, jenž vešel ve všeobecnou známost, byl samozvaný guvernér Doněcka, Pavel Gubarev, jeden z mála ukrajinských občanů, kteří se ve vedení separatistů prosadili. Před rokem 2014 nebyl v místních politických kruzích příliš známý. Býval členem Progresivní socialistické strany Ukrajiny (proruské strany, jejíž ideologie je směsí neostalinismu a eurasijství), a předtím byl členem RNE. Zdá se, že s Barkaševem udržoval kontakty ještě v letošním květnu – radil se s ním, jak zorganizovat referendum v Doněcké oblasti. Alexandr Borodaj, do začátku srpna premiér Doněcké lidové republiky a ruský občan, řadu let spolupracoval s krajně pravicovým periodikem Zavtra (Zítra). Igor Girkin, záhadná figura známá spíše pod jménem Strelkov (Střelec) a donedávna ministr obrany Doněcké lidové republiky, je považován za reakčního monarchistu a svými články také přispíval do novin Zavtra.

Jak jsem již zmínil, nejedná se mi v tomto článku o analýzu celého separatistického hnutí v Donbasu – jelikož se na něm podílí celá řada politických sil. Důležitou linií ukrajinské politiky byl již dlouhou dobu nacionalismus, a tak není překvapením, že se od listopadu 2013, kdy vypukla krize na Ukrajině, výrazněji projevuje na obou stranách konfliktu. Zatímco řada lidí vnímá separatistické hnutí jako antifašistické, je nutné si uvědomit, že své stoupence má i mezi krajní pravicí, ať už pochází z Donbasu, Ruska nebo celé Evropy. Navíc se v hnutí přímo angažují krajně pravicoví aktivisté, ať už jako bojovníci, velitelé nebo v administrativních funkcích. Bylo by nespravedlivé nazývat celé hnutí fašistickým, nicméně přítomnost těchto lidí v klíčových pozicích a ruská nacionalistická ideologie, která v hnutí převládá, zásadně zpochybňuje jakoukoliv jeho antifašistickou rétoriku.

Ben Neal je socialista. Žije a pracuje v Moskvě.

Z anglického originálu The Russian Far Right publikovaného na serveru The Project přeložila Tereza Stejskalová.

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image