Sjezd ČSSD: to, co se má stát


Náskok radikální pravice před levicovou humanistickou doktrínou je osudový. Vlevo chybějí skutečné disidentské hlasy, nabízející nová řešení.

Občas se mi vybaví jedno zasedání redakční rady Listů, v němž si náhle vzal slovo filosof Bohumír Janát, mluvčí Charty 77. Rozhovořil se o tom, že v únoru 1948 komunisté alespoň vznesli velké civilizační otázky, zatímco v listopadu 1989 se nic takového – a to ani náznakem – nepřihodilo. Že se o Jiřinu Šiklovou pokouší mrtvice, se mi asi jen zdálo, ale Jiří Pelikán zcela určitě nehnul ani brvou; připadalo mu zřejmě normální „myslet proti duchu doby“ (jak se později zcela náležitě jmenoval výbor z Janátových filosofických textů). Ne, není to běžné, protože nejvýhodnější je naopak jít s dobou, plout s pitomými poměry a po proudu ještě přičinlivě veslovat.

Po 39. sjezdu ČSSD nebylo možné chtít, aby postuloval velké civilizační otázky a vytrhl z kořenů současný zeitgeist. Ostatně v únoru 1948 se za epochálním přelomem se spoustou chiliastických řečí skrýval prachobyčejný manévr cizí moci, která z části levice učinila pohraniční stráž svého byrokratického impéria. Ale v době takzvané sekulární (dlouhodobé) stagnace kapitalismu, rozpadání Evropy, Donalda Trumpa a „antisystémových“ – převážně pravicových – populismů se jeví být přece jen příliš nicotnou hlavní sjezdová otázka: Jak silný mandát vyjádřený v procentech získá v tajné volbě předsedy strany premiér Bohuslav Sobotka? Jiné závažné téma před sjezdem bylo, zda se protlačí do vedení Jeroným Tejc, zaryté lánské torpédo Miloše Zemana. A zda tedy Tejc odstaví Milana Chovance, který se z lánské velezrady ještě včas kál a byl vzat na milost.

Multimiliardáři i lid dospěli současně k tomu, že dosavadní politické zprostředkování a vliv zavedených médií už nefungují. Vzpoura oligarchů tak získává významnou sociální oporu.

Předsjezdové ovzduší se rovněž vyznačovalo – kromě antibabišovského mobilizačního nadšení – ohavnou šeptandou, že po vyhnání Jana Mládka z vlády drží premiér post ministra obchodu a průmyslu proto, aby si mohl na sjezdu podporu pro sebe zobchodovat. Je to prý, dodávají vtipálci, „dobře průmyšlené“. Úhrnem z toho měla povstat soudržná politická formace, která zvedne společnost ze židlí a v říjnu na hlavu porazí Andreje Babiše. Toho tříhlavého draka ekonomické, politické a mediální moci, jenž zatím ohlupuje český – jinak bytostně levicový – lid koblihami a „poctivou slaninou“. Ne, tohle Letnou nezaplní.

Rozpolcenost slušných lidí

Krizový stav světového systému, který všude prožívá strmý pád důvěry, se v podobných domácích strkanicích obráží jen vzdáleně. Napohled zatím prohraný boj o pověstnou duši lidu často připisují levicoví i liberální aranžéři světa mediálnímu působení, propagandě, cílenému vymývání mozků oligarchy berlusconiovského typu. Nebo také digitálním technologiím, které daly vzniknout obskurním, na koleně stlučeným webům „odhalujícím“ všemožná spiknutí zazobaných mocipánů liberálních demokracií. Kupodivu tak činí tyto weby nekritickým přebíráním zpráv ze zazobaných a mocných demokratur – a nejnověji i z Bílého domu, pupku všeho světa a globálního kapitalismu.

