Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Proč nemůžeme zastavit migraci

I kdybychom vymysleli sebepřísnější imigrační politiku, lidi toužící po lepším a spravedlivějším životě neodradíme.

Před více než dvěma lety, na začátku dubna 2016, jsem seděla v malém a skromně zařízeném bytě ve třetím patře bytového bloku kousek od centra Miami. Bylo těsně po poledni a venku bylo 35 stupňů. Naproti mně seděla čtyřletá Nina a culila se na mě – nakonec se odhodlala, vydala se ke mně a nabídla mi jedno z lízátek, které ten den dostala. Měla totiž narozeniny. V místnosti byl ještě její mladší brácha Juanito, sousedka s pětiletým synem a Ninina máma María, jednadvacetiletá Kolumbijka, která přišla do USA teprve před šesti týdny. Já jsem přišla na návštěvu společně se sociální pracovnicí Anikou, která ten den šla popřát Nině k narozeninám, zkontrolovat rodinu a pomoct Maríi připravit se na pracovní pohovor. Ten začínal za dvě hodiny po naší návštěvě a odehrával se v kuchyni fastfoodového řetězce, kam měla María nastoupit jako pomocnice na mytí nádobí.

Spolu jsme mluvily španělsky – Anika byla původem Kubánka, sousedka pocházela ze Salvadoru a María sama zatím neuměla anglicky ani slovo. „To nevadí, tam, kde budeš pracovat, stejně budou všichni mluvit španělsky,“ uklidňovala ji Anika. María obecně moc nemluvila a vypadala pořád trochu vyděšeně. „Já to nějak zvládnu,“ odpověděla tenkrát Anice. „Já se jenom bojím, jak děti budou snášet, že s nimi nebudu,“ sklopila hlavu ke dvouletému synovi na klíně. Juanita bude hlídat sousedka, Nina půjde do školky. V ní jsme s Anikou a s dětmi byly den předtím a já sama jsem byla zvědavá, jak to Nina zvládne, když nemluví anglicky. Ukázalo se, že na tom vůbec nezáleží, dobrých sedmdesát procent dětí ve třídě, do které Ninu zařadili, nebylo původem z USA, španělsky jich mluvila skoro polovina. „Tady jste v Miami, tady je angličtina až druhý jazyk,“ kroutila hlavou nad mým dotazem učitelka.

Kdo nepracuje, nesmí zůstat

María byla jedna z těch šťastných, které se povedlo dosáhnout na azyl v USA, byla tedy oficiálně uprchlicí a měla nárok na podporu. Ta obsahovala střechu nad hlavou, kurz angličtiny, základní životní vybavení a finanční podporu po dobu šesti nebo devíti týdnů, občas s možností prodloužení. Nikdo ale nemohl zůstat „v péči“ státu déle než tři měsíce, po té době si všichni prostě museli najít práci.

Můžeme rozdělovat rodiny, potápět lodě i střílet do lidí na hranicích – ale dokud budou podmínky lidí narozených na špatné straně zeměkoule o tolik horší než naše, migraci nezastavíme.

„My se s nimi snažíme zůstat kontaktu i potom, je to brzy, na ty děti je to rychlé. Ale tak to prostě je, kdo nepracuje, nemůže tady zůstat,“ vysvětlila mi bez zaváhání Anika, která sama celým procesem prošla. María získala azyl, protože právníkům z Lutheran Services Florida, organizace, pro kterou Anika pracovala, se povedlo snést dostatek důkazů o tom, že jí v Kolumbii hrozí smrtelné nebezpečí. Maríin manžel a otec dětí, kterého si vzala, když jí bylo sedmnáct, byl nezvěstný, s největší pravděpodobností mrtvý. María absolvovala několikaměsíční strastiplnou cestu, aby sama s dětmi došla až do Salvadoru, kde se přihlásila do přesidlovacího programu pro uprchlíky zřizovaného americkou federální vládou (toho samého programu, který Trumpova administrativa těsně po volbách pozastavila). Takže do USA potom přišla i s dětmi s povolením a legálně. Předcházely tomu ale dlouhé měsíce čekání, práce načerno, života na ulici i s dětmi v cizím a nebezpečném městě a nejistoty, zda nakonec stejně neskončí mezi těmi, kdo se přes hranici pokoušejí dostat nelegálně. María nemluvila o svém manželovi ani o své cestě do USA ráda a na většinu otázek neodpovídala. „Udělala bych všechno, aby tam děti nemusely zůstat. Tady je to těžké, ale věřím, že jsou v bezpečí.“ Nic víc mi neřekla. „Já také nevím přesně, co se s jejím mužem stalo, a nechci si představovat, co všechno zažila ona. Důležité je jí vysvětlit, že teď je tady v klidu,“ řekla mi Anika.

