Komunisté a příživníci


KSČM přišla s návrhem na znovuzavedení paragrafu o příživnictví.

„Kdo nepracuje, ať nejí.“ Tuto zásadu vložil Stalin do sovětské ústavy a prohlásil SSSR první socialistickou zemí na světě. Všichni měli nejen právo, ale i povinnost pracovat, jinak hrozil gulag. Kdo nepracoval, šup a byl tam.

Předseda KSČM Vojtěch Filip na tiskové konferenci v poslanecké sněmovně představil dvě úpravy trestního práva. Ta první se týká nepromlčitelnosti trestných činů z dob privatizace. Druhý návrh ovšem představuje návrat před listopad 1989, neboť požaduje znovuzavedení trestného činu příživnictví. Zatímco ale v době komunistické diktatury mohlo být příživnictví vnímáno jako asociální „přežitek kapitalismu“, neboť zestátněné podniky zajišťovaly pracovní uplatnění všem, v podmínkách neoliberalismu je takový návrh zcela cynický.

Bez práce nejsou koláče

„Socialismus přemůže kapitalismus na poli produktivity práce,“ prohlásil počátkem dvacátých let 20. století Lenin a sovětským dělníkům vzkázal, že socialismus znamená hodně pracovat. Očima dnešního manažerského slovníku bychom tyto výroky četli jako slova byznysmena živícího se nákupem krachujících a prodejem prosperujících firem. Šlo však o vůdce světového proletariátu, který během občanské války zrušil jakoukoli dělnickou samosprávu a nahradil ji diktaturou ředitelů jmenovaných lidovými komisaři. Kde je levicová strana, která by si na svůj prapor vepsala zrušení práce? Jedno je jisté: zombie starého světa tkví svými představami ve století páry. Práce je zdroj bohatství, práce je ctnost, práce je to, co činí člověka člověkem – zní sborový zpěv liberálů i konzervativců, socialistů i postfašistů. Viktor Orbán i Alexis Tsipras, Andrej Babiš i Jeremy Corbyn – ti všichni by chtěli, aby lidé makali.

Kde je levicová strana, která by si na svůj prapor vepsala zrušení práce?

„Bez práce by nebylo ani zadek čím si utřít,“ obhajují socialisté program plné zaměstnanosti. „Vaše řeči o postpráci a nepodmíněném příjmu stojí na dřině imigrantů a čínských otroků.“ Takové argumenty znějí rozumně, neboť vycházejí z faktu, že nežijeme ve světě, z něhož by práce zmizela. Socialistická politika boje za lepší mzdy a více práce byla podmíněna světem dýmajících fabrik, světem, který byl přesunut kamsi do Jižní Ameriky a Asie, kde před stoletím místo továren byla rýžová políčka. Konflikt mezi protestantskou mentalitou starého světa práce a realitou světa technologií, činících lidskou práci nepotřebnou, vytváří bující tumor sweatshopů, bullshitjobů a korporátních kanclů. Proč v nich makáme? Protože bez práce nejsou koláče, jak říkala ve školce paní učitelka.

Báječné nové stroje

Filip si svůj návrh dokáže obhájit, neboť míří jak na „parazity“ nahoře (privatizační tuneláře), tak na „parazity“ dole (práce se štítící chudinu), zkrátka na všechny, kdo se vymykají etice práce. Už Marx s Engelsem přece napsali, že lumpenproletariát, tento hnilobný vřed staré společnosti, bývá revolucí občas vtahován do dělnického hnutí, ale bude spíše ochoten zaprodat se reakčním rejdům. Kámen úrazu celé argumentace ale vězí ve skutečnosti, že Marx s Engelsem to napsali v éře parních lokomotiv a omnibusů tažených koňmi.

Jestliže Filip – právnicky vzdělaný politik v šedém kvádru, ale především podnikatel – nepůsobí dojmem člověka velké představivosti, pak jeho konkrétní návrhy prozrazují přímo ignoraci současné levicové debaty týkající se pracovní politiky. Zatímco si předseda KSČM vystačí s klasiky, neboť není potřeba nic vymýšlet, Nick Srnicek s Alexem Williamsem v knize Inventing the Future (Vynalézání budoucnosti, 2015) oprašují jinou Marxovu ideu: emancipaci člověka od práce. Srnicek a Williams neuvažují v pozitivistické logice toho, co je, a tětivu napínají směrem k budoucnu, k tomu, co by být mohlo. Přestože stará socialistická taktika vytvářela svou agendu s cílem zapojit dělníky, jimž jde o chléb vezdejší, zůstávala součástí strategie přesahující horizont továrních komínů. Marx v Německé ideologii rekonstruuje vizi svých rabínských předků o mesiášském věku, kdy lidé z beder sejmou trest za první hřích a přestanou se lopotit v potu tváře. Cestu k tomuto cíli Marx viděl v paradoxech kapitalismu, který průmyslovou revolucí vytvoří podmínky pro svět, kde lidskou práci vykonávají stroje.

Nakonec tu ale máme báječné nové stroje připravující lidi o práci, zatímco všechny sociální revoluce selhaly. Dále vedou dvě cesty: reálnou cestu vpravo ukazují Orbán a další, mávající ostnatým drátem. Experimentální cestu k emancipaci pak představují programy základních příjmů nepodmíněných pracovním výkonem, překonávající protestantskou etiku.

Kapitalismus s asijskými hodnotami

Filipův návrh vychází z nejlepších tradic autoritářské „levice“, jejímž zářným příkladem jsou čínští komunisté, řídící kapitalismus s konfuciánskými hodnotami, kde smyslem člověka je nejen dřít, ale také sloužit zájmům vyššího celku. Právě kombinace brutální ekonomické moci nad pracovní silou a autoritativní politické moci nad občany, kterou nastolil čínský hegemon, se ukazuje jako předobraz budoucnosti, jíž bude kapitalismus bez demokracie.

Americký sociolog Luic Wacquant popisuje neoliberální způsob výkonu moci jako janusovský přístup – liberální pro bohaté a paternalistický pro chudé. Znovuzavedení trestného činu příživnictví v systému, kde jsou lidé masově vyhazování na dlažbu, znamená návrat k „nápravně-výchovným“ táborům padesátých let, kde místo „Arbeit macht frei“ stálo „Prací ku svobodě“. Jestliže KSČM mohla dosud působit jako konzervativně-nacionalistická strana, nyní se posouvá spíše směrem k orbánovsko-babišovskému postfašismu.

Autor studuje historii.

 

 

A2LARM