Z vymítání „pokrytecké“ politické korektnosti (ideologie pro dobré počasí), která má zmizet ze scény a uvolnit cestu obyčejné sprostotě, egoismu a rasistickým „pravdám“ (tedy ideologii pro průtrž mračen), nelze však vinit pouze ani především mediální magnáty či internetové hoaxy. Tak velkou sílu, jak si myslí intelektuálové (a všichni idealisté, kteří se domnívali, že politicky korektní slovník transformuje myšlení, a to se pak postupně vtělí do nových a lepších poměrů), rozhodně žádná slova – ba ani vodopády slov a psychedelických manter – rozhodně nemají. Dnešní „pobláznění“ lidu vychází z reálných podmínek jeho života, které je třeba vnímat. Přitom nestačí suchá poznámka, že podmínky života většiny lidí jsou holt těžké (kdy tomu vlastně bylo jinak?), a hněv v podpalubí Titaniku tudíž pochopitelný. Je třeba zaostřit na dvě podstatné stránky životního pocitu námezdníků či námezdných „nových střední tříd“ na každém rynku světového tržiště, kde se prodává lidská práce. A kde největší bohatství napohled patří nejschopnějším.

Takzvaná liberální demokracie není postavena na fízlech a domovních důvěrnících, ale na dobrovolném sebeřízení každého člověka v rámci poznané nutnosti. Z ní vyplývá, že je třeba přežívat v soutěži s jinými lidmi na trhu, kde kapitál nakupuje jejich pracovní potenciál – aby sám vůbec přežil jako kapitál a zároveň jako dominantní pořadač, skrytý fízl a všudypřítomný domovní důvěrník celé společnosti. Po tomto terénu se pracující člověk pohybuje s dvojím, vzájemně protichůdným pojetím slušnosti (to dávno víme, že i všichni dobří adoranti trumpismu-zemanismu jsou slušní lidé, kteří jen brání své rodiny před všemi neslušnými živly). První pojetí slušnosti vlastně vyjadřuje to, co italský filosof Antonio Gramsci popsal jako zdravý rozum. Všimněme si toho dobře: slušní pracující lidé se neustále dovolávají zdravého rozumu. Ten je však ve skutečnosti vládnoucí ideologií, která zahrnuje respekt k bohatým a slavným, předsudky vůči ženám a cizincům, individualismus, lakotu, konzervativní rodinu… Je tu však také – měl by tu být – podle Gramsciho zdravý instinkt nebo správné vědomí, které generují zcela jinou slušnost. Slušné jsou pak v tomto vědomí hlavně projevy solidarity, vzdor proti bossům, ideje rovnosti a snahy zorganizovat obranu společných zájmů práce, až dosud roztříštěné na egoistické fragmenty.

Vzpoura oligarchů

Historicky byl tento zdravý instinkt, vyplývající ovšem z konkrétních a čím dál reflektovanějších zkušeností, socialistickým hnutí zobecněn, racionalizován a dospěl k organizačním formám. Svět, který oslovovala levice, sestával ovšem vždycky z pracujících lidí, z nichž většina nebyla zapojena do soustavné aktivní konfrontace se systémem. Vědomí bylo v nejlepším případě mixem konfekčního zdravého rozumu a nekonformního zdravého instinktu. Tento koktejl byl dlouho mimořádně výživný pro sociální demokracii. Mohla zvedat hesla odporu a solidarity (a vzbudit tím organický zápal), ale nakonec vše sladit s pokračující existencí systému (a uspokojit tím i zdravý rozum, popularizovanou oficiální ideologii). A dlouho se jí se také dařilo předvádět v praxi, že její vláda zvyšuje šance na lepší život pracující třídy, aniž by bylo nutné transformovat celý systém.

Tato šťastná souhra okolností skončila. Evropské sociální demokracie od druhé poloviny sedmdesátých let vykročily k neoliberalismu, na což navázala „šoková“ transformace východoevropských ekonomik. Po velké finanční krizi 2008 tyto strany obsluhovaly politiku, jež donutila zaplatit škody ze systémového propadu stamiliony lidí, které již řadu let tratily na „normálním“ fungování globálního kapitalismu. Rychle se vyčerpaly a naděje na restart dávného sociálnědemokratického zápalu, vzbuzeného na Západě hnutími Syriza a Podemos anebo osamělými běžci typu Sanderse či Corbyna, jsou velmi malé.

