Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Darovanému jídlu na zuby koukejme

Projekt Potravinová sbírka a potravinová charita obecně zakrývají, že některým lidem prvního světa jsou upírána jejich lidská práva.

V sobotu Českem profičel dobročinný uragán. Bohatým bral a bohatším i chudším dával, konkrétně těm dobrosrdečným a movitějším mizely peníze z peněženek a přesouvaly se do kas a sejfů supermarketů, výměnou za potraviny pro hladovějící. Oběti zatím žádné, radost a pýcha veliká. Ano, mluvím o Potravinové sbírce, která v sobotu 22. listopadu proběhla v 380 obchodech a skrze internet po celé České republice. Co to ale znamená, když sbíráme potraviny pro ty, kteří si je nemůžou dovolit? Jak to, že si v Česku někdo nemůže dovolit se najíst? Copak nemáme na jídlo právo?

Právo na potraviny a jídlo je zakořeněno ve Všeobecné deklaraci lidských práv a svobod z roku 1948 a lze jej definovat jako schopnost obstarat si vhodnou potravu. Jednoduše řečeno, pokud je právo naplněno, lidé mohou bez problému získat (nakoupit) takové jídlo, které splňuje jejich kulturní, sociální a zdravotní nároky. K plnění tohoto práva se Česká republika zavázala mimo jiné podepsáním Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. O to více šokující je zjištění, že záštitu nad Potravinovou sbírkou letos převzal samotný ministr zemědělství Marian Jurečka, tedy člověk, který se má v prvé řadě postarat o to, aby žádná potravinová charita nebyla potřeba. A co se vlastně děje, když se plnění práva na důstojný přístup k jídlu nepozorovaně přesouvá ze státu na soukromý a neziskový sektor?

Dva dny před sbírkou, tedy 19. listopadu, se na iHned.cz objevil článek Zuzany Keményové, nad jehož úvodní větou „Darovat neprodané jídlo potřebným budou moci české supermarkety a výrobci potravin mnohem snadněji“ bychom se měli pozastavit. Zaprvé, kdo jsou to ti „potřební“ a co vlastně potřebují? Odkud se bere „neprodané jídlo“ a co to vlastně je? A odkdy máme právo na jídlo ve formě daru? A v neposlední řadě, kdo z toho všeho má největší prospěch?

Pro nadbytečné lidi…

V anglosaském světě dosáhla potravinová charita – čili sběr, distribuce a poskytování jídla lidem, kteří trpí jeho nedostatkem – nebývalých rozměrů. A nezřídka jde tento vzestup ruku v ruce se zjištěním, že i v „prvním“ světě existuje hlad a chudoba. Ačkoliv přesná čísla chybějí, Trussell Trust (organizace stojící za největší sítí potravinových bank ve Velké Británii) odhaduje, že v roce 2013 vyhledalo jejich pomoc (čili balíček potravin na tři dny) skoro půl milionů Britů. Lze se domnívat, že situace v České republice nebude tak dramatická, ovšem druhý ročník Potravinové sbírky ukazuje, že určitá potřeba tu je. Nebo ne?

Kdo vlastně nejvíce těží z potravinové charity, a obzvláště ze snížené daně z darovaného jídla? Světe div se, jsou to právě supermarkety.

Stránky Byznysu pro společnost, který za akcí stojí, uvádějí, že se sbírka „snaží reagovat na skutečnost, že v Česku je 15,4 procenta obyvatel ohroženo chudobou nebo sociálním vyloučením. Darované potraviny podpoří lidi v nouzi, jako jsou matky s dětmi, klienti azylových domů či postižení.“ Jak ale balíček cukrovinek nebo láhev sirupu (potraviny uvedené jako vhodné k darování) vlastně pomůžou mamince v nouzi nebo uprchlíkovi? Upřímně řečeno, dlouhodobě nijak, i když se nás stránky Potravinové sbírky snaží přesvědčit o opaku. Podívejme se třeba na příběh rozvedené paní V., vyučené švadleny, která po krachu textilky nemohla najít práci, až získala částečný úvazek ve školní kuchyni, „kde ovšem není moc velká mzda“. Naštěstí tu ale byla potravinová banka, na kterou se paní V. mohla s vděkem obrátit. Jak ale můžeme tolerovat pracovní podmínky, které neumožňují lidem se důstojně uživit?

