Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Shoda hledaná v dialogu

Jak by měla vypadat česká zahraniční politika? Cestu je třeba hledat v pokračování v české humanistické tradici, která souvisí i s duchem Charty 77.

Zahraniční politika slouží, mnohem silněji než většina ostatních politik, jako prostředek sebeidentifikace společnosti. Na otázku „Kdo jsme?“ můžeme z mnoha možných odpovědí vybrat přinejmenším tři, které jsou v dosavadní praxi obzvláště významné – geopolitickou, ekonomickou a hodnotovou. Jsme malý středo­evropský stát, který chce mít udržitelnou a otevřenou ekonomiku a který se snaží přispívat ke globálnímu posilování lidské důstojnosti. Každá z charakteristik odkazuje k rozsáhlým debatám a sporům.

Střední Evropa a udržitelný růst

Dnešní střední Evropa, integrovaná do Evropské unie, přestává být po několika staletích místem střetu zájmů vnějších velmocí. Někteří Středoevropané toho mohou litovat a pokoušet se apelovat na tu či onu velmoc, aby se o náš region zajímala více, než sama chce. Zbytečně se obracejí do Washingtonu, Moskvy či Pekingu. Tyto kolosy mají vlastní zájmy, které příliš nezávisí na tom, co jim budeme říkat. Pokud chceme působit na jejich trajektorie, tak především přes Brusel.

Střední Evropa nemá být ani trojským ko­něm, ani základnou někoho proti někomu dalšímu. Uvnitř sjednocující se Evropy dnes po staletích dostává šanci překonat pozůstatky velmocenského soupeření a dát sdílenému středoevropanství nový politický výraz. Vedle osvědčené Visegrádské čtyřky je namístě smazat mentální hranici studené války a zapojit například Rakousko do středoevropské politické spolupráce.

Lidskou důstojnost lze posilovat pouze v podmínkách shody všech zúčastněných. Proto je třeba vést dialog o lidské důstojnosti s politickými představiteli států s odlišným politickým uspořádáním.

Otevřená, exportně zaměřená a pro zahraniční investice přitažlivá ekonomika představuje imperativ vyplývající z omezení našeho nevelkého domácího trhu. Realitě globální ekonomiky musí odpovídat jak globálně orien­tovaná ekonomická diplomacie, tak i úsilí o globální ekonomický řád, který by napomáhal udržitelnému růstu. Nelze připustit, aby výnosy růstu plynuly pouze nejbohatším vrstvám společnosti a aby ekonomika rostla za cenu soustavného ničení životního prostředí. Sociální a environmentální udržitelnost růstu lze do určité míry zajišťovat na úrovni státu, ale v důsledku ekonomické propojenosti představuje i úkol pro zahraniční politiku. S tím je třeba vstupovat do jednání o liberalizaci a regulaci mezinárodních ekonomických toků, jakou představuje například Transatlantické partnerství pro obchod a investice (TTIP).

Lidská důstojnost

I podpora lidské důstojnosti má geopolitické a ekonomické souvislosti. Lidé, kterým je důstojnost soustavně odpírána, utíkají nebo se bouří. Masové porušování lidských práv vede k migraci milionů lidí a k nárůstu násilí. Důsledky svým rozměrem přesahují oblast bezprostředních příčin a mohou přerůst do globálních hrozeb. Lidská práva porušují nejen diktátoři. Život mohou ničit rovněž kulturní předsudky, ekonomická nerovnost, sociální nespravedlnost či otrávené životní prostředí. Podporou udržitelnému růstu pomáháme lidské důstojnosti a podporou lidské důstojnosti posilujeme globální bezpečnost.

Naše úsilí o lidskou důstojnost však nemá pouze tyto vnější motivy, rezonuje hlouběji s představami o tom, kdo jsme či kým chceme být. Humanismus patří k velkým tradicím české politiky. Masaryk odvozuje humanistickou tradici od Husa a Komenského, přičemž sám se stává jejím pokračovatelem. V druhé polovině minulého století na ni navazují reformní komunisté svým úsilím humanizovat totalitní systém a později disidenti, kteří v Chartě 77 a dalších iniciativách vyzývají k respektování lidských práv.

Právě pod vlivem disidentů, prezidenta Václava Havla a ministra zahraničí Jiřího Dienst­biera, vstupují po roce 1989 lidská práva do naší zahraniční politiky. Původně odrážejí inkluzivního ducha Charty 77. Ta ve jménu lidských práv sjednocovala lidi nejrůznějších politických orientací od vyhraněné levice po konzervativní pravici. Česká politika lidských práv se však posléze odebrala jiným směrem. V neoliberální hegemonii hráli disidenti jen okrajovou politickou roli, a to navíc jen ti, kteří se hlásili k pravici. Lidská práva byla vytěsněna z domácí politiky do zahraniční, kde získala pravicovou, antikomunistickou podobu.

