Téma církevních náhrad znovu rozvířilo mediální prostor a tentokrát se do smršti emocí, které tento problém už několik let vytváří, namočili i Piráti. Ukázalo se, že pirátský poslanec Jakub Michálek podpoří komunistický návrh na zdanění církví a zbytek klubu – přestože je připraven hlasovat jinak – ho za to odmítl odsoudit. Část liberálních komentátorů se vyděsila, co se to v té, podle všeho poslední parlamentní straně, která hájí liberální hodnoty, zase děje. Komentátor Jan Lipold přirovnal výroky Jakuba Michálka k promluvám Václava Klause mladšího.
Kulturní boj s falešnými alternativami
Diskuse o církevních náhradách je emocionální, vyčerpávající a těžko řešitelná, protože je především kolbištěm kulturní války, i když už poněkud zastaralé. Kulturní války končí většinou ve slepých uličkách, ale tato je obzvlášť nepříjemná, protože nás žene do rozhodnutí mezi dvěma falešnými alternativami.
K omezení nezdravé mocenské pozice církve ve společnosti totiž nestačí odluka církve od státu, ale také odluka církve od kapitálu. Děje se bohužel pravý opak.
Na jedné straně stojí KSČM, která není schopná ani sebereflexe vlastní minulosti, ani reflexe současných problémů. Antikatolicismus vyštrachala někde mezi starým ideologickým harampádím, ze kterého občas vytáhne něco, co by se jí mohlo hodit. Za prvé – a v tom mají liberálové pravdu – je to vzhledem k tomu, co tolika katolíkům předchůdkyně této strany v padesátých letech udělala, opravdu nevkusné. Povrchní a arogantně osvícenská kritika náboženství navíc nemá v levicovém ideologickém aparátu co dělat. Příliš se neliší od současné islamofobie a nevychází ani z poctivého čtení Marxe. Ten nevyzývá v boji proti lidem s odlišným kulturním obrazem světa, ale snaží transformovat společenské vztahy.
Na druhé straně tohoto boje ovšem přistáli liberálové v důsledku svého antikomunistického zaslepení v náruči těch nejkonzervativnějších představitelů katolické církve, aniž by se alespoň na chvíli zamysleli, jakým způsobem jsou církevní náhrady vyřešeny a co mohou způsobit. Jak připomíná teoretik Boris Buden ve své knize o postkomunistické Evropě, návrat církve po rozpadu komunistických režimů nebyl jen návratem k situaci před komunistickými diktaturami, ale do jisté míry i návratem před osvícenskou kritiku církví a sekularizační procesy. V Chorvatsku nebo Srbsku, které Buden sleduje především, je sice tento trend o poznání masivnější, ale i v České republice můžeme sledovat narůstající politické sebevědomí představitelů především katolické církve, kteří se snaží formulovat novou nacionalistickou, konzervativní a xenofobní rétoriku.
I hlasy z nitra církve ukazují, že peníze od státu se nedostávají do rukou těch, kteří pracují s běžnými lidmi. Naopak můžeme sledovat organizaci masivních akcí podporovaných církevním klérem, jako je pravidelný Pochod pro rodinu (čti: proti homosexuálům). Přílišná moc církve v ateistickém Česku totiž není oxymóron, jak napsal kdosi pobouřeně na Twitteru, nacionalistické a konzervativní tažení církve se totiž o víru ani neopírá, ani ji nevyžaduje. Zato se může opřít o finanční zdroje.
Jinými slovy, liberálové, kterým by měla být tak drahá svoboda, skrze odmítnutí jednoho zaslepeného autoritářství podporují autoritářství druhé. Není nakonec až takový paradox, že při snaze omezit svobodu kulturního projevu v brněnském divadle se nakonec shodl Dominik Duka s místními komunistickými zastupiteli.
Korupce a přeceněné pozemky
Jenže v otázce církevních náhrad nejde jen o kulturní válku, ale i o konkrétní částky. Odborníci z Českého statistického úřadu (ČSU) přitom už v roce 2015 potvrdili, že cena pozemků, podle kterých se vypočítávala výše náhrad, byla výrazně nadhodnocena. Rozdíl mezi cenami zemědělské i lesní půdy, jak jsou uvedeny v zákoně, a výpočty ČSÚ je přitom až několikanásobný. Je také namístě připomenout připomenout, jak netransparentním způsobem probíhalo shánění hlasů pro schválení zákona.
Podle posledních zpráv je pro podporu komunistického návrhu z pirátského klubu rozhodnutý pouze Jakub Michálek. V členské základně Pirátů dopadlo hlasování poměrem 70 : 30. V dotazníku pro Aktuálně.cz většina pirátských poslanců uvádí, že Michálkovo rozhodnutí chápe, a vcelku s ním i sdílí pochybnosti nad tím, jakým způsobem byly restituce vyřešeny. Bylo by naopak zvláštní, kdyby se protikorupční strana touto podivnou stránkou restitucí vůbec nezabývala.
Na rozdíl od Jana Lipolda, jehož texty běžně patří k tomu lepšímu v českém veřejném prostoru, si nemyslím, že Piráti měli při rozhodování o podpoře zákona klapky na očích, ale naopak se jim podařilo si je sejmout. Klapky kulturní války spíš zůstaly na očích Lipoldovi. Je až s podivem, jak se dokázal všem konkrétním problémům spojeným se zákonem v celém komentáři naprosto vyhnout. Vystačil si prostě s rovinou kulturního boje a celé argumentační jádro článku nahradil odkazem k vyhnanými jeptiškám a vězněným kněžím v padesátých letech.
Většina Pirátů je nicméně rozhodnutá návrh na zdanění nepodpořit, a to zčásti kvůli pochybnostem o jeho ústavnosti. Zde je ovšem třeba připomenout, že sám Michálek hlasoval pro pozdržení platnosti zákona do doby, než se k němu vyjádří Ústavní soud.
Ať už hlasování dopadne jakkoli, smysluplná jsou i další vyjádření Pirátů, ze kterých se liberálně orientovaná média pokusila udělat skandál. Mikuláš Ferjenčík na Twitteru napsal: „Církevní restituce udělaly z katolické církve u nás daleko mocnější instituci, a pokud někdo nepovažuje silný politický (zdůrazňuji politický, protože kardinál Duka do politiky mocně zasahuje) vliv katolické církve za žádoucí, tak logicky považuje snížení náhrad za přiměřené.“ Ferjenčík – který sám podle všeho pro zdanění hlasovat nebude – vystihl další zásadní rovinu problému, která se ukazuje stále jasněji. K omezení nezdravé mocenské pozice církve ve společnosti totiž nestačí odluka církve od státu, ale také odluka církve od kapitálu. Děje se bohužel pravý opak.
Pokud návrh na zdanění neprojde, případně pokud ho zruší Ústavní soud, stálo by za to alespoň sledovat, kam proudí peníze, které stát církvím posílá. V Českobratrské církvi evangelické se skupina mladých evangelíků snaží prosadit, aby se peníze neinvestovaly do neetického podnikání, například do fosilního průmyslu. Dopracovat se skutečných investičních záměrů v neprůhledných klerikálních strukturách katolické církve bude o poznání těžší.
Autor je publicista.