Potravinová charita totiž řeší pouze symptomy většího problému, ale určitě ne problém samotný. Je zvláštní, že v oblasti rozvojové a humanitární pomoci, tedy tam, kde se více setkáváme s problémem hladu a nedostatkem kvalitního jídla, si čím dál tím více uvědomujeme, že kromě krizových situací a hladomoru není rozdávání jídla řešením. Proč tedy v takzvaných rozvinutých zemích nyní dáváme potřebným rybu, místo toho, abychom se jako společnost kolektivně zasadili o jejich právo rybařit? A co hůř, hřejivý pocit uspokojení z pomoci odvádí od přemýšlení nad skutečnými problémy. Proč si někteří lidé nemůžou dovolit jídlo, jednu ze základních životních potřeb? Podle Grahama Richese, britského sociologa působícího v Kanadě a předního kritika potravinové charity, jsou hlavními příčinami sociálního vyloučení chudoba a materiální deprivace. Nemoci si dovolit jídlo je jen jejich symptomem a ani 173 tun jídla nezajistí, že si ho člověk bude napříště moci obstarat sám.

…nadbytečné jídlo

V České republice se potravinová charita skloňuje ve stejných větách jako boj proti plýtvání jídlem, což samozřejmě na první pohled vypadá jako dvojitá výhra – použitelné jídlo neskončí na skládkách, ale nakrmí hladové. Ovšem je potřeba položit si dvě zásadní otázky: opravdu chceme dále rozdělovat společnost na ty, kteří si nemůžou v obchodě koupit jídlo, na ty kteří můžou (a nějaké ty rozdrcené špagety nebo den starý chleba jim těm druhým pak darují)? Na ty, kteří mají, a ty, kteří zkrátka nemají? A odkud se bere ono „neprodané jídlo“, krásný to eufemismus pro budoucí odpad? Pokud světové zemědělství a potravinový systém (management, logistika) zatěžující životní prostředí produkují tolik nadbytku, neměli bychom se snažit je změnit, zefektivnit? Jenže místo toho, abychom se soustředili na změnu neudržitelné produkce jídla, se tyto přebytky snažíme velice problematicky zužitkovat. A obchodníci se radují.

Čímž se dostáváme k tomu, kdo vlastně nejvíce těží z potravinové charity, a obzvláště ze snížené daně z darovaného jídla. Světe div se, jsou to právě supermarkety. Nejenže nemusí platit za likvidaci neprodejného jídla, čili odpadu, ale zároveň si tím ještě vylepší svůj mediální obraz. A pochopitelně budou podporovat potravinové sbírky, vždyť to přece přiláká více zákazníků, kteří si kromě daru přihodí do košíku i něco pro sebe. Netřeba snad dodávat, že jsou to právě zaměstnanci Walmartu, amerického potravinového gigantu s nechvalnou pracovní politikou, kteří si po směně jdou z potravinové banky vyzvednout balíček jídla darovaný jejich zaměstnavatelem.

Jídlo jako právo, ne charita

Jídlo je právo, potravinová charita nikoliv. Je to jen dar, na který – na rozdíl od státní podpory a důstojné mzdy – neexistuje žádný nárok. A navíc, nad dárkem nemá příjemce žádnou kontrolu a musí přijmout, co je mu věnováno, bez ohledu na zdravotní či kulturní priority. V neoliberální tržní ekonomice má neviditelná ruka trhu zajistit, že jídlo bude vždy cenově dostupné. Toto přesvědčení se ale především po potravinové krizi v roce 2007 ukázalo jako mylné. Tím pádem kdokoliv, kdo nemá dostatek prostředků na nákup potravin, nemá na jídlo nárok. Ovšem potravinová charita také žádný nárok na jídlo nezabezpečuje, neboť je závislá na dárcích a darování, které se může a nemusí uskutečnit, a také na práci dobrovolníků, kteří ze své podstaty můžou a nemusí pomoci.

Být schopný důstojně se uživit je právem každého člověka. Toto právo musí být naplněno v prvé řadě státem, který se k tomu také zavázal, a ne neziskovým sektorem nebo firmami. Jejich zapojení nejenom že neřeší jádro problému, jímž je sociální vyloučení, chudoba nebo nevyhovující pracovní podmínky, ale navíc jedince schopné činu (obrovolníky, dárce, neziskovky) od hledání řešení odvrací. Mají totiž pocit, že pro nápravu udělali už dost. Přece jsem koupila (anebo roztřídila, uvařila, doručila…) tolik jídla a nakrmila chudé – víc po mně nechtějte, dneska jsem už svět jednou zachránila. Nevrhejme se proto bezhlavě do potravinové charity, ale zkusme se nejdříve zamyslet, proč se někteří lidé nemohou v prosperující společnosti uživit.

Autorka je studentka sociologie.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image