Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Vivat Podemos – levici se může dařit v době krize

Vzestup Podemos ve Španělsku dokazuje, že antiimigrační politika ve stylu Ukipu není vůbec nutná.

Zní to skoro jako politické klišé. Je-li země poničená ekonomickou katastrofou, z jejích čím dál chudších občanů se hromadně stávají stoupenci obhroublé xenofobie hlásané populistickou pravicí. Při nedostatku jistých pracovních míst a dostupného bydlení a klesající životní úrovně se Ivánek odněkud z ciziny stává příhodným obětním beránkem. To je scénář, který se při zavádění úsporných opatření v Británii do písmene odehrál. Odpor vůči establishmentu se proměnil v podporu strany stavějící se proti imigrantům, v jejímž čele stojí bývalý makléř ze City. Jeho revoluce spočívá v privatizaci veřejných služeb, snižování daní bohatým a útočení na těžce vybojovaná práva britských pracujících. Jak ale ukazuje situace ve Španělsku, nemusí to tak vůbec být.

Politika naděje

Španělsko je v krizi, nezaměstnanost dosahuje téměř dvaceti pěti procent, více než polovina mladých lidí je nezaměstnaných. Někomu to může zničit celý život. Na rozdíl od Británie měl příliv imigrantů během velice krátké doby na Španělsko zásadní dopad. V raných devadesátých letech byl ve Španělsku imigrantem ani ne jeden ze sta, v nultých letech vzrostl jejich počet šestkrát. Zatímco v roce 2000 se jednalo o 924 tisíc oficiálně zaregistrovaných imigrantů, o devět let později jich bylo již 5,6 milionů. Navzdory všeobecně rozšířené nezaměstnanosti, chudobě a nejistotě, byly strany prosazující zásahy proti imigrantům v důsledku neúspěšné. Nespokojenost vyústila v něco jiného – v podporu strany, jež staví na tom, že obyčejní Španělé by neměli platit za krizi, s níž nemají nic společného.

Podemos mluví o tom, že chtějí demokracii ve Španělsku zachránit od „la casta“, neboli establishmentu. Chtějí získat většinu společnosti nesouhlasící se škrty, včetně těch, kteří se s levicí neztotožňují.

Podemos je strana založena na politice naděje – překlad názvu zní: můžeme. Vznikla sice až letos, ale přesto se jí podařilo získat 1,2 milionů hlasů a pět křesel v evropských volbách. Nyní vede ve výzkumech veřejného mínění. Za sebou nechala vládnoucí pravicovou Lidovou stranu i ostentativně středolevicovou PSOE – Španělskou socialistickou stranu. V Evropě existuje jen málo precedentů pro takto expresní cestu na politický vrchol. Je vidět, že ve Španělsku se diskreditovaná politická elita potácí na okraji útesu.

Absolventi bez budoucnosti

Ale Podemos nevznikli z ničeho. V období vrcholící kampaně k parlamentním volbám v roce 2011 vyšly stovky tisíc indignados do ulic na protest proti politickým elitám. Postrádali politické vedení a směr, a tak se rozpadli – jako většina podobných hnutí, jakkoliv mají moc mobilizovat zlhostejnělé obyvatelstvo. Jak to popsal Iñigo Errejón, šéf volební kampaně Podemos, před květnovými volbami do evropského parlamentu „se společnost stala pasivní. Na levici převládly pesimistické vyhlídky.“ Ale Podemos jsou dětmi hnutí indignados, stranou, která klade důraz na demokratickou účast „zdola“. Indignados organizovali shromáždění v městských čtvrtích, Podemos mají „kruhy“ s podobnou strukturou. Kruhy existují i mezi španělskými emigranty v Londýně a Manchesteru. Finance na svou volební kampaň sehnali díky crowdsourcingu a o jejich politice a prioritách se hlasuje online.

