Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Ruin porno a úpadek v srdci Ameriky

Proč je auto ideálním prostředkem segregace a proč musí v největším městě státu Missouri pětina obyvatel chodit do práce pěšky?

Když jsme po deseti hodinách v letadle vystoupili na letišti v St. Louis, prošli velmi přísnou pasovou kontrolou a marně dvacet minut čekali, kdy se konečně objeví naše zavazadlo na pásu odbavovací rampy, začalo nám pomalu docházet, že tohle nebude úplně klasická cesta do zahraničí. Když se navíc po další půlhodině ukázalo, že přátelé, kteří nás měli na letišti vyzvednout, nejspíš nedorazí, začali jsme propadat panice. Na letišti nebyla wi-fi, neměli jsme v telefonu uložené kontakty a na otázku, jak se máme nejlépe přepravit do centra, nám ochotní a usměvaví zaměstnanci letiště odpovídali jen rozpačitým krčením ramen.

„Hlavně teď nejezděte metrem, v tuhle večerní hodinu to není vůbec bezpečné,“ oznámil nám postarší pracovník islandské aerolinky Wow Air, když jsme ho marně žádali o radu. „Tohle letiště nestojí za nic,“ řekl nám další člověk, když jsme mu znovu trpělivě vysvětlili naši situaci. Kdyby nám mohli jakkoliv pomoct, nepochybuju, že by to udělali. Jenže nemohli. Nakonec jsme se rozhodli zamířit na stanoviště taxi, odkud nás indický řidič se samolepkou „I love Jesus“ na předním skle odvezl do nedalekého hotelu. Je prý relativně levný a nic nám v něm nehrozí. Před rozloučením mi ještě nabídl, abych mu ráno zavolal, pokud budeme potřebovat někam hodit. Udělá to prý zadarmo, protože chce pomoct rodině se dvěma malými dětmi – tedy nám.

Přečkali jsme tedy noc v road-motelu a dlouho sledovali americké kreslené seriály, protože naše dvě malé dcery bojovaly s jetlagem a vzbudily se už v půl čtvrté ráno. James McAnally, kurátor galerie The Luminary, do níž jela moje žena na rezidenční pobyt, nás měl vyzvednout hned ráno. V motelu už byl internet a dokázali jsme se s ním spojit. Když začalo vycházet slunce, uvědomili jsme si, v jaké scenérii se nacházíme. Klasické americké předměstí s drive-iny, fastfoody, benzinovými pumpami a všudypřítomnými silnicemi. Ještě zajímavější byl ale pohled na naše GPS, právě jsme úplnou náhodou přečkali noc ve Fergusonu. Tedy na předměstí St. Louis, kde v roce 2014 zastřelil policista Darren Wilson Michaela Browna. Právě tady začala nová vlna afroamerických protestů, zastřešená později hnutím Black Lives Matter.

Horké léto v srdci Ameriky

Ještě v 19. století se v americké společnosti vedly debaty, jestli by právě St. Louis nemělo být hlavním městem Spojených států. Díky tomu, že se nachází téměř v samotném středu Ameriky, se v něm stýká řada jevů příznačných pro jih i pro sever země. St. Louis najdete na rozhraní dvou podnebných pásů – mírného a subtropického. Obyvatelé tady zažívají silné mrazy během zimních dnů a takřka tropická vedra s vysokou vlhkostí vzduchu a silnými lijáky v létě. Když je nejhůř, začnou ve městě houkat sirény, které varují před blížícím se tornádem. Nejlepší je prý schovat se do sklepa. Pokud sklep nemáte, musíte zamířit do koupelny, a když je situace opravdu vážná, máte si lehnout do vany a přiklopit se matrací. Modlíme se, abychom sirény příští dva týdny nezaslechli.

Až v St. Louis jsem pochopil, že nadměrné využívání aut nemá nic společného s leností, kterou Evropané tak rádi Američanům předhazují. Důležitějším faktorem pro volbu jízdy autem je totiž strach.

