Politický bankrot je horší než finanční


Jak si vykládat kauzu ČSSD versus Zdeněk Altner? Je nedbání rozsudku ospravedlnitelné? Lze porušit právo jménem dobrých mravů?

Podle pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze má Česká strana sociálnědemokratická uhradit právníkovi Zdeňku Altnerovi dluh 337 milionů korun. Z hlediska mocensko-stranického chápání politiky – a právě toto hledisko je pro většinu lidí v České republice hlavní, ne-li jediné – je zajímavé asi nejvíce to, jak moc aféra tuto stranu poškodí. Někteří lidé se takové škody děsí, jiní ji vítají, podle svého politického (tedy mocensko-stranického) založení či zaměření. Většina občanů to ale asi emotivně neprožívá nijak. Pro ČSSD je kauza důležitá hlavně proto, že Altner, tehdy ještě advokát, straně pomohl před lety vysoudit Lidový dům v Praze, kde sídlí a k němuž má vztah přinejmenším od roku 1920, kdy pomocí soudu, fyzické síly a T. G. Masaryka vyhrála nad vznikající komunistickou stranou spor o jeho vlastnictví.

Podstata aféry

Zaplatí ČSSD Altnerovi tuto částku celou, nebo až po odečtení jeho dluhů jiným věřitelům, které „za něj“ (snad nějak) splácí? Nebo počká, až jak dopadne její dovolání k Nejvyššímu soudu, nebo aspoň na to, zda Nejvyšší soud sociální demokracii přizná odklad splacení dluhu podle již pravomocného rozsudku? Obrátila by se ČSSD i na soud Ústavní? Jak na snahu ČSSD vyhnout se placení bude reagovat její členská základna a sociálnědemokratičtí voliči?

Smyslem porušení práva musí být úsilí změnit příslušný zákon, který jsme se rozhodli porušit, v daném případě upřesnit zákonnou zásadu „dobrých mravů“ a vztáhnout ji i na nepřiměřené odměny a pokuty. Vrátit se musíme k pojmu lichva.

Podstata aféry je v tom, že původní dlužná částka za Altnerovy „služby“ pro ČSSD za šestnáct let vzrostla z nemravných 18,5 milionu korun (což bylo deset procent tehdejší ceny Lidového domu), o dalších více než 318 milionů kvůli smluvní pokutě za 5734 dní od podání žaloby do vynesení pravomocného rozsudku letos v březnu. Pikantní na tom je hlavně to, že smlouvu s Altnerem, obsahující i povinnost hradit pokutu ve výši 0,3 procenta za každý den prodlení (což dělá bratru 55 tisíc korun denně!) podepsala za ČSSD pouze jediná osoba, a to tehdejší předseda strany a zároveň předseda vlády Miloš Zeman. Smlouvu sjednával místopředseda strany a ministr financí Ivo Svoboda, později odsouzený k pěti letům odnětí svobody za podvody při vytunelování továrny společnosti Liberta. Svoboda trest za Libertu vykonal.

Už před týdnem v Deníku Referendum napsal Petr Pospíchal, že nechápe, proč ČSSD danou smlouvu nezveřejní. „Politika je něco jako obchod s důvěrou, dohady v této věci prospívají jen těm, kteří mají co tajit. Na mimořádné opravné prostředky ve sporu nemůže mít zveřejnění smlouvy žádný vliv, nedovedu si představit, že by zveřejněním bylo možné cokoliv ztratit,“ napsal Pospíchal. Na tento přirozený a demokratický požadavek transparentnosti však ČSSD ani slovem nereagovala.

Retribuční spravedlnost Hany Marvanové

V nedávné debatě Událostí a komentářů České televize vystoupili ústavní právník Zdeněk Jičínský a advokátka Hana Marvanová. Jičínský sociální demokracii hájil, jak jen se dalo. Jeho argumentace, kterou ve svém komentáři v deníku Právo spojil i s kritikou na adresu tehdejšího předsedy ČSSD Miloše Zemana, mě přesvědčila o tom, že má pravdu spíše on, a ne Marvanová. Ta zaujala aktivistickou pozici retribuční (tedy odplatové) spravedlnosti: dobře jim tak, těm sociálním demokratům, ať poznají to, co trápí běžné občany, sužované exekucemi, bankroty a dluhovými pastmi.

Ovšem škodolibost a pomstychtivost do posuzování právních otázek nepatří, tím méně pak patří do politických postojů. Retribuční spravedlnost mě trápí už šedesát let. Co pamatuju, vždy se bojovalo proti nějaké skupině lidí – když jsem byl malé dítě, bylo to proti Židům a židobolševikům, později proti Němcům, zrádcům a kolaborantům (Benešovy retribuční dekrety), proti buržoustům a imperialistům, proti trockistům, kněžím a buržoazním nacionalistům, po roce 1968 proti pravicovým oportunistům, chartistům a máničkám, po roce 1989 proti agentům Státní bezpečnosti a proti komunistům a také proti Rusům, pak proti „nepřizpůsobivým“ a v poslední době proti migrantům a muslimům.

Postupný přechod od retribuční či retributivní spravedlnosti ke spravedlnosti restorativní, stojící na probační a mediační službě a na alternativních trestech, se v této zemi uskutečňuje, ve srovnání se západní Evropou, hodně pomalu. V USA nebo v Číně je to ale ještě pomalejší. Zajímavé je, že černobílý obraz přátel či spojenců a proti nim stojících padouchů a nepřátel tu od padesátých let pěstují nositelé politického chaotismu, pokaždé ovšem s jinými, někdy dokonce opačnými ideologickými či politickými znaménky, obvykle podle geopolitické situace. Chaotismus mají někteří lidé v povaze.

