Fundovaný rozbor volebních programů nezvládnu. Nikdy jsem se nevyžívala v politických debatách a nehodlám v tom začínat. Racionální odůvodnění, proč a koho budu volit, se v tomhle textu zvrhne spíš v citový výlev frustrované osoby, kterých ale poslední dobou okolo sebe vidím až příliš. A nemyslím tím pročítání statusů a komentářů na facebooku, ale reálné rozhovory s přáteli, rodinou a kolegy. Nervózní dotazování, „koho budeš vlastně volit“, je snad nejsmutnější větou sezóny, a i když jsme si všichni pojmenovali svého nepřítele, neznamená to ještě, že jsme si současně také shodně odpověděli. Touha nějak se aktivovat a setřást tak nahromaděnou frustraci z pohledu na každý bilboard s Okamurou nebo z čehokoliv, co kdy řekl Babiš, je většinou okamžitě paralyzována cynickým pomyšlením, že bojovat s dobou vlastně nejde. Že jediné, co má smysl, je o věcech mluvit na úrovni rodiny a přátel – ale víru v demokratický hlas lidu a tedy i v můj vlastní hlas a ve volební systém, tu nemám. Volit chodím s letargickým klidem evokujícím chování člověka po lobotomii.
Kdybych potkala Bohuslava Sobotku s oranžovou růží v ruce, tak jak ho mnozí mohli potkat před supermarkety v posledních dnech, asi bych mu zoufale skočila okolo krku a za chvilku mu hystericky omlátila celý pugét o hlavu.
Hlavně poslušně
A takto „vymletě“ jsem také celá léta volila – stranicky, poslušně, intuitivně. Měla jsem pocit, že ideologická identita strany mi stačí, abych rychle a mechanicky vykonala svou povinnost. Ano, občas jsem reptala, ráda si dělala z některých členů „své“ strany srandu. Politika se totiž v mém světě zdrcla na facebookové pranýřování a sdílení naštvaných statusů. Říkala jsem si ale, že žádný vztah není dokonalý a ten můj s ČSSD byl jako manželství z lásky. Proto musel jít rozum někdy stranou. Zvykla jsem si na roky nechápavých reakcí, jak můžu takovou stranu volit. Ukolébala mě moje lenost. Věřila jsem, že sociální demokracie je moje jediná jistota a že přítomnost takové strany „tam“, myšleno v pro mě iluzorním světě nějakého parlamentu a vlády, je jistota potvrzená dějinnou praxí a tradicí. Když už nic, tak byla „socdem“ aspoň značka, něco jako když koupíte jogurt s nápisem bio. Příznačně pro dnešní dobu se ale ukázalo, že stejně jako pod nálepkami typu eko a bio, i pod touhle značkou se skrývala stejná hmota, vyrobená obdobně jako zbytek sortimentu, jen za vyšší cenu. Všichni chceme věřit, že nás zdravý lifestyle spasí, ale cesty Boží bývají nevyzpytatelné. Taky jsem chtěla věřit, že sociální volba vede k lepším zítřkům, a ne k lacinému populismu, za který jsem zaplatila cenu – věřím, že dnes snad tu nejvyšší – naděje.
S blížícím se datem voleb tak bohužel rostla moje zoufalost, která se ve mně za poslední rok nakumulovala. Byl to právě postoj ČSSD k přijímání lidí z válečných oblastí, kteří utíkali a stále utíkají do Evropy, co mě neskutečně znechutilo. Jistě, v opravdovém hnusu tady excelovali jiní, ale od levicové strany, která by měla víc než ostatní ctít hodnoty, jako je solidarita a odpor k fašismu, jsem čekala ne víc, ale vlastně úplně něco jiného! Zdá se ale, že fašismus dnes nereprezentují plešky v hnědých košilích – skrývá se spíš za hulvátsky formulovanými postoji typu „tady je to naše a každý se starejme hlavně o sebe, takže se po mně opovaž něco chtít“. Šokovaně jsem pozorovala Milana Chovance, jak s puškou v ruce obhajuje právo jedince na držení zbraně.
Schlíplý návrat
Začala jsem si ve vztahu k ČSSD připadat jako traumatizovaná ex, co si sice rozumově odůvodnila, proč je jí lépe bez schizofrenního nespolehlivého týpka, její sebevědomí ale za roky nevyrovnaného vztahu dostalo co proto, a tak se s ním ve chvílích strachu snaží zase navázat kontakt a dát mu ještě jednu šanci. Roli „převozníka“ u mě nakonec zastali Piráti, kteří se svou nečitelností byli přesně to, co jsem potřebovala. Moji přátelé shovívavě mlčeli. Bylo to, jako když jsem po rozvodu začala spontánně randit s veganem a upřímně věřila, že to má šanci. Nemělo. Na chvíli se mi ale opravdu ulevilo, protože jsem věřila, že jsem našla alternativu a budu si moct oddychnout. Když jsem si četla příspěvek Marie Heřmanové o volební kalkulačce a citové volbě, krátce jsem se zastyděla. Až nepříjemně moc jsem se v jejím textu poznala a musela si přiznat, že i když je mi sympatická pirátská asertivní rétorika a sebevědomí, odpor k prosazování přímé demokracie nezapřu. Jestli je něco, co podle mě má zůstat pod kontrolou, je to ten tolik oslavovaný „hlas lidu“, který dnes znamená hlavně rasistické poznámky na ukrajinské pokladní nebo ustrašený šepot babičky sledující zprávy na Nově.
Kdybych potkala Bohuslava Sobotku s oranžovou růží v ruce, tak jak ho mnozí mohli potkat před supermarkety v posledních dnech, asi bych mu zoufale skočila okolo krku a za chvilku mu hystericky omlátila celý pugét o hlavu. Je směšné a hloupé obviňovat za chybějící stranickou identitu lídra strany, jelikož jde o krizi celého hnutí, v lidské povaze ale bývá koncentrovat zlost na jeden cíl. Jak moc je a není fér házet všechno na Bohuslava Sobotku a tvrdit, že nemá odvahu, je zbytečné řešit. Čekala jsem od něj víc, mnohem víc. Že se dokáže úspěšněji a především mnohem dříve vymezit proti Miloši Zemanovi a stranu zbaví zemanovské nostalgie. Že nespadne do laciného populismu, ale naopak projeví víc houževnaté bojovnosti, na kterou mě přechodně sbalili Piráti. Že nebude vypadat tak rezignovaně, jak na mě současné tváře na billboardech ČSSD působí.
Navzdory tomu se k ČSSD nakonec schlíple vracím a budu je znovu volit. Přes všechno tohle moje fňukání totiž nevidím žádnou jinou alternativu, která by mě míň znervózňovala. Musím také uznat, že se letos volebních výsledků bojím víc než v minulosti, a přesvědčila jsem samu sebe, že „stranická“ volba bude opět ta nejlepší možnost. Tedy až do dalšího rozchodu.
Autorka je historička a bloggerka Vývařovna.com.