Atmosféru v rámci mezinárodního společenství bezprostředně po úspěšném uzavření dohody o íránském jaderném programu asi nejlépe vystihl bývalý švédský ministr zahraničí Carl Bildt. Ten na svůj twitterový účet napsal, že účastnící jednání výrazně ulehčili rozhodování výboru pro udílení Nobelovy ceny míru. Úleva z tolik očekávaného úspěchu jednání mezi Íránem a členskými státy Rady bezpečnosti byla zřetelná. Negativní reakce Izraele a následný politický boj na americké půdě o další osud dohody však přinesly nevídaný rozkol mezi USA a židovským státem.
Dohoda má ukončit dvanáctileté období, kdy se svět a především Západ obával toho, že íránští vědci obohacují radioaktivní uran s cílem vyrobit jadernou zbraň, a kdy obyvatelé islámské republiky trpěli negativním vlivem sankcí, které na Írán svět uvalil. A k tomu íránští jaderní vědci mezitím měli strach o své životy, když nejméně pět z nich zemřelo při atentátech, za kterými stály – jak nedávno naznačil v rozhovoru pro německý Der Spiegel izraelský ministr obrany Moše Jálon – izraelské tajné služby.
Svět dohodu s Íránem většinou přivítal. Od Ruska, kterému její uzavření uškodilo dalším výrazným snížením cen ropy, přes Evropskou unii, jejíž šéfka diplomacie Mogheriniová dohodu nazvala historickou událostí, až po ulice Íránu, kde desetitisíce lidí nadšeně oslavovaly ještě několik dní poté. Výjimkou se stal především Benjamin Netanjahu, izraelský premiér a ministr zahraničí v jedné osobě, který dohodu bezprostředně po jejím uzavření nazval historickou chybou. Svět se podle něj kvůli ní stal mnohem nebezpečnějším místem, než jakým byl do té doby, a izraelští představitelé slíbili, že udělají vše pro to, aby jejímu konečnému přijetí v Americe zabránili. Ve svém boji spoléhají na republikány ovládaný americký Kongres, který může dohodu potopit. K úspěchu však potřebuje získat aspoň dvě třetiny hlasů. Odpůrci dohody tudíž musí přesvědčit také mnoho demokratů, což podle pozorovatelů bude velmi obtížné. Tak jako tak náplní období po 14. červenci, kdy byla dohoda přijata, jsou nejrůznější lobbistické iniciativy s cílem přesvědčit nepřesvědčené. Tento proces se postupně zvrhává v poměrně vážný a především otevřený politický a mediální souboj mezi americkým prezidentem a izraelským premiérem.
Příspěvek k regionální bezpečnosti
Podle zastánců dohody o íránském jaderném programu jde o nejlepší možný výsledek. Světu podle nich dává maximální možnou jistotu, že Írán jadernou zbraň nezíská. Odpůrci ji zase označují za tragickou a trvají na tom, že naopak Írán k jaderné zbrani výrazně přiblíží. Hlavní body dosažené dohody zahrnují zásadní omezení kapacit íránských centrifug a jejich možnosti obohacovat uran, výrazné snížení již obohaceného radioaktivního materiálu, plný přístup inspektorům Mezinárodní agentury pro atomovou energii do íránských zařízení a na oplátku samozřejmě zrušení sankcí vůči Íránu. Dohoda však zaručuje, že by sankce bylo možné pomocí sofistikovaného, ale funkčního mechanismu rychle znovu uvalit.
Současná politická bitva o osud dohody s Íránem zajímavým způsobem vypovídá o tom, jaký vliv na americkou zahraniční politiku může mít izraelská vláda podporovaná do velké míry netransparentními lobbistickými skupinami.
Přestože Izrael a další regionální aktéři označují za důvod svého odporu vůči dohodě údajné nebezpečí, že Íránu umožní získat jadernou zbraň, mnohem častěji se hovoří o obavě z íránského vlivu. Ten pravděpodobně v důsledku zrušení sankcí a uvolnění vysokých finančních prostředků výrazně vzroste. A s ním nejspíš posílí i kontroverzní íránské aktivity.
Toho se bojí nejen Izrael, ale i Saúdská Arábie a další země Perského zálivu. Americká vláda se proto snaží s jejich obavami vypořádat nabídkami na armádní spolupráci a vojenskou pomoc. V případě Saúdské Arábie se dá říct, že námitky tamní diktatury vůči dohodě s Íránem Obamova administrativa otupila také podporou poskytnutou saúdskému bombardování Jemenu (včetně válečných zločinů, kterých se zde podle lidskoprávních organizací dopouští). To vše přispělo k tomu, že si americký ministr zahraničí Kerry z nedávné návštěvy Kataru přivezl úlovek v podobě vyjádření svých protějšků z Organizace pro spolupráci zemí Perského zálivu, že dohodu s Íránem podporují jako příspěvek k regionální bezpečnosti.
Podporu dohodě s Íránem postupně vyslovila také většina komentátorů zabývajících se děním v daném regionu a předminulý týden se k nim přidala také skupina 29 amerických vědců, kteří představují skutečnou špičku v oboru jaderné fyziky i mezinárodní bezpečnosti. Tito experti sepsali dvoustránkový dopis adresovaný prezidentu Obamovi, ve kterém dohodu nazývají „inovativní a přísnou“. První podpis pod dopisem patří Richardu Garwinovi, který je jedním z posledních žijících vědců, kteří stáli přímo u vzniku první vodíkové bomby.
Boj o demokraty židovského původu
Již tři týdny před tím, než byla dohoda s Íránem uzavřena, popsal Eli Lake pro Bloomberg trumfy, které si pro boj proti dohodě s Íránem již dlouho dopředu chystaly nejrůznější proizraelské iniciativy v čele se slavnou a mocnou organizací AIPAC. Mezi ně kromě klasického lobbingu patřily reklamy v televizi, rádiu nebo na internetu. V těchto spotech přirovnávají současnou situaci k appeasementu s Hitlerem nebo údajným chybám předcházejícím sestrojení jaderné zbraně v Severní Koreji. Neokonzervativní organizace Secure America Now zase vsadila na reklamu, ve které vystupuje Maria – žena, jejíhož otce v Iráku údajně zabilo íránské výbušné zařízení. Reklamu zakončuje Maria větou: „A nyní prezident Obama chce uzavřít dohodu, která Íránu umožní získat jadernou zbraň.“
Tyto iniciativy postupně zaměřily svou pozornost přímo na členy Kongresu. Secure America Now přes Facebook, kde má 2,2 milionu fanoušků, sdílí telefonní kontakty na kongresmany, aby je lidé ovlivňovali. Organizace AIPAC zase zorganizovala psaní dopisů členům Kongresu. Minulý týden pak AIPAC vzal několik desítek kongresmanů (z toho 22 demokratů) přímo na výlet do Izraele, kde se setkali s izraelským premiérem. Výše celkového rozpočtu, který organizace AIPAC a další proizraelské iniciativy daly na potopení dohody dohromady, dosahuje podle Bloombergu 40 milionů dolarů, tedy skoro miliardy korun.
Přestože mnohem viditelnější jsou aktivity odpůrců dohody, neznamená to, že lobbingové aktivity ze strany příznivců dohody neprobíhají. Na Obamově straně jsou některé židovské organizace jako třeba liberální J Street, která též vytvořila reklamní spot na podporu dohody. Její rozpočet se podle izraelského deníku Haarec pohybuje okolo dvou milionů dolarů.
Rozpory mezi různými židovskými proudy jsou dalším charakteristickým znakem provázejícím jednání o dohodě. Poukazuje na to také fakt, že v průzkumu L. A. Jewish Journal se 53 procent Američanů židovského původu vyslovilo pro to, aby kongres dohodu s Íránem schválil (oproti 35 procentům těch, kteří bylo proti). Většina samotných Izraelců je potom podle průzkumů silně proti dohodě.
Největší boj mezi oběma tábory se vede o hlasy demokratů židovského původu. V minulém týdnu oznámil podporu dohodě Brian Schatz, který se tak stal desátým židovským demokratem podporujícím dohodu z celkových sedmadvaceti. Nehledě na přání Obamovy administrativy, aby kongresmani z řad demokratů, kteří se rozhodnou hlasovat proti dohodě, odložili případné oznámení svého postoje nejlépe až na září, je už nyní jisté, že minimálně šestice židovských demokratů bude hlasovat proti. Sám Obama pak samozřejmě pravidelně schůzuje a telefonuje si se všemi důležitými aktéry.
