Na Západě by prý byl Petr Fiala podle svého názoru považován za normálního politika, zatímco u nás je „slabý“. Jak to, že po Česku neběhají ke vzdělání a kultivovanosti vzhlížející voliči pravice? Umřelo kouzlo pravičáctví spolu s ODS?
Dávat bez zbytečného studu najevo svůj úspěch (za tvrdou práci zasloužená odměna), nosit oblečení z hlavní městské třídy, předvádět se na plesech národních i lokálních smetánek jako významný člověk, chudými nepohrdat, ale dávat jim sebe za příklad a chránit je před ničivým blahem sociálního státu. To jsou odvěká kouzla pravicového životního stylu. Komu by se to nelíbilo…
Pravičáci starých časů to měli, pravda, o poznání jednodušší. Empatické porozumění zájmům kapitalistické třídy se dlouho performovalo waspovskou stylizací: velká břicha, tlusté doutníky a kyblíky drahého tvrdého alkoholu pro opravdové majitele. Služebníci těchto zájmů pak mohli aspoň náležitě poskakovat a snažit se napodobovat bonton, chodit čistě a způsobně oblečení a oslovovat zazobance milostpane.
Za své peníze se prostě netřeba stydět, ať jste k nim přišli jakkoli.
Čtyřicet let diktatury KSČ v Československu přetrhlo nit buržoaznímu stylu a styl vládnoucí třídy byl definován buď funkcionářskou poživačností, anebo asketičností doktora Sovy (nehledě na posluhovačku Emu). Paralelní opoziční elita pak nabídla dekadentní večírky veksláků či intelektuální disidentskou dekadenci s alkoholem, knihou a StB za zadkem.
Na začátku devadesátých let se ale mohlo rozvinout pravičáctví různých odstínů i u nás. Kopírovat britské konzervativní myšlení do ekonomiky a politiky nedávalo v postsocialistické střední Evropě moc smysl, ještě těžší ale bylo navázat v údajně plebejském Česku na matku všech nejvyšších tříd – britskou nejvyšší třídu, ze které noblesa stejně jako dědičné majetky jen kapou. Co se týče nonšalance, dovednosti při lovu, znalostí gastronomických lahůdek ze všech kdysi kolonizovaných koutů světa, vysokého a starého umění a spousty dalších plebsu nedosažitelných „high class soft skills“, nebyla na tom malinká rychle bohatnoucí skupinka českých superkapitalistů nejlépe. A co teprve obyčejní podnikatelé, živnostníci a zaměstnanci, kteří se k pravici začali masově hlásit. Autentický pravicový styl se v Česku rodil v bolestech, a snad i proto je současný předseda ODS tak trošku nešťastný.
Sportující podnikatel
Na kongresech ODS v devadesátých let vedle sebe vysedávali bývalí veksláci a bývalí disidenti, což nakonec v textech Václava Klause vedlo až k úvahám o tom, kdo že to vlastně nabourával ten předlistopadový režim. Sám Václav Klaus se díky své klasifikaci jídel či sportů z hlediska pravicovosti a levicovosti stal nejen teoretikem, ale i trendseterským praktikem politického pole. Díky němu snad celou dekádu všichni podnikatelé vytvářeli sociální kapitál výhradně s tenisovou raketou v ruce, nosili džíny k saku a holdovali lyžování.
Věčný underground
Na komouše se v Česku nenadává jen v salonech elit, ale i v obyčejných hospodách. Normalizačními čtyřkami vycepovaní androši se svého stylu nevzdali ani po porážce nepřítele a s množstvím alkoholu v krvi dál nesou prapor boje proti levici a antiměšťáckého životního stylu. Avantgardní boj proti normalizací konformizované společnosti může pokračovat, stačí za následníky komunismu označit „národ Blesku a Novy“, slavit nonkonformitu předlistopadového androše a Andreje Babiše coby největšího zněčisťovatele polistopadové demokracie označit nikoli za kapitalistu, ale za komunistu.
Smutek chudých pravicových intelektuálů dnešních dní se často odehrává právě v těchto kulisách. Nic lepšího než protinormalizační androš pravice ani nemůže nabídnout, a tak nezbývá demokratům bez sociálního cítění nic jiného než dokola pociťovat nebezpečí návratu komunismu na všech frontách a svoji svobodomyslnost si dokazovat láskou k nespoutanému Magorovi.
Okázalé snobství
První, kdo se pokusil o definování stylu české pravice zevnitř, byl někdejší místopředseda ODS Miroslav Macek. Nechodil kolem horké kaše a označil se za snoba. To se hodilo, protože pohrdání sockami za to, že se nechutně stravují a ještě hůř u toho vypadají, klepalo už pár let po návratu kapitalismu na dveře a bylo potřeba dát mu nějaký rámec. A proč ne snobství? Ostychu z radovánek pro nejbohatší zbavuje i příloha Hospodářských novin nazvaná právě Proč ne?. Za své peníze se prostě netřeba stydět, ať jste k nim přišli jakkoli, a protože původ peněz devadesátkových zbohatlíků – na rozdíl od britských aristokratů, u kterých si historii jejich majetku už nikdo nepamatuje – si mohlo pamatovat ještě hodně lidí, snobismus byl tou pravou variantou. Za svoje peníze se stačí nestydět.
Okázalé buranství
Po Mackovi se dlouho o definici lifestylu pravice zevnitř nikdo nepokusil. Snobství tak zůstávalo jedinou přiznanou definicí porevolučního stylu pro pravičáky. Nakonec to uchopil za úplně jiný konec jeden z ideologů Svobodných Petr Hampl a místo snobství se chytnul buranství. Autentičtí pravičáci by měli nyní stát proti elitám prosazujícím multikulturalismus, což je v zemi, kde se dobře a na všech úrovních daří rasismu, intelektuální majstrštyk.
Hamplovy fotky s vlajkou otrokářské Konfederace ukazují, že i jím slibované antielitářské buranství je jen pro někoho, a zůstává tak věrný exkluzivnímu pravičáctví. Nakonec ani jeho úvaha v Literárních novinách není prvním pojednáním na téma využití „chlapů z fabrik“ k potlačení všech, kdo by se chtěli navážet do světa jejich mírného blahobytu. Jeho strana jim nic jiného neslibuje.
„Snob“ Macek a „buran“ Hampl se v názorech na politiku moc neliší. Ani nemusí, nakonec bílá Evropa pro úspěšné je jen jedna, a pokud je na její obhajobu potřeba použít bílé burany proti barevným cizincům, je to pořád v nejlepším zájmu bílých snobů, a to i těch více kulturních.
Autor je redaktor A2larmu.