Maríin příběh se mi znovu vybavil, když mezinárodními médii prolétl výrok šéfky amerického Ministerstva pro vnitřní bezpečnost Kirstjen Nielsen. Vzkazovala migrantům, že pokud nechtějí o své děti přijít úplně, prostě se nemají o nelegální vstup do USA vůbec pokoušet. Obhajovala tím praxi oddělování dětí od rodičům, s níž Spojené státy začaly před několika týdny. Médii prolétly šokující záznamy plačících dětí přímo z detence a ve chvíli, kdy si bezmocný čtenář už neuměl představit nic moc horšího, oznámila Trumpova administrativa, že zřizuje útulky pro děti v útlém věku (tzv. tender age shelter). To je de facto vězení pro nejmenší děti. Nepochopitelně krutá politika oddělování dětí od rodičů je umožněna legislativou, která v USA už platí roky. Do Tumpova nástupu ale nebyl žádný jiný prezident ochotný zajít tak daleko, aby ji uplatňoval v praxi. To ovšem nic nemění na tom, že situace dětí imigrantů nebyla v USA nijak zvlášť skvělá ani předtím. To, čemu nyní čelí děti oddělené od rodin, zažívaly roky desetitisíce dětí, které do USA přišly jako nezletilí bez doprovodu rodičů.

Osudy dětí bez rodin

O osudech nezletilých dětí, které každý den překračují hranici mezi Mexikem a USA a končí v detenčních centrech (pokud cestu přežijí a pokud jsou pak na americké straně zadrženy), mi vyprávěl Aničin kolega Tomás. Ten měl agendu nezletilých bez doprovodu na starosti. Běžná praxe je taková, že pokud je nějaký nezletilý zadržen, je umístěn do „útulku“, tedy do obdoby našeho detenčního centra. „Samozřejmě že to tam není hezký. Já to nechci zobecňovat, ale z toho, co znám, to rozhodně není místo pro traumatizované děti, které toho mají za sebou na svůj věk fakt hodně,“ krčí rameny Tomás, když se ho ptám, jak to v „útulcích“ vypadá. „Jenže dokud jsou ty děti tam, tak aspoň víme, kde jsou. Já hůř spím z toho, co přijde potom,“ dodává. Dítě totiž můžete být z centra propuštěno, pokud se k němu přihlásí nějaký „sponzor“ – může to být rodinný příslušník, ale taky jenom někdo, kdo se prostě přihlásí, že má zájem. „Obchod s lidmi? Chápu, proč se na to ptáš. Ptám se sám sebe často, jak je tohle možné – stát to děcko prostě vydá tomu, kdo se o něj přihlásí. A jestli je to obchodník s bílým masem, je moje role to odhalit. Ale prostředků, jak na to přijít, moc nemám.“

Velká většina z těch, kdo se hlásí jako sponzoři, jsou rodiny migrantů bez dokumentů, takže možnost zjistit, jaká je u nich situace, je velmi omezená. Ve chvíli, kdy je dítě umístěno do nějaké rodiny, stát povolá na pomoc organizaci, jako je právě ta, ve které pracují Anika a Tomás. Ta vyšle sociálního pracovníka, který rodinu navštíví a pokouší se zjistit, zda je všechno v pořádku. Na tohle zásadní zjištění má ovšem jenom 24 hodin – pokud do té doby nepřijde na nic zásadního, sponzor si může dítě odvézt.

