Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Perverzita vymáhání imigračního práva

Západní vlády v čele s USA obcházejí právní povinnost poskytnout pomoc žadatelům o azyl. Démonizace migrantů a pokusy o omezování mobility však nic neřeší.

Na Květnou neděli 25. března vyrazila z Tapachuly v mexickém Chiapasu do Tijuany na druhém konci země Křížová cesta migrantů (Viacrucis migrante). Přibližně tisíc migrantů ze Střední Ameriky se společně vydalo za bezpečím, přičemž chtěli upozornit na to, jak mexická a americká politika maří právo na azyl. Karavana 2018 získala o dost větší pozornost než úsilí v předchozích letech. Bohužel velká část pozornosti pocházela od administrativy Donalda Trumpa a pravicových médií, které proti imigrantům neustále rozpoutávají nenávist.

Přenášení odpovědnosti na jiné země

Prezident Trump vyjádřil (jak se dalo očekávat) svůj hněv tweetem: „Mexiko dělá velmi málo, spíš NIC, aby zastavilo lidi proudící do Mexika přes jeho jižní hranice a pak do USA. Smějí se našim pitomým imigračním zákonům.“ Televizní stanice Fox News úspěšně přerámovala pokojné úsilí migrantů a lidí upozorňujících na jejich těžkou situaci v invazi. Šéf štábu Bílého domu John Kelly a ministr spravedlnosti Jeff Sessions na to navázali zaváděním a obhajobou politiky zastrašující žadatele o azyl oddělováním od jejich dětí.

I když tón Trumpovy administrativy kolísá, v mnoha ohledech jen otevřeně ukazuje brutalitu a rasismus režimu vymáhání federálního imigračního práva. Hodně lidí v USA se dozvědělo o žadatelích o azyl ze Střední Ameriky poprvé v létě 2014 ve zprávách, které informovaly o dětech migrantů zadržovaných v detenčních střediscích, popisovaných jako mrazáky (hieleras). Těsně poté Obamova administrativa v tichosti rozšířila detence a požádala Kongres, aby poskytl Ministerstvu pro vnitřní bezpečnost dodatečnou možnost přesouvat a navracet nezletilé migranty bez doprovodu dospělých, a spolupracovala s El Salvadorem, Guatemalou a Hondurasem, aby snížily počty osob, které se dostanou k hranicím USA. Tlačila také na Mexiko, aby zesílilo vynucování imigračního práva tak, aby uprchlíci nemohli dorazit do USA a požádat tam o azyl.

Lidé se vždy pohybovali a hranice bývají obvykle propustné. Když lidé čelí násilí a chudobě, restrikce migraci spíš odkloní, často nebezpečnějšími cestami, než aby ji zastavily.

Jde tu o tzv. strategii „externalizace“, při níž vlády přesouvají migrační kontrolu mimo svoje území, aby obešly právní povinnost poskytnout žadatelům o azyl individuální zhodnocení žádosti o ochranu. Spojené státy jsou v tom průkopníky, externalizaci započaly odrazováním a navracením lodí Haiťanů prchajících po vojenském převratu v roce 1991 a jejich odkláněním do zálivu Guantánamo, kde měly být žádosti zpracovány. Jejich příkladu následovala Austrálie zadržováním lodí a umisťováním žadatelů o azyl do detenčních center mimo pevninu. V současné době Evropská unie a její členské státy vyjednaly dohodu s Tureckem, Nigerem, Libyí a dalšími africkými státy, které mají bránit dosáhnout žadatelům o azyl evropského území. Italské partnerství s Libyí je asi nejodpornější verzí externalizace, protože libyjská pobřežní stráž navrací žadatele o azyl do detenčních center, kde jsou často mučeni, znásilňováni a kde musí nuceně pracovat.

Právo na azyl jako zločin

Zadržování lodí ve Středozemním moři či v pobřežních vodách Austrálie je očividnou demonstrací síly, představením, které má ukázat, že státní moc kontroluje svoje hranice. Záludnějším způsobem zmíněné externalizace je vízový režim, který je prosazován skrze sankce leteckým dopravcům. Požadavek, aby aerolinky prováděly migrační kontroly, kooptuje soukromý sektor do vynucování imigračního práva. Ještě zákeřnější ale je, že to imigranty nutí najímat si pašeráky, což ústí do bludného kruhu. V něm jsou imigranti, kteří chtějí uplatnit své legální právo na azyl, považováni za zločince, čímž se pak ospravedlňují ještě drastičtější pokusy o ukončení a potlačení imigrace.

