Neřízená střela Trump – a jeho řízené střely


Obrat Donalda Trumpa k intervencionismu nemá složité vysvětlení. Představuje však nesmírné nebezpečí.

Noc ze 6. na 7. dubna, kdy Donald Trump nechal vypálit šest desítek řízených střel Tomahawk na syrskou leteckou základnu u Homsu, by měla vést k probuzení z četných iluzí o novém americkém prezidentovi coby izolacionistovi a mírotvorci. Hlavně by však měla být první nocí planetární bdělosti nad hrozbou další světové války. Bdělosti zdola, která vládcům naší civilizace nedovolí napsat další krvavou kapitolu dějin, za jejichž humanitární vrchol se pokládá.

Tah na šachovnici

Teprve v úterý 4. dubna došlo v rebelském městě Chán Šajchún k chemickému útoku nervovým plynem, který zmasakroval desítky lidí a jemuž předcházel nálet syrských stíhaček. „Alternativní pravdy“ o skladování sofistikovaných chemických zbraní v nějaké rozstřílené plechové boudě jsou takřka nesnesitelné; pachatelem je nepochybně stát s potřebným vybavením, odborným personálem a vycvičenými bombometčíky. Je velmi pravděpodobné, že tímto státem je Sýrie Bašára Asada.

Naprosté jistoty, které máme, jsou ale mnohem závažnější. Víme jistě, že jakékoli šokující události jsou vždy osvětlovány selektivně a užívány jako záminka mocenskými centrálami k předem daným cílům, a to i tehdy, když si je vůbec – dokonce ve většině případů – tito velcí kormidelníci sami nevyrobili. Historikové se dnes přiklánějí k názoru, že Říšský sněm v únoru 1933 skutečně zapálil pětadvacetiletý komunista Marinus van der Lubbe, ale nacisté toto žhářství okamžitě politicky zneužili. Závažnější než samotný čin bylo právě toto zneužití a souvislosti s ním spojené. Zavražděných „krásných miminek“, jimiž zdůvodnil Donald Trump ukázňování diktátora v Damašku deštěm Tomahawků, bylo přece na Středním východě za poslední čtvrtstoletí nespočet. A každý den jich ve válce proti terorismu přibývá, aniž by mravní giganti Západu s odřenými prsty na spouštích hnuli brvou. Jde o záminku, byť – uznejme to – skoro neprůstřelnou; sarin nezastavuje dech jen obětem, ale vyráží ho i vzdáleným pozorovatelům.

Není vůbec náhoda, že tým Donalda Trumpa sestává pouze z miliardářů, tedy jeho klonů, a z generálů, dokonalých symbolů sociální hierarchie.

„Neřízená střela“ v Bílém domě odpálila řízené střely samozřejmě bez souhlasu dotčeného suverénního – jakkoli zločinného – státu. Vypálila je bez vlastních kongresmanů, bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, bez sebemenšího náznaku formálního vyšetřování válečného zločinu, jenž se stal vhodnou záminkou pro válečný zločin odvetný (není téměř pochyb, že v okolí základny v páteční noci zahynuli civilisté včetně dětí). Jde o záminku pro cynický tah na geostrategické šachovnici. Trump postavil svého střelce na pole, kde působí deset tisíc ruských vojáků a poradců. Není zase tak úlevné, že odložil třetí světovou válku včasným varováním Moskvy a že na lince mezi Kremlem a Bílým domem drnčí telefony; oficiální zrušení vzájemné informovanosti o pohybu amerických a ruských letounů v syrském vzdušném prostoru je nebezpečné. Za součást Trumpova tahu je navíc nutné pokládat pohrůžku Číně. Vždyť obvinění Asada z chemického útoku a příkaz k odvetě vydal Donald Trump ve chvíli, kdy hostil ve své floridské rezidenci Mar-a-Lago čínského prezidenta Si Ťin-pchinga. Krátce předtím – v neděli 2. dubna – vyšel ve Wall Street Journal rozhovor, v němž americký prezident řekl: „Jestliže Čína neukázní Severní Koreu, uděláme to my.“ Jako v Sýrii?

Amerika, náš vzor i nadále

Diplomat z toho jde do vývrtky. A jednolitý zážitek děsu prožívá každý, kdo umí do pěti počítat a povšimne si, jak nad „náhle“ útočným Trumpem najednou jásají třeskutě liberální média, američtí demokraté i republikáni, politici Evropské unie včetně českého premiéra, představitelé pravice, levice i středu. V roce 1914 byl prý germanofonní Vladimír Iljič Uljanov, řečený Lenin, upřímně přesvědčen, že berlínské noviny, v nichž se právě dočetl o hlasování sociálních demokratů pro válečné úvěry, jsou podvrhem německé tajné služby. Neboť to prostě nemohla být pravda, něco takového se nemohlo stát mezi nebem a zemí. To my jsme na tom psychologicky mnohem lépe, navzdory masovému konspiracionismu naší doby. Až se zítra pohnou západní válečné flotily k Jihočínskému moři, ba i k moři Černému a Baltskému, budeme hned vědět, že politická kasta válečných tamborů na prvních stránkách mainstreamových novin je holá, nijak a nikým nezmanipulovaná skutečnost.

Rozčarování z mírotvorce Donalda Trumpa na krajní pravici a národovecké levici (jen hlupák by v tom viděl rozdíl) je převeliké a Marine Le Penová dokonce takříkajíc prská. On jí to brzy někdo vysvětlí. Nebyla to totiž žádná náhoda. Trumpovo heslo „Amerika na první místě“ nemohlo nemít expanzivní logiku. Nebyla náhoda, když aranžéři Trumpova inauguračního projevu zařídili, aby byl jednu chvíli obklopen samými uniformami. Nebyla náhoda, když po nástupu do Bílého domu navýšil výdaje na zbrojení o deset procent a prohlásil, že „Amerika se musí naučit vyhrávat války“. Nebyla náhoda, že ve válce proti islámskému terorismu pokračoval přímou podporou tažení proti Jemenu vedenému Saúdskou Arábií, nejreakčnějším islamistickým režimem na světě. A není vůbec náhoda, že tým tohoto miliardáře sestává pouze z miliardářů, tedy jeho klonů, a z generálů, dokonalých symbolů sociální hierarchie. Ne, Stephen Bannon a jiní inspicienti populistické pravice, kteří pomohli Trumpovi vyhrát volby, nejsou zcela zavrženi; bude jich naléhavě zapotřebí v kritické chvíli globální konflagrace. Tehdy bude nutné vypjatým vlastenectvím učesat pocuchané nervy národa a rozčarovaného lidu vzýváním národní identity, kříže, krve a půdy. A zůstat i nadále vzorem pro všechny – jinak zcela již profláklé – elity.

Autor je politický komentátor.

 

A2LARM