Strach z americko-izraelského rozkolu
Na zajímavosti letnímu politickému boji přidává i to, že se stupňujícím se tlakem ze strany lobbistických iniciativ se Obamovy snahy přesvědčit americkou veřejnost setkávají s kritikou i ze strany příznivců dohody. Některé poznámky, kterými se poměrně silnému tlaku americký prezident ve svých projevech a rozhovorech brání, byly kritizovány jako zbytečně osobní. Obama například prohlásil, že ti samí lidé, kteří se dnes vymezují proti dohodě s Íránem, Ameriku dovedli do tragické války v Iráku. Kampaň proti dohodě ze strany proizraelských organizací americký prezident označil za bezprecedentní zasahování do vnitřních záležitostí Ameriky a některé informace, které AIPAC o dohodě šíří, označil za nepravdivé. Na tyto argumenty reagovali jak zástupci izraelské vlády, tak organizace AIPAC. Dohoda s Íránem podle nich v žádném případě není pouze americkou záležitostí. Do Obamy se navíc opřeli také představitelé americké židovské komunity, a sice za to, že do jedné škatulky umístil americké Židy a intervenci do Iráku, čímž může podporovat antisemitské stereotypy. O americkém osudu dohody s Íránem se rozhodne až někdy v druhé polovině září. Do té doby se dá očekávat další pokračování tvrdé mediální a politické bitvy. Každopádně odmítnutí ze strany Kongresu by bylo překvapením.
Nicméně nehledě na to, jestli dohoda Kongresem projde nebo ne, má zbytek světa možnost sankce proti Íránu zrušit a všichni jsou přesvědčeni, že právě k tomu dojde. Ostatně Švýcarsko již tento krok podniklo. Přesto budeme následující měsíc s největší pravděpodobností svědky dalšího rozšiřování už tak nevídané propasti mezi americkou a izraelskou vládou. A právě toho se obávají mnozí izraelští komentátoři, kteří varují před tím, že izraelský premiér tlačí na pilu příliš. Kvůli obavám ze škodlivosti politické bitvy rozpoutané kvůli dohodě ostatně z čela organizace United Against Nuclear Iran odstoupil bývalý Obamův poradce Gary Samore. Kromě strachu z rozšiřující se propasti mezi Amerikou a Izraelem pozorovatelé také poukazují na svým způsobem obdivuhodnou zarputilost, se kterou izraelský premiér proti dohodě bojuje. Jiní zase odhadují, že Netanjahu bude za svou snahu skutečně štědře odměněn přílivem amerického vojenského materiálu v hodnotě mnoha miliard dolarů – na usmířenou.
Už dnes jsou jisté dvě věci. Zaprvé se Netanjahu vyhnul tomu, že by se Izrael po uzavření dohody s Íránem dostal pod tlak v souvislosti se svým vlastním jaderným programem. Na tom nic nemění ani fakt, že celý svět o izraelském jaderném tajemství dlouhá léta nepochybuje a židovský stát je prostřednictvím rezolucí valného shromáždění OSN dlouhá léta neúspěšně vyzýván, aby inspektorům Mezinárodní agentury pro atomovou energii poskytl možnost nahlédnout do svých zařízení. Zadruhé je jisté, že současná politická bitva o osud dohody s Íránem zajímavým způsobem vypovídá o tom, jaký vliv na americkou zahraniční politiku může mít izraelská vláda podporovaná do velké míry netransparentními lobbistickými skupinami. Ty utrácejí velké finanční prostředky na ovlivňování americké zahraniční politiky i v tak zásadních věcech, jakou pro Obamovu administrativu představuje dohoda s Íránem. Ukazuje se prostě, že peníze – ať už z Izraele, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů nebo v poslední době údajně z Turecka – mohou výrazně pomoci naklonit americkou zahraniční politiku ve prospěch jejich dárců.
Autor je student mezinárodních vztahů.