Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Z Muhammada Aliho by dnes byl extremista

Ve věku 74 let zemřel minulý týden nejen fenomenální boxer, ale také člověk, který se nebál postavit rasistické společnosti a imperiální politice.

„Létám jako motýl, bodám jako včela,“ tvrdil o sobě sebevědomě černošský mladík, který zvítězil ve střední váze na olympijských hrách v Římě v roce 1960. Jenže jeho zlatou medaili už nikdy nikdo nespatří. I když byl olympijský šampion, majitel bistra pro bílé v Louisvillu, kam si Ali zašel na koktejl, mu ukázal jeho místo ve společnosti. „Pan Clay? A co mám dělat? Pro mě je to stejně podělanej negr jako všichni ostatní!“ odplivl si před ním. O chvíli později Aliho provokoval gang bílých motorkářů. Ali se s nimi vypořádal, ale v návalu zlosti mrštil medailí z mostu do řeky Ohio.

Proti rasismu

Jaký boj ho v životě čeká, mu prozradil už jeho otec, když se ho čtyřletý Cassius zeptal, proč nemůže být bohatý jako bílí prodavači. „Pochop, synku,“ ukázal otec na jeho hnědé ruce. „Kvůli tomuhle nemůžeš být bohatý.“ Jenže černošský mladík, který v ringu udivoval elastickým elegantním pohybem a rychlými reflexy, brzy dosáhl na vrchol. V roce 1964 získal první profesionální titul. A charismatický boxer dál šokoval. Po zisku titulu pod vlivem tehdejšího významného vůdce afroamerického hnutí Malcolma X konvertoval k islámu, vstoupil do organizace Nation of Islam a přijal nové jméno, pod kterým ho dnes zná celý svět.

Pro Aliho byla sláva možností, jak říct nahlas svůj názor.

„Cassius Clay je jméno otroka. Nevybral jsem si ho a nechci ho. Jsem Muhammad Ali – to je svobodné jméno, které znamená bohem milovaný, a trvám na tom, aby mi tak teď lidé říkali,“ prohlásil před novináři. Jeho příklon k islámu nebyl jen náboženským činem, ale politickým postojem. O dekádu později Nation of Islam opustil a konvertoval k sunnitskému súfismu. Tomu ale předcházel Aliho nejslavnější zápas. Nebojoval s nikým menším než s americkou armádou. Člověk, jemuž sportovní úspěchy a odvážná prohlášení vynesly status morální autority, odmítl narukovat do armády, aby se vyhnul válce ve Vietnamu. Nebylo to ale kvůli pacifismu.

„Nikdo z těch hochů z Vietkongu mě nikdy nenazval negrem,“ prohlásil. „Ne, nehodlám jet deset tisíc mil od domova pomáhat vraždit a vypalovat další chudý národ jenom proto, aby pokračovala dominance bílých otrokářů nad tmavšími lidmi z celého světa,“ oznámil boxer americké společnosti, za což ho úřady okamžitě potrestaly. Byl odsouzen k pěti letům vězení, pokutě deseti tisíc dolarů a zákazu boxování.

Vězení se díky kauci vyhnul, i když tvrdil, že se ho nebojí, protože jeho národ je v Americe vězněný už čtyři sta let. O znovuzískání boxerské licence ale musel dlouho bojovat. Zákaz sportovat byl výrazem doby a snahy Aliho exemplárně potrestat za jeho odpor a aktivismus proti establishmentu. Trestající stát usvědčil sám sebe z rasismu a imperialismu, z nichž Ali úřady i americkou společnost obviňoval. Kdyby byl Lionel Messi, který v současné době čelí žalobě za daňové podvody, odsouzen k podmínce, nikoho by ani nenapadlo, že by mohl dostat i soudní zákaz dál hrát fotbal.

Antisemita? Džihádista? Extremista?

Ali nakonec licenci po třech letech získal. Paradoxně po domluvě svého úhlavního soupeře v ringu Joea Fraziera, který intervenoval u prezidenta Nixona. „Dobře Joe, ale musíš ho sundat,“ vyhověl mu prezident. Frazier o rok později svůj slib splnil, když Alimu ve vzájemné bitvě přerazil čelist. Muhammed mu o čtyři roky později porážku vrátil během takzvaného hororu v Manile, který v 38 stupních Celsia připomínal všechno, jen ne obyčejný zápas o titul mistra světa. Ali tuto krvavou lázeň vyhrál a s ní svůj poslední mistrovský titul.

Muhammed Ali nebyl vzorem ctnosti, určitě ne ve smyslu středostavovského svatouškovství. Byl egomaniakální, velkohubý a sebestředný. A rozhazovačný. V závěru kariéry už nastupoval kvůli milionům za startovné. Někdejší bijec, který prohlašoval před zápasem, že záleží jenom na jeho rozhodnutí, v kterém kole pošle soupeře k zemi, končil s nadváhou a bolestivými porážkami.

To, co dělá z Aliho jednoho z největších sportovců všech dob, však nebyly jen jeho úspěchy v ringu, ale schopnost a odvaha bít se za vlastní přesvědčení i mimo sportovní kolbiště. Mohl zvolit pohodlnou cestu úspěšného sporťáka, kterému leží svět u nohou a rochnit se ve vlastní slávě. Ostatně velkohubá prohlášení o vlastní dokonalosti slýcháme i z úst dnešních sportovních hvězd. Vrcholem jejich aktivismu jsou pak reklamy a kampaně organizované jejich zaměstnavateli.

Pro Aliho byla sláva možností, jak říct nahlas svůj názor. Když navštívil Palestinu, nebál se říct, že ji Izrael s americkou podporou okupuje. Dnes by byl za podobný názor označen za antisemitu. Když se přiklonil k islámu, prohlásil, že do války ho může vyslat jedině Alláh. V dnešní době institucionalizované xenofobie by byl obviněn z podpory džihádistů. Aliho životní příběh byl bojem za spravedlivější svět, ne pouze za trofeje a sportovní úspěchy.

Autor je novinář.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image