Dojmy z místa vzdoru


Hned první protesty proti novému americkému prezidentovi ukázaly, že odpor vůči Trumpovi má solidní základ.

Když jsem loni na konci listopadu přijel do Spojených států, převládala ve všech prostředích, ve kterých jsem se ocitl (akademická půda, kulturní instituce a gay komunity), zjevná nervozita. Při několika náhodných pokusech se z těchto uzavřených bublin vymanit jsem doufal, že potkám někoho z Trumpova elektorátu a budu mít šanci pochopit jeho motivace, které jsem ani při sebevětší snaze o empatii zatím pochopit nedokázal.

Hledání Trumpových voličů

Zkušenost s Trumpovými podporovateli v Česku i samotná Trumpova rétorika, opakující tezi o tom, jak je nutné „vrátit moc do rukou lidu“, mne dovedla k závěru, že odpovědi na své otázky najdu třeba mezi příslušníky dělnické třídy, lidmi žijícími ve vyloučenějších lokalitách nebo mimo systém. Po asi hodinovém hovoru se stavebním dělníkem, s bezdomovcem a při návštěvě holičství v Oaklandu, který je známý rasismem a třídními rozdíly, se ukázalo, že ani těmito sondami motivace Trumpových voličů nezjistím – žádné voliče Trumpa jsem totiž nenašel.

Trumpovo zvolení nepředstavuje jen instalaci megalomanského, rasistického, misogynního a xenofobního člověka do popředí veřejného života. Jde o celý Trumpův kabinet, v němž jména nominovaných ministrů předčila ty nejhorší obavy.

Zvlášť oaklandské holičství přitom politikou doslova žilo. Bylo to den po slyšeních nejkontroverznějších kandidátů na členy Trumpovy administrace v senátu: Toma Price, který proslul podvody s akciemi a který nepřipouští, že zdravotní pojištění je obecné právo, Betsy DeVos, která nemá žádné vzdělání ani zkušenosti, nijak nepopírá, že jí k nominaci na ministryni školství pomohly její milionové dary republikánské straně a podporuje anti-LGBTQ organizace a konverzní terapii homosexuality, a konečně Bena Carsona, kandidáta na ministra bydlení, který na přímý dotaz nepotvrdil, že zabrání tomu, aby z podpory bydlení profitoval prezident Trump nebo jeho rodina, a mimo to považuje jakákoli práva LGBTQ lidí za něco „extra“.

Informovanost zdejších holičů o problematice zdravotnictví, vzdělávání a sociálního systému mi oproti tématům probíraným v českých holičstvích připadala nesrovnatelná. Ukázalo se, že představa univerzálnosti a nedělitelnosti lidských práv není podmíněna třídními rozdíly (intelektuální elity versus dělný lid), ale je široce sdílenou, nedotknutelnou a zakořeněnou hodnotou.

Nenávist střídá ještě větší nenávist

Trumpovo vítězství bylo bezprecedentní nejen v kandidátově velmi nestandardní rétorice a činech, v kontroverzi osob, kerými se obklopil a plánuje obklopit, a také v poměru vítězných a poraženeckých hlasů. Americký tradiční a nesmírně složitý volební systém umožňuje, aby byl zvolen kandidát s menším počtem volebních hlasů. V posledních dvaceti letech se tak stalo v případě duelu George Bushe a Ala Gorea v roce 2000. Goreových 550 tisíc hlasů navíc se ale jevilo jako přijatelná oběť tradici volebnímu systému, kdežto téměř tři miliony hlasů Clintonové z roku 2016 už nikoli. Trumpovo zvolení není jen zklamáním pro jeho nevoliče, ale také ztrátou důvěry v současný volební systém.

V politických protestech, které jsem dosud poznal, vždycky byla nějaká část společnosti proti jiné části – pravice proti levici, většina proti menšině, poučení proti nepoučeným. V současných amerických protestech však společenská struktura souhlasu a odporu, jak ji popsala třeba Jiřina Šiklová, jako by přestávala platit. Současná povolební situace, kdy se nejen určité skupiny lidí, ale celá města nebo dokonce státy odmítají smířit s novým prezidentem, rozděluje Ameriku ani ne tak společensky, ale hlavně geograficky. Odlišné názory nestrukturují společnost, ale oddělují místa. Vedle oblastí, které Trumpa podporovaly, a těch, které se s jeho volbou dokázaly smířit, jsou na mapě Spojených států celé lokality, které vzrodují a vzdorovat budou. Jednou z nich je Kalifornie.

Moje prvotní představa, že Ameriku čeká ve větším to, co sami zažíváme s Milošem Zemanem, se ukázala jako neúplná. Trumpovo zvolení nepředstavuje jen instalaci megalomanského, rasistického, misogynního a xenofobního člověka do popředí veřejného života. Jde o celý Trumpův kabinet, v němž jména nominovaných ministrů předčila ty nejhorší obavy. Závažným problémem je také přestrukturování federáního financování zdravotnictví, sociálních organizací, kultury a vzdělávání. Mimo to v Trumpově administrativě bezprecedentně chybí zástupce opoziční strany nebo zástupce latinsko-amerického etnika.

V bezprostředním ohrožení jsou třeba National Endowment for the Humanities, National Endowment for the Arts či Corporation for Public Broadcasting. Fakt, že z webu Bílého domu bez náhrady zmizely pár minut po inauguaci stránky věnované LGBTQ problematice či problematice afroamerických menšin je třešničkou na dortu. Nejde tedy jen o Trumpa: ačkoli se třeba sám snaží vykreslit jako „gay-friendly“, plně ho v homofobních útocích zastoupí jeho viceprezident Mike Pence a další nominovaní členové jeho kabinetu. Poleví-li v nenávisti k určité skupině lidí jeden člen vlády, doplní ho jiný.

Protesty teprve začínají

Na rozdíl od Česka neměla dosud Amerika žádného Václava Klause, který by část veřejnosti dokázal přesvědčit o tom, že občanskou vůli je možné a vhodné projevit jen při svobodných volbách, mezi kterými má občan držet hubu a krok. Milionové protesty v den inaugurace i následný Women’s March – který se zdaleka netýkal jen žen, ale i práv národnostních a sexuálních menšin, imigrantů, hendikepovaných, chudých a vyloučených lidí (tedy všech, proti kterým je nenávist Trumpovy administrace reálně a skutečně namířena) – ukázaly, že nenásilný občanský vzdor má smysl. Už v tom, že protestní hlas je nahlas slyšet a přítomnost protestujících v ulicích je výrazně vidět. Široká opozice ve společnosti viditelně a slyšitelně existuje. Je navíc vědecky dokázáno, že nenásilné protesty mají i v současnosti potenciál společenské změny.

Výsledek voleb není konec nějakého politického obratu („smiřte se s tím“), ale naopak začátek neustálého a opakovaného vyjednávání toho, s čím se smířit lze, a s čím už ne. Důsledná a informovaná kontrola prezidenta a jeho vlády a protesty proti sebemenší nepřijatelnosti jejích kroků víkendovými pochody teprve začínají. Snad se přeci jen splní to, co prezident Trump sám slibuje a co si od něj slibují jeho podporovatelé – tedy že administraci moci zbaví elitářství a vrátí ji zpět do rukou lidu.

Autor je historik umění.

Text vznikl díky stipendijnímu pobytu Fulbrightovy komise na University of California v Berkeley.

 

A2LARM