Dalších šest měsíců pak sociální pracovník rodinu navštěvuje v různých rozestupech: nejdřív jednou týdně, pak jednou za čtrnáct dní, nakonec jednou za měsíc. „Pokud máme dojem, že něco není v pořádku, můžeme požádat o prodloužení o další tří měsíce. Ale pak už nemůžeme nic. Takže se prostě stává, že se dozvíme, že si dítě vyžádal nějaký strýc, který je členem gangu, dítě nikdy nepůjde do školy, každý den chodí žebrat na ulici a výdělky doma odevzdává. Já to vím, ale nemůžu s tím nic dělat, protože stát to prostě řeší maximálně devět měsíců a pak: děj se vůle boží – a děti ať si dělaj, co chtěj,“ říká Tomás rezignovaně.

V roce 2015 dostali sociální pracovníci nový nástroj, jak zjistit, zda jsou děti umístěné do rodin v pořádku. Jde o pozorování v domácnosti (home study), které může sociální pracovník provést ještě předtím, než je dítě do rodiny umístěno – má na to ale jenom deset dní. Pokud dítě ovšem v rodině skončí, neuzavře se jeho případ po šesti nebo devíti měsících, ale sociální pracovník ho může navštěvovat až do doby jeho plnoletosti, případně do doby, než získá legální pobytový status. Tímto procesem ale projde jenom malá část všech případů. Dětí, které jsou většinou ve věku dvanáct a patnáct let a pocházejí ze zemí jako Honduras, El Salvador nebo Kolumbie, přicházejí do USA každý rok desetitisíce – někdy už rodiče nemají, jindy utíkají před gangy, často jsou rodiče prostě moc chudí na to, aby dítě uživili… Příčin, proč jim riskantní cesta přes hranici stojí za to, je spoustu a žádná z nich nezní jako hezký příběh. „Ty děti by tady přece měly být v bezpečí. Ale já vím, že nejsou,“ kroutí hlavou Tomás. Těžko říct, co říká dnes, když už se děsivá situace netýká jenom těch, které přišly bez rodičů, ale i děti, které ještě při překročení hranice rodinu měly, a poté od ní byly násilně odtrženy. Co s nimi bude? Vyžádá si je za pár let nějaký „sponzor“? To nikdo neví a americké úřady nemají v tuhle chvíli žádný plán. Někteří rodiče jsou ale mezitím deportováni zpátky, aniž by věděli, co se s jejich dětmi stalo.

Odchod do USA jako jediná možnost

Rozhovor s Tomásem mě vrátil ještě o něco víc zpátky v čase, zhruba ještě o další rok, do doby, kdy jsem seděla na lavičce na náměstí města San Cristóbal de Las Casas na jihu Mexika, kousek od hranic s Guatemalou. Vedle mě seděla Teresa, které bylo v té době sedmnáct, a ještě její o rok starší bratr Carlos. Znala jsem je oba tou dobou už několik let, protože jsem se do San Cristóbalu pravidelně vracela v rámci svého antropologického výzkumu. Znala jsem i jejich matku, sourozence, kamarády a věděla jsem toho hodně o jejich životě. Stejně mě ten den zaskočilo téma, na které došla řeč.