Lidská důstojnost se redukovala na občanská práva, která komunistické režimy porušovaly, a nezahrnovala práva sociální, environmentální či genderová. Zjednodušená pravicová interpretace konce studené války, vyzdvihující Reagana na úkor Gorbačova, vedla k přesvědčení, že lidská práva nejlépe podpoříme konfrontací, nikoli dialogem s jinak smýšlejícími. Ideál­­ním spojencem českých lidskoprávníků se jevili politici jako George Bush mladší, vždy připravení – podobně jako Reagan – vyhlašovat válku zlu.

Nová politika lidských práv

Takto formulovaná politika nejenže trpěla obrovskými vnitřními rozpory, nevalnými výsledky a vzdálila se tradici českého humanismu, ale nemohla ani sloužit jako zdroj sebeidentifikace české společnosti – většinu nezajímala a levice ji odmítla. Její nositelé a obhájci v médiích, nevládních organizacích a částečně i ve státní správě a politice jsou si dobře vědomi vlastní marginalizace i neustálého tlaku ekonomického pragmatismu. Jakékoli přehodnocení dosavadní politiky lidských práv přesto odmítají a za veškerými pokusy o její nové promýšlení odhalují temné ekonomické či osobní zájmy. Tak tomu ale není. Současné ministerstvo zahraničních věcí tuto politiku přehodnocuje především proto, aby lidská práva v naší diplomacii zachovalo, aby tato politika získala životaschopnější podobu a aby nalezla širší odezvu v české společnosti.

Nový přístup ministerstva shrnují čtyři hesla: konzistence, inkluzivita, dialog a Evropa. Zahraniční politika lidských práv musí být konzistentní s politikou domácí a ministerstvo zahraničí by tuto konzistenci mělo hlídat. Nelze se zasazovat o práva menšin na mezinárodní úrovni a současně okřikovat ombudsmanku, když poukazuje na české problémy při integraci romských dětí do standardních škol. Nelze prosazovat mezinárodní rezoluci o politické participaci a současně přikyvovat, když se trvale usazeným cizincům u nás brání v účasti v komunální politice. Ministerstvo zahraničí nemusí podobné politické debaty vždy vyhrát, ale v zájmu vlastní hodnověrnosti by je mělo vést.

Lidskou důstojnost je třeba chránit a podporovat ve všech jejích dimenzích. K újmám na lidské důstojnosti patří jak omezování přístupu k informacím, tak i omezování přístupu ke vzdělání, jak mučení ve věznicích, tak i ekonomické vykořisťování, jak právo na soukromí (včetně práva nebýt špiclován při elektronické komunikaci), tak i právo na dýchatelný vzduch a pitelnou vodu. V centru naší pozornosti musí být lidská důstojnost, nikoliv politický systém. Na Západě podporujeme lidskou důstojnost kultivací liberální demokracie, to však neznamená, že bychom demokracii měli vyvážet jinam. Demokracie se může rozvíjet pouze zevnitř a z vlastních zdrojů, nikoli zvnějšku. Přinejmenším dosavadní pokusy o vnější demokratizaci by měly být varováním. Blízký východ je poset troskami těchto ve svých důsledcích katastrofálních projektů. Ministerstvo zahraničí chce i nadále podporovat lidskoprávní projekty nevládních organizací, které by měly posilovat lidskou důstojnost v jejích mnoha dimenzích, ale bez ambic k nevyžádaným změnám režimů.

Lidskou důstojnost lze posilovat pouze v podmínkách shody všech zúčastněných. Proto je třeba vést dialog o lidské důstojnosti s politickými představiteli států s odlišným politickým uspořádáním. Pouze v dialogu můžeme nalézt shodu překonávající politické a kulturní předěly a najít témata společných projektů. Neobyčejné nasazení kubánských lékařů do boje proti epidemii eboly ukazuje, že i státy, s nimiž se na lidských právech v mnohém neshodneme, mohou významně pomoci při záchraně lidských životů a důstojnosti, dokonce významněji než řada bohatších demokratických států.

Naše politika lidských práv musí více reflektovat Evropskou unii. Od příštího roku se lépe zapojíme do bruselských lidskoprávních struktur. Posílíme naše zastoupení v Bruselu o lidskoprávního diplomata a podpoříme Evropskou nadaci pro demokracii, kterou jsme doposud ignorovali. O lidských právech povedeme intenzivnější dialog s Německem a dalšími partnery v EU. Podpora lidských práv i nadále zůstane tím, co nás pojí s USA. Díky naší dosavadní zkušenosti by se Praha mohla stát místem transatlantického dialogu o lidských právech, který by napomohl jejich účinnější globální podpoře.

Lidská důstojnost je příliš důležitá a české možnosti její podpory příliš omezené na to, abychom si mohli dovolit je rozmělňovat zbytečnými spory. Doufáme, že v naší nové inkluzivnější politice se najdou jak ti, kteří už dříve přispívali, tak i ti, kteří se dosud cítili vyloučeni. Především by se v ní měla najít větší část naší společnosti než dosud.

Autor je profesor politologie a první náměstek ministra zahraničí.

 

Text byl spolufinancován projektem `Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice‘ Ústavu mezinárodních vztahů.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image