Poloha města uprostřed federace se ale odráží třeba i v tom, jak tady vypadá veřejná doprava. Není to ještě tak strašné jako v Atlantě, Houstonu nebo třeba Miami, kde se bez auta skutečně neobejdete. Dokonce tu jezdí jedna linka nadzemního metra spojující centrum s letištěm Lambert Airport. Městská hromadná doprava je ale stále v takovém stavu, že je snazší dojet si kamkoliv autem. Samotné město vypadá, jako by bylo stavěné pro potřeby aut a řidičů. Čtyř- až šestiproudé masivní „magistrály“ protínají skoro každý kout a pro chodce je dost obtížné je překonat. Nezřídka se nám stávalo, že jsme na přechodu strávili pět i více minut.

Když jsme se místních umělců a aktivistů ptali, kolik stojí lístek na autobus a jak se dostaneme do centra, málokdo to věděl, protože „sockou“ prostě nejezdí. Nám ale auto nikdo nenabídl, a tak jsme si museli místní „emhádéčko“ postupně ochočit na vlastní pěst. Hromadnou dopravu tu využívají především chudší Afroameričané a na čtyřčlennou spořádanou evropskou rodinku se dívají se zájmem a pobavením. Pokud se ale zorientujete v podivném systému značení zastávek městských autobusů, dá se městem celkem pohodlně cestovat. O to víc člověka šokuje zjištění, že asi dvacet procent populace St. Louis, města v jedné z nejvyspělejších zemí na světě, si nemůže dovolit ani hromadnou dopravu a pohybuje se po velmi rozsáhlém území pěšky. Mnozí z nich nachodí cestou do práce a zpět i několik kilometrů.

 

 

Přestože má vnitřní město asi jen tři sta tisíc obyvatel, všechno je nepředstavitelně daleko. To je ostatně jeden z charakteristických rysů St. Louis. Nepůsobí totiž jako město, ale spíš jako decentralizovaná změť různých čtvrtí a komunit, mezi nimiž leží poměrně hluboké příkopy. Jde o jeden z rysů americké společnosti, který nejsem schopný úplně pochopit. Když jdete z idylického parku Tower Grove po bulváru Grand směrem na jih, narazíte na úsek plný mezinárodních restaurací, obchůdků a kaváren. Jakmile ale přejdete o pár bloků dál, přivítá vás čtvrť Gravois Park – ještě před několika lety místo z nejvyšší kriminalitou, kde spolu soupeří místní drogové gangy a kolem nich se jako zombie plouží narkomani otupení opiáty nebo nastřelení crackem.

Tohle všechno si uvědomujeme, protože nemáme auto a po městě se pohybujeme buď pěšky, nebo městskou hromadnou dopravou. Pro ostatní Američany je to naprosto běžná součást života, nad níž se vůbec nepozastavují. Teprve výtvarná kritička Sarrita, která do St. Louis přiletěla na pár týdnů z Berlína, kde už deset let bydlí, mi k tomu byla schopná vůbec něco říct. „Až v Berlíně jsem si uvědomila, jak vážná situace tady je. Každodenní přestřelky a násilí jako zcela běžná věc, to je něco, co Evropa prostě nezná. V Berlíně nepřemýšlím, kam můžu a kam nemůžu jít, aby se mi něco nestalo. Tady v tom každý vyrůstá.“

Oáza uprostřed války gangů

Naše rodina strávila dva týdny v dočasném domově na Cherokee Street v jižní části města. Už asi dvacet let je to čtvrť mexických přistěhovalců. Místní restaurace nabízejí za pakatel neskutečná burrita a quesadilly, o nichž si slavné letenské Burrito Loco může nechat jenom zdát. Na první pohled je patrné, že Cherokee Street je už v pokročilém stádiu gentrifikace a zaplnily ji galerie, hipsterské podniky, kavárny a bary, které přirozeně splývají s mexickými supermarkety a bistry. I tady ale slyšíme výstřely. Někdo si zřejmě hrál a za bílého dne střílel do vzduchu. Připomene nám to najednou, že necelých dvě stě metrů od našeho domu je už zmiňované útočiště dealerů, Gravois Park.

„Co ti budu povídat, každou noc spím s bouchačkou pod polštářem,“ říká mi místní asi padesátiletý rezident, s nímž jsem se dal do řeči během jízdy autobusem. „Ještě nedávno to vypadalo, že se to tady mění a bude z toho celkem poklidná čtvrť. Teď mám ale v ulici dva trap housy a když jdu ráno do práce, radši se tím směrem ani nedívám. Poslední dobou je to tady celkem drámo,“ směje se a já mám pocit, že mluvím s mužem, který toho už v životě zažil opravdu hodně a pár mladých gangsterů, kteří si chtějí vydělat pořádné peníze prodejem drog, ho nemůže rozházet.

