Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Dlouhá práce, krátký život

Náklady na práci v Česku jsou hluboko pod průměrem EU. V zaměstnání ale stále trávíme příliš mnoho času. Proto je třeba podpořit ČMKOS v krácení pracovní doby.

Z námezdní práce se stala posvátná kráva, která vládne našim životům. S heslem „nejsme jako politici, makáme“ se vyhrávají volby a kdo dost nepracuje, je terčem opovržení. Jenže práce ve skutečnosti pro většinu z nás nefunguje, jak má. Češi pořád dřou relativně za málo. A kromě toho trávíme nadprůměrné množství času v zaměstnání, což nám ničí zdraví a krátí život. S návrhem na změnu dnes přicházejí české odbory, které chtějí zkrátit pracovní týden. A jejich návrh je krok správným směrem.

Železná opona levné práce

Česká práce je osmá nejlevnější v EU. Podle údajů Eurostatu jsou náklady na práci v České republice čtyřikrát nižší než v Dánsku, a levnější jsou už jen v dalších sedmi východoevropských zemích. Průměr nákladů na práci v EU dnes dosahuje 25,4 eur na hodinu, ale Česko je s hodnotou 10,2 eur na hodinu hluboko pod ním – až za Estonskem, Slovenskem nebo Slovinskem. Pod námi jsou Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko nebo Polsko. Rozdíly mezi západní a východní částí EU ukazují, že železná opona – alespoň co se týče výše mezd – vlastně nikdy nepadla.

Víra v model pracovitých lidiček, kteří celý život hákují a šetří, je pořád silná. Přesto bychom měli svůj vztah k práci přehodnotit. I ten nejzapálenější zaměstnanec cítí, že mu utíká pod rukama to nejdůležitější: život.

Jak vyplývá z analýzy Českomoravské konfederace odborových svazů, Česko se nachází mezi méně vyspělými státy s nízkou úrovní nákladů na práci, mezd a – navzdory mýtům pravicových ekonomů – i nemzdových nákladů. Pro srovnání: za cenu jedné odpracované hodiny v Německu si v Česku můžete najmout průměrného zaměstnance na tři hodiny. Můžeme se sice utěšovat tím, že Bulhaři a Rumuni jsou na tom ještě hůř, ale život nám to reálně moc nezlepší.

K tomu se přidává další problém: nadměrné množství času, který strávíme v laciné práci. Češi stále patří k nejpracovitějším národům v Evropě – donedávna jsme byli pátou nejpracovitější zemí v EU, a i když tento trend mírně klesá, pořád máme co dohánět. Například ve Francii, Nizozemí nebo Dánsku se pracuje míň a za mnohem víc peněz. Abychom se tomu přiblížili, je třeba tlačit nejen na vyšší mzdy, ale přehodnotit i náš čas strávený v zaměstnání. Když totiž pracujeme příliš, vystavujeme se riziku, že dřív zemřeme. Nevěříte?

Babiš: makat a zemřít

Výzkumy ukazují, že nadměrné množství času stráveného v práci se neobejde bez zdravotních následků. Vědci z Kolumbijské univerzity v USA provedli výzkum na osmi tisících pracujících nad pětačtyřicet let a zjistili, že lidé, kteří stráví v práci víc hodin, čelí vyššímu riziku předčasného úmrtí. Týká se to třeba i sezení za počítačem v kanceláři, které má podobný efekt jako intenzivní kouření a mělo by ho – podobně jako tabákové výrobky – provázet zdravotní varování. Je totiž prokázáno, že existuje spojitost mezi přepracováním a kardiovaskulárními problémy, stejně jako zvýšeným rizikem mozkové mrtvice nebo infarktu. Výzkumný tým z Australské národní univerzity zase přišel se závěrem, že horní limit času v práci by měl být devětatřicet hodin týdně. Cokoliv nad tento rámec vás už ohrožuje na zdraví a životě.

Zrádné je, že práci a volný čas dnes nejde pořádně oddělit. Technologie nás měly osvobodit od celodenní lopoty, ale ve skutečnosti všechno v jistém smyslu zhoršily. Ještě v roce 2002 procházelo svoje emaily mimo pracovní hodiny méně než deset procent zaměstnanců. Dnes s pomocí smartphonů emaily kontrolujeme zpravidla ještě dřív, než vstaneme z postele. A často se stane, že nevypneme mozek celý den, dokud večer nepadneme vyčerpáním.

Vzorem pro spoustu lidí je dnes Andrej Babiš – manažer, který prakticky nespí, vstává v pět ráno, maká a podává heroické výkony. Velikonoce sice strávil na Kanárských ostrovech, kde se může – na rozdíl od většiny normálních smrtelníků – zregenerovat, ale závist to nevzbuzuje, protože tvrdě dře, nebo to o sobě aspoň přesvědčivě tvrdí na Facebooku. Víra v model pracovitých lidiček, kteří celý život hákují a šetří, je pořád silná. Přesto bychom se od ní měli oprostit a svůj vztah k práci přehodnotit. Můžeme se mimo jiné inspirovat u největších německých odborů IG Metall, které chtějí zkrátit pracovní týden na osmadvacet hodin pro zaměstnance při zachování stejných mezd. Argument německých odborářů zní jasně: nestávkujeme za lenost, ale za to, aby lidé neumírali předčasně.

Blýská se s odbory na lepší časy?

Průzkumy ukazují, že asi třetina lidí v západních zemích považuje svoji práci za nesmyslnou. A v takovém případě i ten nejzapálenější zaměstnanec cítí, že mu utíká pod rukama to nejdůležitější, co má: život. Proto slouží ke cti českým odborům, že přišly s podobným návrhem jako jejich němečtí kolegové. Je to sice nesmělý krok, protože zatím počítá se zkrácením denní pracovní doby jen o půl hodiny, ale i tak stojí za podporu. Lídr ČMKOS Josef Středula přišel s požadavkem, že je třeba zkrátit pracovní týden ze čtyřiceti na 37,5 hodiny. A chce ho představit koncem dubna na sjezdu tuzemských odborů, i když premiér Babiš je – sotva překvapivě – proti.

Babiš a Hospodářská komora se staví na odpor – prý na krácení pracovní doby ještě nejsme připraveni. Ale otázka zní: Kdy vlastně budeme? Je dost šílené přistupovat k lidem jen jako k jednotkám, které mají sloužit ke zvyšování HDP a projevovat houževnaté nasazení. Do extrému to dovedli v Japonsku, kde už desítky let plní přední stránky novin články o úmrtích zaměstnanců z přepracování. Mají pro to dokonce vlastní slovo – „karóši“. Ve Švédsku naproti tomu provedli experiment, ve kterém zkrátili určitým povoláním pracovní týden na šest hodin za stejné mzdy. A jaký byl výsledek? Méně nemocí, míň stresu a vyšší produktivita. Je totiž dokázáno, že většina moderních pracujících dokáže být skutečně produktivní jen čtyři hodiny denně – zbytek času už slouží jen jako výplň. Je tedy vidět, že máme pořád co dohánět. Co takhle představit si pro začátek čtyřdenní pracovní týden o šesti hodinách? Je to opravdu utopie?

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image