V přežívající atmosféře rozhodného potírání nepřítele jsem s úlevou zaznamenal, že vina za aféru s dluhem se nesvádí na toho, kdo ji nepochybně způsobil – na Zdeňka Altnera. Altner přitom vedl jako advokát i mnoho osobních sporů – a pouze jediný pro něj skončil prohrou: v roce 2011 ho Česká advokátní komora v kárném řízení pro porušení povinnosti mlčenlivosti vyškrtla ze seznamu advokátů. Na rozdíl od Altnera musí druhá smluvní strana, tedy ČSSD, chránit svou čest, v daném případě stranickou a politickou, a má veřejnost přesvědčovat o své serióznosti. To, že ČSSD do Altnera nekope, je proto jen dobře.

Porušit právo je někdy nutné

Kruciální otázka ovšem zní: může si ČSSD dovolit otevřeně nedbat pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, může si dovolit otevřeně porušit zákon a právo? Mockrát v životě jsem porušil nějaký závazný předpis, přešel vozovku na červenou, kouřil v lese nebo se koupal na zakázaném místě. Při porušování trestního zákona v době státněsocialistické diktatury jsem často vědomě naplňoval skutkové podstaty trestných činů, které dnes již trestnými činy nejsou, ale tenkrát byly – pobuřování, podvracení republiky, poškozování zájmů republiky v cizině, různé druhy hanobení.

Jednal jsem ovšem skrytě, přímo konspiračně, a jen tak dlouho, dokud to bylo nutné k uskutečnění daného záměru. Poté, co petice byla doručena, dokument Charty 77 jejími mluvčími podepsán, sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných schváleno a odtelefonováno do Palach Pressu do Londýna, hlásil jsem se ke svému dílu a své přátele z Charty, která tento princip veřejně deklarované odpovědnosti přijala, jsem vybízel, aby i oni vystupovali veřejně. Netajili jsme se ani s tím, že sháníme peníze pro rodiny vězňů svědomí, a riskovali tím stíhání pro trestný čin schvalování trestného činu. Zároveň jsme stále propracovávali výklad, který jsme publikovali a opakovaně předkládali Státní bezpečnosti – totiž že naše zdánlivě protiprávní jednání je právní nejen z hlediska přirozenoprávních koncepcí a našeho demokratického přesvědčení, nýbrž i podle smluvních závazků Československa. A proč naopak StB a vedení KSČ jednají protiprávně. Osvědčovalo se to, byli si čím dále tím méně jistí.

Dnes ovšem nežijeme ve státněsocialistické diktatuře, která ve svém posledním období předstírala právnost a zákonnost. Základy demokratického právního státu tu fungují. A o to je i ošidnější nedbání těchto základů, byť jsou zákony upraveny jen nedostatečně.

Nejen na základě svých osobních zkušeností tvrdím, že právo je možno porušit, pokud se přitom nelže a demagogickými výmluvami nezdůvodňuje něco neospravedlnitelného, a pokud se jedná s otevřeným hledím. Další podmínkou je, že smyslem takového porušení musí být úsilí změnit příslušný zákon, který jsme se rozhodli porušit, v daném případě upřesnit zákonnou zásadu „dobrých mravů“ a vztáhnout ji i na nepřiměřené odměny a pokuty. Vrátit se musíme k pojmu lichva a stanovit (zákonem nebo judikaturou), co lichva je. Advokátova odměna ve výši deseti procent ceny nemovitosti i pokuta ve výši 0,3 procenta denně z této odměny při prodlení jsou naprosto nepřiměřené, nejen pro ČSSD, ale pro každého člověka. V tom má Hana Marvanová pravdu.

ČSSD by však musela být sociálnědemokratická

Při otevřeném porušení zákonné povinnosti, v našem případě při neplacení dluhů podle soudního rozhodnutí, je ovšem nutno splnit poslední podmínku, a tou je politická hodnověrnost a opravdovost. Alespoň pokud si ČSSD neříká o ztrátu popularity a o politický bankrot. Aby lidé, voliči a členové strany vedení ČSSD uvěřili, museli by ji považovat za hodnověrnou sociální demokracii. Sociálnědemokratické hodnoty by měly být jediným tmelem této strany. Tím tmelem jsou ale dnes spíše klientelistické vazby různých lobby a politické živnostnictví.

Lze poukázat na několik oblastí či rovin, v nichž ČSSD, ve srovnání s vyspělými (západoevropskými) socialistickými, sociálnědemokratickými a labouristickými stranami zaostává, díky čemuž se hodí spíše mezi neliberální nacionalistické strany, do krajní pravice. Jde například o postoj k ženám, o paternalizmus při výchově dětí i jindy, o rovná práva žen a mužů, o konzumerismus, o politický populismus, o zacházení s příslušníky národních a dalších menšin.

Co však činí Českou stranu sociálnědemokratickou zcela nehodnověrnou, je její národovecký přístup k uprchlíkům, vyplývající z odmítání jakékoliv solidarity jak mezi státy Evropské unie, tak vůči lidem, kteří ze svých zemí odešli v důsledku války, diktatury nebo hladu. Toto reakční etnické národovectví doplňuje islamofobie, která v sekulární, téměř bezvěrecké společnosti působí pokrytecky a absurdně. Protievropanství začalo už před lety odporem vůči společné měně euro, nyní ale už dává ČSSD nepokrytě najevo svůj „euroskepticismus“, odpor k nutnému procesu integrace, spojování politickému, hospodářskému a sociálnímu, tedy k federalizačnímu prohlubování Evropské unie. Patřím k těm, kteří se obávají, že bez tohoto prohlubování a spojování Unie zanikne. Bude ČSSD patřit mezi její hrobaře?

Autor je novinář.

 

A2LARM