Základem externalizace je hluboce pokrytecká logika. Státy se oficiálně nevzdaly svých morálních a právních povinností vůči uprchlíkům a nadále (přinejmenším teoreticky) dávají lidem, kteří dorazí na hranice, individuální právo na žádost o azyl. Nikde to není patrnější než na děsivé parodii plotu v Melille, který odděluje Španělsko od Maroka: migranti, kteří přežijí bicí uličky a dorazí na španělské území, jsou oceněni uznáním svých lidských práv. Ti, kteří zůstanou v Maroku, jsou však mimo morální a právní sféru. Pro ty, kdo uváznou na špatné straně hraničního plotu, právo na azyl neexistuje, protože Španělsko odmítá vyslyšet jejich prosby.

V xenofobním prostředí může být externalizace (přinejmenším krátkodobě) úspěšnou politickou strategií. Jako pokus vyhnout se morální odpovědnosti ale neobstojí ani při podrobném zkoumání (její legalita je také sporná). Důsledky externalizace jsou veřejným tajemstvím: miliony lidí trpících perzekucemi, mučením či sexuálním násilím se ocitají zbaveni možnosti pohybu nebo jsou nuceni využívat stále nebezpečnější cesty, aby dorazili do bezpečí a mohli znovu začít žít svoje životy. Mnoho z nich při tom trpí porušováním lidských práv nebo umírá.

Je třeba rozšířit hranice

Externalizace může být úspěšnou strategií, jen když se spojí s určitými falešnými předpoklady o migrantech. Podle nich je migrace škodlivá, podrývá ekonomiku a ohrožuje veřejnou bezpečnost. Migranti jsou nebezpeční a mají sklony k násilí, včetně terorismu. Nejsou prostě jako „my“. Jak řekl šéf štábu prezidenta Trumpa John Kelly, „také to nejsou lidé, kteří by se mohli snadno asimilovat ve Spojených státech, do naší moderní společnosti“. Zastávají hodnoty, které „my“ odmítáme. Tyto předpoklady přispívají k dehumanizaci a démonizaci imigrantů a uprchlíků, redukují je na podvodné hordy. To má ospravedlnit, že se s migranty nejedná jako s morálně rovnými (nemusí se s nimi zacházet jako s „námi“).

V důsledku toho musí jejich obhájci udělat daleko víc než jen odsoudit externalizaci. To, co potřebujeme, je navrhnout nové modely. Migrační spravedlnost bude možná jen tehdy, když lidé odmítnou předsudky, které strukturují, jak se jejich vlády staví k migraci. Rétorika okolo migrace ji nyní většinou považuje výhradně za bezpečnostní otázku. Strategie pro nežádoucí mobilitu, jako je prevence a „zamezení šíření“, ignorují, že migrace je součástí lidské existence. Lidé se vždy pohybovali a hranice bývají obvykle propustné. Když lidé čelí násilí a chudobě, restrikce migraci nejspíše odkloní (často nebezpečnějšími cestami), než aby ji zastavily.

Místo toho, abychom imigraci vnímali primárně jako bezpečnostní otázku, musíme na ni nahlížet jako na sociální, kulturní a ekonomickou příležitost. Vlády by si neměly činit nárok na omezování lidské mobility; spíše by se ji měly pokoušet usnadnit, aby pomohly lidem přesouvat se tam, kde se jim bude s největší pravděpodobností dařit, a měly by přijímat opatření, která povedou k ziskům a minimalizují náklady vzniklé pohybem obyvatelstva. Mobilitu bychom měli považovat za normální aspekt lidské existence, který je nutný pro to, abychom měli zboží, služby a vztahy, kterých si ceníme.

Konečně bychom měli odmítnout naivní přesvědčení, že hranice našeho světa končí na oficiálních hranicích národního státu, a také odmítnout, že existuje principiální rozdíl mezi tím, co je „vnitřní“ a „vnější“ v našich politických, ekonomických, kulturních a sociálních životech. Jakmile to uděláme, stane se hranice mezi „my“ a „oni“ neudržitelná a perverznost externalizace jasná. Taková změna ve skutečnosti rozšiřuje hranice tím, že přivádí lidi, které jsme zbavili možnosti pohybu, do naší sféry, a činí je tak naší součástí.

Autor je vysokoškolský pedagog a publicista.

Z anglického originálu The perversity of external immigration enforcement publikovaného na webu crimmigration.com přeložil Otakar Bureš. Redakčně upraveno.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image