Podle statistik St. Louis nedávno předskočilo Detroit v žebříčku nejnebezpečnějších měst Spojených států. Paradoxní ale je, že tuto kriminalitu má z velké části na svědomí vyřizování účtů uvnitř gangů a málokdy zasahuje do života zbytku společnosti. „Počet vražd ve městě stoupá, ale nikdy jsem neslyšel, že by někdo v noci někoho třeba přepadnul na ulici. Jedná se většinou o rivalitu gangů a jejich kulturu násilí,“ říká mi Sarrita, když spolu kouříme na dřevěné verandě našeho rezidenčního bytu. Krom Gravois Parku se však většina násilných a kriminálních činů odehrává v severní části města.

White flight & Ruin porn

Přestože máme tendenci chápat Spojené státy jako tavicí kotel etnik a národností, realita St. Louis nám připomene, že americká společnost rozhodně není „post-rasová“, jak se po celém světě psalo po zvolení Baracka Obamy prezidentem. V každodenním kontaktu vypadá sice soužití bílých a černých takřka idylicky a asi v žádném evropském městě nepůsobí koexistence různých etnik tak přirozeně a normálně jako zde. Americký rasismus je ale už nějakou dobu skutečně sofistikovaný a především strukturální. V St. Louis to dobře demonstruje ulice Delmar Boulevard, která protíná celé město a rozděluje ho na severní a jižní část. Ulice skutečně působí jako dělící čára, za niž se středostavovští bílí Američané rozhodně nechtějí vydávat, a pokud ano, tak jedině autem. Severní část vnitřního města je totiž v rozkladu a letmý pohled do jejích ulic nám připomene slavné fotky upadajícího Detroitu. Stromy a keře prorůstají rozbořenými a opuštěnými cihlovými domky a někdejší středostavovské příbytky ukazují své vnitřnosti čumilům z ulic. Ostatně pro aktivity turistů, kteří do někdejších průmyslových měst Středozápadu jezdí očumovat úpadek zapříčiněný deindustrializací, mají už Američané své slovo – „ruin porn“. St. Louis je jedno z prvních amerických měst, které tento fenomén postihl. Kdysi průmyslová chlouba amerického Středozápadu, kde dodnes sídlí třeba i v Česku nechvalně proslulý pivovar Budweiser, ztratila za posledních padesát let půl milionu obyvatel (od padesátých let klesla místní populace vnitřního města z 850 tisíc obyvatel na dnešních 310 tisíc) a s vylidňováním nadále neúspěšně bojuje.

Ještě zajímavější ale je, že v severní, zdevastované části města tvoří Afroameričané devadesát procent obyvatelstva, zatímco na jihu je to jen třicet procent. Celkově má přitom afroamerické obyvatelstvo v St. Louis těsnou většinu. Tento nepoměr nám o americkém rasismu řekne mnohem víc než počet smíšených párů, které člověk potká na ulici (a kterých je zde opravdu hodně). Pro afroamerickou komunitu je přesto severní část St. Louis důležité místo. Nejenže se ve čtvrti The Ville, která patří momentálně k nejzdevastovanějším částem města, narodil slavný průkopník rock‘n‘rollu Chuck Berry, v šedesátých letech tady ale taky proběhl jeden z prvních soudních sporů, který vyústil ve zrušení segregace při pořizování nemovitostí. Afroameričané si do té doby nemohli v některých ulicích a čtvrtích pořizovat domy a byty. Většinou šlo samozřejmě o bílé rezidenční oblasti. Možná i kvůli zrušení segregačních opatření zaznamenala v šedesátých letech americká společnost fenomén „bílého útěku“ (white flight), kdy se bílé obyvatelstvo začíná stěhovat z center velkých amerických měst na jeho okraje a předměstí. V St. Louis tento proces pokračuje dodnes. Nabývá to takřka absurdních dimenzí: sousední St. Charles, tvořený převážně jen nízkou předměstskou zástavbou, má momentálně vyšší počet obyvatel, než samotné St. Louis.

