Po předloňském bombovém útoku na bostonský maraton apeloval americký časopis The Atlantic na své čtenáře, aby nepodléhali strachu. Poukázal na to, že snadněji nás vyděsí spektakulární události, které jsou ale zároveň ojedinělé a náhodné. To nejdůležitější poselství bylo ale jiné: vystrašit se musíme nechat. Jenom tehdy může strategie „terorismu“ slavit úspěch a potvrdit platnost doktríny, ze které vychází. Totiž že strach nahánějící činnost může vést k dosažení politických cílů.
V dnešní debatě o migraci jsou uprchlíci nezřídka charakterizováni jako nositelé radikálně odlišné kultury, ohrožující naše „národní“ nebo „evropské“ hodnoty. (Ponechme teď stranou, jestli naše evropanství nespočívá spíš v rozhodnutí poskytnout těm, kteří utíkají před válkou nebo totalitní represí, a možná třeba i chudobou, pohostinství a dát jim příležitost začít znovu.) Do této konstrukce se vpisuje na Západě hluboce zakořeněné vnímání Orientu jako „cizího“, vůči kterému se utváří a upevňuje evropská identita. Promítá se do ní ale i krize společnosti nostalgicky snící svůj zcela ahistorický sen o dokonalém překryvu politických, kulturních a etnických hranic (a neschopné vztahovat se k odlišnosti bez radikální asimilace), podobně jako sílící antisystémový sentiment. Proradné elity nejenže oloupily obyčejné lidi o peníze, teď jim navrch berou „identitu“.
Není žádný apriorní důvod, proč by se nově příchozí migranti museli nutně radikalizovat. Pokud je k tomu ovšem „většinová společnost“ nedonutí.
Vedle kulturního ohrožení s sebou muslimští uprchlíci přinášejí i hrozbu „teroru“. Neproblematické spojení islámu a terorismu je už v některých našich kruzích naprosto samozřejmé. Pokud k tomu přičteme názor zaznívající ze samotného Hradu, že terorismus je největší hrozba současnosti, zdá se, že opatrnosti není nazbyt. Nepouštět.
Bezpečný svět
Jaké jsou tedy trendy politického násilí, které obyčejně nazýváme „terorismem“, ve světě? Podle poslední zprávy amerického ministerstva zahraničí, čerpajícího z Global Terrorism Database, počet teroristických útoků ve světě (13 500) loni meziročně významně narostl – o 35 procent, přičemž počet smrtelných zranění se zvýšil o celých 81 procent na 32 000. Tato čísla zní dramaticky. Je ale třeba zasadit je do kontextu.
Zaprvé, konsorcium START provozující databázi používá velmi širokou definici terorismu. Ta umožňuje zařadit do ní jakékoli násilí páchané dle mínění kódujících za účelem politických, ekonomických nebo sociálních cílů, pokud je jejich cílem donucení, ale třeba i jen oslovení širšího publika než přímo dotčených obětí a pokud těmito oběťmi nejsou vojáci.
Zadruhé, ať už podskupinu politického násilí, jejíž nárůst databáze zaznamenává, budeme považovat za terorismus, nebo ne, jeho geografická distribuce je značně nerovnoměrná. Přes 60 procent útoků se odehrálo v pěti zemích světa: Iráku, Pákistánu, Afghánistánu, Indii a Nigérii. S výjimkou Indie, kterou zastupuje Sýrie, tyto státy kromě toho tvoří pětici zemí, kde zahynulo v důsledku těchto útoků 78 procent všech obětí. Souvislost s globální válkou proti terorismu (GWOT) je nasnadě. (K tomu jen jedno číslo navíc. Irák je zemí, kde se podle databáze odehrálo od roku 1970 teroristických útoků vůbec nejvíc. Jenže 99 procent z nich až po svržení autoritářského Saddámova režimu v roce 2003.)
Zatřetí, nárůst je v souladu s obecnějším trendem růstu politického násilí (včetně ozbrojených konfliktů), který můžeme sledovat v posledních pěti letech. Na druhé straně, statisticky jde pouze o mírné škobrtnutí v dramatickém poklesu výskytu násilí, který můžeme sledovat od konce minulého století, jehož konflikty po sobě zanechaly více než 200 milionů mrtvých a jehož druhá polovina byla poznamenána nukleárním terorem „vzájemně zaručeného zničení“.
Jinými slovy, na světě je pořád bezpečněji než téměř kdykoli v minulosti.
Terorismus v Evropě
A co terorismus v Evropě? Podle nové zprávy EUROPOLU, shromažďující data od členských států EU, byla jen malá část z celkem 201 teroristických útoků v loňském roce motivována nábožensky. Tyto útoky se tak počtem řadily, podobně jako v minulosti, až daleko za akce etnoseparatistických a radikálně levicových skupin, byť všechna čtyři úmrtí, která EUROPOL v souvislosti s terorismem zaznamenává, byla důsledkem střelby před budovou židovského muzea v Bruselu, jejichž pachatelem byl radikalizovaný Francouz Mehdi Nemmouche. Spolu s útoky, které spáchal na jihu Francie Mohammed Merah v roce 2012, nebo letošními útoky v Paříži proti redakci Charlie Hebdo a obchodu s košer potravinami ale stále patří mezi ojedinělé incidenty.
