Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Dvacet dva a půl hrubého

Číselně vyjádřeným růstem neotřese nikdy nic. Panika však trvá dále.

Srovnávání společenské situace v Česku se třicátými léty v Německu, které začalo na podzim 2008 s ekonomickou krizí a pochody proti Romům v severních Čechách, bude pomalu (za dva a půl roku) slavit desáté narozeniny. Přerod ve fašistickou diktaturu, ke které odkazuje tato paralela, za těch deset let už nejspíš nestihneme. Hospodářská krize – alespoň načas – polevila, a i když tolerance k rasistickým a nesnášenlivým postojům a projevům rozhodně neslábne, masové zbrojení nebo hromadné zavírání „nepřizpůsobivých“ do koncentráků vypadá zatím nepravděpodobně. Ne, že by o něco takového vůbec nebyl zájem, ale přeci jen peněz je víc než před pár lety a potřeba radikální změny se dočasně odsouvá.

Zveřejněné makroekonomické údaje vlily minulý týden optimismus do žil unavených zaměstnanců montovny. Všechny ukazatele rostou. Roste produktivita práce, hospodářský růst i mzdy. Optimistické statistiky byly podpořeny návštěvou šéfa OECD, organizace sdružující vyspělé ekonomiky, který nás víceméně pochválil a naznačil, jak růst dále. Nejpozitivnějším údajem byl ten o růstu mezd: průměrný plat se vyšplhal přes dvacet šest tisíc a mediánový je dvacet dva a půl tisíce korun hrubého. Tolik tedy u nás vydělává člověk, který stojí přesně uprostřed těch, kteří pracují za mzdu. Žít se za to dá, i když blbě.

Tady je svět ještě v pořádku

Statisticky spočítaný růst stále představuje území jistoty, ve kterém bude naše úsilí spravedlivě odměněno. Stejně jako v hypermarketech Globus, které na několikahektarových parkovištích ujišťují zákazníky, že „tady je svět ještě v pořádku“, rostoucí výkon hospodářství slibuje, že příště si toho koupíme o trochu víc a že na těchto předpokladech není potřeba nic měnit. Debata o tvrdých ekonomických datech absorbuje podružnosti a s kravaťáky v televizním studiu se ocitneme ve světě, kde nic jiného než ekonomický výkon neexistuje. Svět má najednou jasná pravidla, skoro jako šachy, anebo spíš jako počítačová hra, ve které úspěch záleží jen na dobře zvolené strategii.

Blaho z kladných ekonomických dat je jedním z mála pozitivních kolektivních prožitků, které jsou dostupné všem.

S touto autistickou vlastností statistických ceremoniálů neudělala nic ani hospodářská krize, ani politická krize, jež kulminovala spolu s vlnou uprchlíků z Blízkého východu, ani globální klimatická krize. Růst vyjádřený čísly pořád funguje jako symbolický domeček, který si ve školce dělají děti rukama spojenýma nad hlavou. V přeříkávání ekonomických statistik se stále drží bezstarostné teplo konce dějin.

Jenže i období po krizi spojeno s nenávistnými pochody. Cílem jsou sice místo Romů imigranti, ale na náměstích se zase mluví o parazitech a v novinových komentářích se pořád píše o německých třicátých letech. Období krize přitom v Česku nevedlo k výraznému úspěchu žádné krajně pravicové strany. Spíše se ukázalo, že s krajními názory nemají problém politici z běžných stran. Statistická mapa popularity ultrapravice v Evropě je tak k východní Evropě neobyčejně přívětivá. A to i kvůli tomu, že „nová populistická pravice“ je termín, který vznikl pro potřeby západní Evropy, zatímco u nás její agendu spolehlivě obstarají strany, kterým se zde říká tradiční. A tak zatímco ve Francii má podle politické statistiky krajní pravice okolo třiceti procent díky Marine Le Pen, Slováci se svými sedmi procenty pro Kotlebu a Češi s necelými sedmi pro Okamuru vypadají jako bytostní demokraté.

Panika v době růstu

Letošní statistické vysvědčení nám přijel předat šéf OECD José Ángel Gurría. Nepolitický podporovatel volného obchodu a jeden z architektů severoamerické zóny volného obchodu NAFTA, o které kdysi Barack Obama řekl, že je dobrá pro high street, ale špatná pro main street (po zvolení prezidentem tento názor poupravil), nám „nastavil zrcadlo“. Sami už si musíme vybrat, jak v této situaci postupovat a dál zvyšovat prosperitu. Blaho z kladných ekonomických dat je jedním z mála pozitivních kolektivních prožitků, které jsou dostupné všem. Prý na sebe můžeme být za svou ekonomickou výkonnost a zvládnutou transformaci hrdí.

Osmdesát procent lidí v Česku pracuje za mzdu mezi dvanácti a čtyřiceti tisíci korun. Průměrný pracant si vydělá dvacet dva a půl hrubého. Kdo má vlastní byt a nemusí platit nájem, má nejvýš jedno dítě a zaměstnaného partnera či partnerku, má se dost dobře na to, aby mohl dávat něco málo bokem na horší časy. Třetina českých domácností se zatím k žádnému šetření nedopracovala a jen tak nejspíš ani nedopracuje. Ekonomický růst sám o sobě nemění sociální strukturu, která nadržuje těm nahoře. Růst nepřidává nikomu jistotu, že v horších časech nebude makat celý den za stravenku, což se v periferní Karviné děje i dnes. Neoliberální teorie o prokapávání bohatství směrem dolů, tedy od nejbohatších až k těm nejchudším, prekérně funguje v čase prosperity. Ale jak nás poučila poslední krize, v náročnějších časech se utahování opasků týká těch dole.

Asymetrická struktura superbohatých a zbytku společnosti se dočasným růstem nijak nemění. Růst po krizi, na které finanční kapitál stejně zase vydělal (na rozdíl od všeho veřejného), není návratem do předkrizového stavu ani zlepšením situace ve společnosti. Napětí nemůže být odbouráno, pokud se nerovnost nezmenšuje a růst bez spravedlivější distribuce zdrojů nezaručuje nic, co by spolehlivě zabránilo nejistotě. Panika a z ní vyplývající příklon k fašismu je součástí kapitalismu i v době růstu, protože tíseň je jen dočasně odkládána.

Autor je redaktor A2larmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image