Smrt Michaela Browna nebyla výjimečná

Týden po našem příjezdu konečně projíždím (jak jinak než autem) ulicemi Fergusonu s kurátorem a umělcem Gavinem, který se do St. Louis přestěhoval před třemi lety. Poklidné suburbánní městečko vzniklo jako důsledek útěku bílých obyvatel z centra v osmdesátých letech. Jakmile se i afroamerické obyvatelstvo začínalo přesouvat z centra na periferii, bílí migrovali zase dál. Přesto je Ferguson výjimečný v tom, že populace je zde velmi promísená – asi tak půl na půl. Gavin zastavuje u místa, kde leží věnce a plápolají svíčky. Tady zastřelil policista Darren Wilson mladíka Michaela Browna a bezděky tak spustil velké demonstrace i pouliční nepokoje.

Ferguson opravdu nepůsobí jako klasické ghetto s vysokou kriminalitou, jak o něm média často referují. V samotném St. Louis jsem viděl desítky horších lokalit. Začíná mě zajímat, proč zrovna tento případ vyvolal tolik reakcí a proč právě tady došlo k policejní vraždě. O kousek dál projíždíme ulicí plnou benzinek, fastfoodů a malých krámků s oblečením. „V téhle burgrárně se potkávali aktivisté, když plánovali další postup při protestech,“ říká mi Gavin a z jeho pobaveného výrazu cítím, že nejsem sám, komu to přijde trochu zvláštní. „Naprostá většina slavných záběrů a fotografií z Fergusonu je právě z téhle ulice,“ usmívá se Gavin.

 

Dochází mi, že smrt Michaela Browna nebyla ničím výjimečná. Místní vyděsila arogance policie a to, že nechali Brownovo bezvládné tělo ležet na ulici za bílého dne několik hodin. Ani v samotném St. Louis se však nejednalo o první podobný případ. Protesty a demonstrace poháněla spíše dlouhodobá nespokojenost se situací ve městě a vytlačováním afroamerické komunity na okraj. Řadu lidí přivedlo do ulic právě to, že k něčemu takovému došlo v relativně bezproblémovém předměstí, jako je Ferguson.

Pod výrazem „strukturální rasismus“ si málokdo cokoliv konkrétního představí. Ulice St. Louis jsou však jeho zhmotněním. Město je rozparcelované na různé lokality, které odpovídají rasovému, ale především třídnímu určení. I Afroameričané totiž mají svou střední a vyšší třídu. V severní části tak nežijí jen Afroameričané, ale především nejchudší Afroameričané, pro které je velmi těžké se z ghetta vyhrabat. Strukturální rasismus se zakládá na komplexním systému segregace, který začíná třeba u toho, že vám banky nepůjčí peníze, pokud bydlíte ve „špatné čtvrti“. Když se chtějí místní zbavit problémové čtvrti, prostě v ní zruší základní školu a místo tak vyčistí, aby tu mohli developeři později vystavět nové domy pro bohatší klientelu. K tomu všemu připočtěme daňové alokace, které umožňují nejbohatším obyvatelům města určovat, na jaké projekty půjdou jejich peníze. St. Louis díky tomu sice má jednu z nejlepších zoologických zahrad ve Spojených státech, do níž je navíc vstup zdarma, a další instituce typu galerií a muzeí, do nichž je možné bezplatně zajít, v severní části města ale nefungují ani naprosto elementární veřejné služby jako svoz odpadu, takže se všude po ulicích válejí odpadky. Extrémně chudá severní část města zkrátka nejbohatší nezajímá a nechtějí na ni přispívat. Daňové alokace je v tom nepřímo podporují.

Lenost, nebo strach?