Carlos, který se normálně všemu smál a dělal zbytku rodiny klauna, byl ten den nebývale zamračený a naštvaný. „On přemýšlí pořád o jedné věci, ale nevím, jestli ti můžu říct, co to je. Možná ti to řekneme, možná nám třeba pomůžeš?“ obrátila se mě Teresa, když jsem se na Carlosovu špatnou náladu zeptala. „Jo, tak já se zeptám. Nevíš, co musím udělat proto, abych se dostal do USA?“ vypálil na mě Carlos otázku. Carlose jsem znala dobře a věděla jsem, že jeho rodina je pro něj ze všeho nejdůležitější. Za svůj životní úkol považoval postarat se o ni, hlavně o svoje mladší sestry. Nikdy by mě nenapadlo, že přemýšlí o dobrovolném odloučení. „A co bych podle tebe měl dělat? Co mám dělat? Jak se o ně mám postarat? Kdo mi dá práci? Jak můžu vědět, že to nebude za rok ještě horší, než je to teď?“ utnul mě Carlos.

Narážel tím na fakt, že spousta rodin, které do San Cristóbalu tak jako ta jeho přišly z indiánských komunit z okolních hor a živily se prodejem suvenýrů v centru města, byla momentálně bez příjmu, protože místní úřady zakázaly pouliční prodej a lidem, kteří jsou „indígenas“ – tedy domorodci –, se práce v Mexiku shání stejně „dobře“ jako u nás třeba Romům. Carlosově rodině docházely peníze a jemu nezbývala ani energie, ani trpělivost. Dlouho jsme ten den mluvili o tom, co by to opravdu znamenalo – o tom, že by měl obtíže získat vůbec jakýkoli pas, natož pracovní vízum do USA, o tom, že by musel tak jako tak zaplatit spoustu peněz za to, aby se dostal k hranici a potom přes ní, o tom, že by riskoval život a že poušť na obou stranách hranice je doslova masový hrob těch, kteří to nezvládli, jejich tělo už nikdo nikdy nenajde a jejich rodina se nedozví, co se s nimi stalo. O tom, co by se stalo, kdyby se mu to povedlo, kde by hledal práci a střechu nad hlavou, o tom, jestli by zvládl poslat domů dostatek peněz na to, aby to situaci jeho rodiny vyřešilo. To, co z mého pohledu vypadalo jako nepřijatelný risk a šílenství, byla z Carlosovy perspektivy jediná zbývající možnost, pokud se nechce přidat k narcos. Když jsem pak o rok později mluvila s Tomásem, nemohla jsem na to přestat myslet – na to, jak málo scházelo, aby se můj dlouholetý kamarád Carlos stal jedním z těch, kteří se ocitnou v USA, propadnou se systémem neznámo kam a nikdo už se nikdy nedozví, co se s nimi stalo.

Příběhy, které jen tak neskončí

V tuhle není jasný další osud oněch 2 300 dětí oddělených od rodin. Jejich rodiče se mezitím úředníci pokouší deportovat zpátky do země původu. Trumpova administrativa pod nátlakem veřejnosti od kontroverzní praxe nakonec ustoupila a některé děti už se znovu vrátily k rodičům. Jak ale upozorňuje například organizace American Immigration Council, neexistuje žádný promyšlený plán, jak dát i další rodiny znovu dohromady. V mnoha případech to může být značně komplikované, protože ve chvíli, kdy je dítě umístěno do dětské detence, stává se z něj oddělený právní případ. Z celé kauzy si ale můžeme odnést jedno zásadní poučení: migrace se nedá zastavit.

Nejenom z výše popsaných tří příběhů, ale i z tisíců podobných je zcela evidentní, že sebekrutější opatření není krutější než důvody, které lidi nutí opouštět domov. Pokud by pro lidi, jako jsou María nebo Carlos, existovala jiná šance než ta, která je může stát život a rodinu, nikdy by neriskovali že nepřežijí cestu nebo že se jejich nejbližším něco stane. Ale z jejich pohledu jiná možnost neexistuje. Můžeme rozdělovat rodiny, potápět lodě i střílet do lidí na hranicích – ale dokud budou podmínky lidí narozených na špatné straně zeměkoule o tolik horší než naše, migraci nezastavíme. Jenom to bude čím dál víc lidí stát život.

Autorka je publicistka a sociální antropoložka.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image