Nejenže se „terorismus“ v Evropě vyskytuje dnes podstatně méně, než tomu bylo třeba v sedmdesátých letech minulého století, kdy byla západní část starého kontinentu jeho epicentrem, nejenže se v Evropě nábožensky motivované útoky umisťují z hlediska motivace na chvostu (jakkoli v populární imaginaci živené kulturní produkcí sdělovacích prostředků nebo mainstreamové filmografie je terorismus s islámem těsně spojen a coby problém dnes spojován s intenzivně politizovanou otázkou migrace), ale navíc ani dosud nelze vysledovat žádný významný trend nárůstu útoků páchaných radikalizovanými muslimy.
Evropské bezpečnostní aparáty se obávají rostoucího počtu těchto ojedinělých útoků, které budou nesofistikované, nebudou vyžadovat delší přípravu, výcvik a zdroje a budou moci být prováděny radikalizovanými jedinci nebo malými skupinami bez silnější konspirační vazby na nějakou zřetelněji definovanou extremistickou „skupinu“. Násilí ve jménu určité vize politického islámu, která se pro jedince procházející procesem radikalizace stává krajní politickou a existenciální alternativou, je opravdu stále sociálně rozptýlenější.
Zdánlivě bezbřehý virtuální prostor sociálních sítí je dalším místem, vedle vězení nebo vyloučených lokalit, kde dochází k radikalizaci. Ta ale nevede často k ničemu, co by připomínalo „členství“ ve skupině, ale spíše k tekuté identitě a odchodu na „bojiště džihádu“ (dnes hlavně v Sýrii a Iráku v řadách ISIS) nebo k volnému spojení s jednou ze skupin majících ambici vést boj přesahující konkrétní lokální kontext (například právě ISIS, nebo al-Káida na Arabském poloostrově, neboli AQAP). Důsledkem této tekutosti je vyšší rozmanitost násilí legitimizujících narativů. Merah byl antisemita útočící „ve jménu“ palestinského lidu, byť pobýval v Afghánistánu a Pákistánu, ale mezi důvody svého činu zařadil i působení Francie v afghánské spojenecké misi ISAF a francouzský zákaz nošení roušek. Nemmouche, který provedl útok v židovském muzeu, působil před svým bruselským útokem v Sýrii v řadách ISIS. K tomu se hlásil i Amedy Coulibaly, jenž zabíjel v židovské samoobsluze, ačkoli na rozdíl od Nemmouche v Levantě nepobýval. Bratři Kouachiové střílející v redakci Charlie Hebdo, kteří s ním byli v kontaktu, nicméně odkazovali na AQAP (měli projít výcvikem v Jemenu) a svým činem chtěli „pomstít“ proroka Mohammeda.
Skutečný teror
Radikalizace v Evropě je reálný fenomén, který má svou translokální dimenzi, je ale zároveň často, byť ne vždy spojen s určitým socioekonomickým kontextem, který k němu přispívá. Není žádný apriorní důvod, proč by se nově příchozí migranti museli nutně stávat jeho součástí. Pokud je k tomu ovšem „většinová společnost“ nedonutí.
Důsledkem radikalizace a patrně i návratu byť malého množství občanů EU z bojišť džihádu (Sýrie) či proniknutí radikálů mezi přicházejícími uprchlíky s úmyslem dopouštět se v Evropě násilí budou pravděpodobně občasné útoky podobné těm z posledních let. Protiteroristická a bezpečnostní opatření, provázaná s aparátem ochrany unijních hranic, toto riziko, již tak velmi malé, dále sníží. Vzhledem k povaze tohoto druhu politického násilí ale nebude nikdy eliminováno zcela. (I kdybychom nakrásně hranice uzavřeli úplně nebo proměnili na základě imperativu bezpečnosti naše politická společenství v totalitní společnosti naprostého dohledu, a tím pádem i institucionalizovaného teroru.)
Jednotlivé útoky se proto čas od času odehrají. Je třeba je celospolečensky odsoudit – a nenutit k tomu jen jednu uměle definovanou skupinu obyvatel – a zároveň hledat jejich individuální i strukturní vysvětlení. (Proces tohoto hledání paradoxně ztěžuje samotný koncept terorismu, neboť vzhledem ke svému politickému a emocionálnímu náboji vede k mimořádnému ideologickému zploštění.)
Není to ale hrozba, která by si zasloužila, abychom jejímu potírání podřizovali život v pospolitosti anebo, což je dnes aktuální, jí nechali přebíjet v debatě o uprchlících morální imperativy, ale třeba i ekonomické argumenty ve prospěch migrace.
Větší hrozbou pro českou společnost jsou dnes teroristé jiného druhu. Taky zastrašují společnost a chtějí tak dosáhnout svých vlastních politických cílů. Nejsou to ale mladí muži arabského původu. Jsou to uhlazení demagogové soutěžící o přízeň davu šířením strachu z „cizího“. Nenechme se jimi terorizovat.
Autor přednáší o terorismu na Fakultě sociálních věd UK a koordinuje tamní výzkumné centrum Deutsch Security Square.