Zatímco postarší voliči zřejmě zůstanou loajální vůči rozpadající se PSOE, jsou to právě mladší a vzdělaní voliči, kteří se ve velkém počtu obrací k Podemos. Z části se jedná o „absolventy bez budoucnosti“, jak je označil novinář Paul Mason. Podle Errejóna jsou Podemos přesvědčeni, že španělský systém dvou stran vzniklý po smrti Franka v roce 1975 je v krizi, která vyústila v „rozpad konsensu a rozvrácení tradičních politických identit“.

Odklon od tradiční levice

Tradiční španělská levice, představovaná Sjednocenou levicí v čele s komunisty, si polepšila – získala deset procent hlasů v evropských volbách, a dokonce Podemos porazila. Přesto je ale jasné, že se Podemos nyní daří, a to právě proto, že se vyhýbá standardní levicové terminologii. „Chceme-li dělat politiku jinak, musíme i jinak používat jazyk,“ vysvětluje mi člen Podemos Eduardo Maura. „Když se zabýváte politikou, musíte se sami sebe ptát: Co je cílem? Můžete cílit na lidi, kteří již mají nějakou politickou identitu, kteří sami sebe považují za levicové. Snažíme se promlouvat k těm, kteří nutně takovou identitu nemají.“

Podemos mluví o tom, že chtějí demokracii ve Španělsku zachránit od „la casta“, neboli establishmentu. Chtějí získat většinu společnosti nesouhlasící se škrty, včetně těch, kteří se s levicí neztotožňují. Nemluví o znárodňování, ale kážou o veřejné kontrole a zodpovědnosti.

Jde o strategii, která má svůj smysl. V celé západní Evropě nahradili lidé z nejistého sektoru služeb, kteří spolu nejsou nikterak solidární, starou tradiční průmyslovou pracující třídu se stabilním zaměstnáním, jež se soustředila v komunitách spjatých s určitým typem práce. Odbory ztratily svou moc a konec studené války byl interpretován jako „konec dějin“, což vedlo k tomu, že následující generace vyrůstaly bez kultury tradiční levice. Formy organizování a komunikace, jež byly pro starou levici a dělnické hnutí typické, proto zastaraly. Poselství Podemos zní: Přizpůsob se a prospívej.

Nové strategie Podemos se tradiční levici nelíbí. Podemos vsadili na charismatického lídra, Pabla Igesiase, akademika, který se proslavil svou účastí v televizních debatách. Jednalo se o pragmatický krok – Iglesias se stal rozpoznatelnějším než sama strana, což ale představuje odklon od tradičního kolektivního přístupu staré levice. Podemos se rovněž poučili z série progresivních vlád, které se dostaly k moci v Latinské Americe.

Funguje to i jinde

A nejsou sami. SYRIZA v Řecku již před nějakou dobu zastínila Pasok, sociálně-demokratickou stranu, která začala uvádět do praxe politiku úspor, a tak se ke svým voličům obrátila zády. Ve Slovinsku se letos prosadila Sjednocená levice a nizozemská Socialistická strana již rovněž zažila své chvíle slávy.

My v Británii, kdo jsme nešťastní, že nenávist vůči elitám vyústila v podporu xenofobní politiky Ukipu, jež v důsledku slouží bohatým, nemůžeme než obdivovat zkušenost Podemos. Ale takovou stranu nelze prostě jen přesadit ze země do země – kulturní a politický kontext je jiný. Problémy Británie a Španělska jsou si často podobné, ale liší se v měřítku a detailech. Britský většinový volební systém představuje nepřekonatelnou překážku pro jakoukoliv novou stranu.

Ale náš politický systém je rovněž v krizi. Nespokojenost přetrvává. Podpora obou hlavních stran klesá. Budou-li politické elity nadále ignorovat potřeby a touhy lidí, zatímco bohatství a moc zůstane v rukou elit, kdo ví, co přijde… Možná – ale jenom možná – zvítězí strana, která zaměří svou pozornost na mocné, spíš nežli na chudé.

Autor je publicista.

 

Z anglického originálu Viva Podemos: the left shows it can adapt and thrive in a crisis přeložila Tereza Stejskalová.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image