V St. Louis si uvědomíte, že celá řada stereotypů o Američanech je pravdivá. Lidé se na vás neustále usmívají a vyhledávají osobní kontakt. Několikrát denně se nám stávalo, že se někdo na ulici zničehonic zastavil a začal se rozplývat nad našimi dětmi. Zároveň tady lidé opravdu jedí neskutečně nezdravě, jsou obéznější než Evropané, všude jezdí autem a mají nepředstavitelné problémy se zdravotnictvím. Zajímavým příkladem jsou třeba domácí porody. „Já jsem Pascala porodila v téhle ložnici,“ říká mi Brea, zatímco si naše dvě dcery hrají s jejím dvouletým synem v jejich domě, což je vlastně bývalá školka zrekonstruovaná v moderní, prostorné a celkem hezké bydlení. Nepodstoupila ho proto, aby unikla ze spárů paternalistického zdravotnictví. Kvůli neskutečně složitému systému zdravotního pojištění jí dvě porodní asistentky vyšly laciněji než porod v nemocnici. „Rodit v nemocnici by bylo několikanásobně dražší. Můžou si to dovolit jen bohatí lidé, kteří mají lepší zdravotní pojištění. Nebo naopak ti nejchudší, kteří na to díky federálním benefitům také dosáhnou,“ rozebírá Brea důvody, proč dala přednost porodu doma. Není divu, že v takové situaci rostou preference americkým socialistům, kteří mají zavedení všeobecného zdravotního pojištění (tzv. Medicare for All) za své hlavní téma. U nás by s takovým návrhem asi jen sotva někoho zvedli ze židle. Všeobecnou zdravotní péči bereme jako samozřejmost.

Až v St. Louis jsem taky pochopil, že nadměrné využívání aut nemá nic společného s leností, kterou Evropané tak rádi Američanům předhazují. Důležitějším faktorem pro volbu jízdy autem je totiž strach. Jen auto vám zaručí, že se nebudete muset setkat s tou tváří St. Louis, které se chcete celý život vyhýbat. Automobil je ideálním dopravním prostředkem segregace. Spojuje vás s ostrůvky vám příjemných prostorů rozesetých po celém městě a dokáže pro vás vytvářet dokonalou iluzi harmonického soužití. Když jsem se ptal, proč má metropolitní oblast St. Louis s takřka třemi miliony obyvatel jen jednu chudičkou trasu metra, dostalo se mi šokující odpovědi: „Město prostě nechce linky metra rozšiřovat, aby se nejchudší lidé z ghett nemohli tak jednoduše dostat do centra a lepších rezidenčních oblastí,“ odpověděla mi kurátorka Brea McAnally. Správa města tak zcela vědomě vytváří bariéry ve veřejné dopravní infrastruktuře, aby držela jednotlivé komunity od sebe.

Skutečná tvář Ameriky

Události z Fergusonu roku 2014 pro řadu obyvatel města (především těch bílých) zviditelnily celou řadu problému, které do té doby vůbec nevnímali, protože zdejší systém chápali jako přirozený a normální. „Ferguson proměnil i naše uvažování o tom, co je dobré a špatné umění. Začali jsme spolupracovat s afroamerickými aktivisty a podporujeme takové umění, které upozorňuje na defektní aspekty americké společnosti,“ říkají svorně James a Brea, kurátoři galerie The Luminary na Cherokee Street, kteří nás do centra amerických „Heartlands“ pozvali. Díky aktivistům, umělcům, představitelům církví, které zde mají velký vliv jak na bílou, tak černou komunitu, a sociálním pracovníkům se St. Louis pokouší něco se svými problémy dělat. Pokud se ale tyto snahy nepromítnou ve změnách na politické úrovni, těžko se lidem podaří něco podstatného skutečně prosadit. Paradoxem zůstává, že město St. Louis je baštou demokratické strany, která tu celý tenhle systém vytvořila a udržuje ho úspěšně při životě.

Jen málokterou zemi známe tak dobře jako Spojené státy. Díky hollywoodské produkci a kabelovým televizím má člověk i z pouhé procházky ulicemi libovolného amerického města skoro „filmový zážitek“. Tyto obrazy a scenérie se natrvalo uhnízdily v naší představivosti. Ameriku si ale často idealizujeme a máme pocit, že New York, Los Angeles a úchvatné přírodní scenérie reprezentují USA jako celek. Rovinatá a trochu nudná rurální krajina státu Missouri však nabízí jiný pohled, který současnou realitu země odráží možná trochu věrohodněji. Ačkoliv někteří současní evropští politici berou Spojené státy za svůj vzor, její periferie působí spíše jako noční můra. Ne jako něco, o co bychom měli usilovat.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Alarm funguje především díky Vám – našim čtenářkám a čtenářům.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Alarm přináší nezávislou žurnalistiku pro všechny. Podpořte nás!
close-image