Neochota pracujících lidí hledat na levici oporu je všeobecná a zejména na Východě tím větší, čím silnější jsou dojmy celých generací z reálného socialismu, jejž mnozí jeho odpůrci i obhájci svorně vydávají za nevyhnutelné vyústění levicového radikalismu. Tradiční pravicové strany, jejichž politika sledovala sociálnědemokratickou trajektorii od rohu hojnosti k utaženým opaskům a od krize reprezentativnosti k úplné neschopnosti oslovit voliče něčím jiným než korupčními skandály. To je přesně okamžik pro změnu politiky, které jsme všude svědky. Správy systému se přímo ujímají autokratičtí služebníci oligarchů, případně oligarchové sami. Multimiliardáři i lid totiž dospěli současně k tomu, že dosavadní politické zprostředkování a vliv zavedených médií už nefungují. Vzpoura oligarchů tak získává významnou sociální oporu, což je důležité v režimech, kde se stále ještě konají volby a instituce jsou pevně zakotveny v ústavách.

Kdo plní úkoly

Sebezáchovným úkolem oligarchů je zapojit do zdravého rozumu (do jejich ideologie) lidový zdravý instinkt s antisystémovým podložím (spontánní lidovou ideologii), aniž by jádro systému – monopolní vlastnictví zdrojů, kapitálu a práce – jakkoli utrpělo. Není to poprvé, kdy se jim dílo daří. Také ve třicátých letech minulého století byla sociální rovnost a solidarita zaměněna za rovnost a solidaritu mezi soukmenovci. Odpor proti bossům, majitelům a pohůnkům lidské práce byl úspěšně převeden na radikální mobilizaci proti politické kastě zrazující lid mezinárodním spiklencům, definovaným i tenkrát nábožensky a politicky (židobolševismus). Obrana společnosti a takzvaného malého člověka byla transformována v útočnou obranu národa, státních hranic, kultury (obvyklého způsobu života) a rodinných hodnot. Za touto čarou ještě nejsme, ale máme nakročeno k jevu, který analytik fašismu Robert Paxton pokládal za „nejvýznamnější politickou inovaci dvacátého století“ a kterou definoval jako „antilevicovou diktaturu provázenou všeobecným nadšením“. Frekvence útoků na „neomarxismus“, kterého je u nás asi takové množství jako syrských uprchlíků, naznačuje směr budoucího tažení.

Jaký je v této situaci sebezáchovný úkol levice? Když se editor New Left Review Perry Anderson v březnovém čísle Le Monde diplomatique zamýšlel nad tím, proč pravicová antisystémová hnutí představují dnes jakousi avantgardu nespokojených mas, nezbytně narazil na problém zvaný Evropa, na její „neoliberální integraci“. Podle jeho mínění odstavená levice přehlédla, že v této Evropě bez skutečných demokratických mechanismů a reálné konzultace s lidem „úsporná opatření, oligarchie a mobilita (včetně migrace z třetích zemí) tvoří propojený systém“. A že „především třetí jev je neoddělitelný od druhého“. Dlouhodobá bezvýhradná obhajoba evropského projektu zleva a hodnotová zakotvenost levice ve vizi globální rovnosti poskytla politicky soudržnější pravici čas a věrohodnost útoku na tento projekt s působivou verbální radikalitou a jeho přesměrováním do konzervativních zákopů. Podle Andersona je pro antisystémovou levici poučení z posledních let jasné: pokud nechce být zcela vyloučena ze hry svými protějšky na pravici, nemůže si dovolit být méně radikální. Musí připustit, že Evropská unie je natolik závislá na své neoliberální konstrukci, že „nemůžeme vážně uvažovat o její reformě, nýbrž o jejím zboření a výstavbě něčeho lepšího“. Na zcela nových základech.

Disident si opět vzal slovo. Někteří jsou z toho možná na mrtvici, jiní – ba i celé tisícihlavé sjezdy zavedených progresivních stran a hnutí – nehnou brvou. Přelomovým otázkám ani v době přelomu sotva nasloucháme, natož abychom je projednávali. A někdo pak shrnul diskusi a nastolil radikální priority, v nichž by nebyl humanismus pohlcen barbarstvím. A tak se to, co se má stát, prostě zase stane.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM