V souvislosti s kauzami, jež se týkají toho, jak česká média referují o zvyšujícím se napětí ve společnosti a konkrétně o protiromských náladách, jsme položili českým novinářům otázku: Myslíte si, že jsou česká média rasistická? A pokud ano, proč?
Jindřich Šídlo, Hospodářské noviny
To je dost široká otázka. Obecně si myslím, že ne. A že zároveň některá až příliš nadbíhají náladám davu? Otevřete si někdy britský list Daily Mail. Je podle vás rasistický nebo xenofobní?
Petr Kamberský, Hospodářské noviny
Nevím, zda jsou česká média rasistická, nemám takový přehled. Média, která sleduji – Hospodářské noviny, Lidové noviny, MF Dnes a Respekt – rasistická nejsou, ani jejich weby (i když kritický analytik by jistě občas na iDnesu nějakou tu disbalanci našel, zejména pokud zprávy přicházejí od lokálních zpravodajů). Téměř explicitně rasistický komentář, který kdysi napsal do Blesku Oldřich Tichý, sklidil ze všech novinářských stran silný a hlasitý odsudek. Ale zcela upřímně: mnohem větší vychýlení a zaujatost shledávám v politickém či občas i odborném zpravodajství než v textech týkajících se národností a etnicit.
Martin Fendrych, Aktuálně.cz
Česká média nejsou obecně rasistická, nejsou zaměřená proti nějaké rase, spíš jen často kopírují postoje české společnosti. Ne všichni novináři si dávají pozor na to, jak se vyjadřují, navíc jistá dávka anticiganismu u nás noviny prodává. Velmi obezřetné Švédsko nyní čelí skandálu své policie, která si vedla seznamy Romů, ačkoli se žádné trestné činnosti nedopustili. Jsou Švédové rasisti? Asi by vás ani nenapadlo se tak ptát. Takže odpověď na váš dotaz zní: Česká média jsou věrným obrazem české společnosti.
Zuzana Kubátová, Aktuálně.cz
Nemyslím si, že jsou česká média rasistická. Jejich produkty jsou někdy pouze nekvalitní (zdůrazňuji někdy), což je dáno důrazem na prodejnost, což vede ke zjednodušování a senzacechtivosti.
Jiří X. Doležal, Reflex
Mainstream včetně bulváru rozhodně rasistický není. Projevy rasismu v článcích nejsou v rámci redakcí slušných medií tolerovány. Existují však také legální média kdesi na periferii mediálního světa, která publikují otevřeně rasistické texty (příkladem z této kategorie je server Parlamentní listy). Na druhé straně stojí média, jež dávají prostor politické korektnosti a která směřují až k pozitivnímu rasismu a k mimořádně negativním, až xenofobním hodnocením českého národa (Respekt). Nicméně většina českých médií (Reflex, Respekt, iDnes, MF Dnes) věnuje náležitou pozornost rasistickým projevům ve společnosti, hodnotí je výrazně negativně a například Reflex přispěl svým systematickým mapováním české neonacistické scény k potírání projevů rasismu ve společnosti.
V poslední době se však – zásadně v souvislosti s tématem islámského světa – opakovaně stává, že korektní, ale vysoce kritický článek, například o postavení ženy v islámské společnosti nebo o tom, že na straně syrských rebelů bojují islámští teroristé, vyvolá v hyperkorektních kruzích české novinářské scény kritiku kvůli údajné „islamofobii“. Zcela stranou ponechávám extremistické servery neonacistů hostované obvykle v USA, mimo jurisdikci českých zákonů. Tam nejde o standardní média, ale o extremistické platformy. A proč si to myslím? Protože uplynulé čtvrtstoletí v médiích pracuji, při své práci opakovaně mapuji rasismus a neonacismus, a samozřejmě také sleduji tuto tematiku v jiných médiích.
Jan Čulík, Britské listy
Ano. Rasismus je obviňování určité etnické skupiny obyvatelstva z kolektivní viny či kolektivních vlastností na základě přenášení této viny či vlastností, údajně odpozorovaných u jednotlivce, na celou etnickou skupinu. Zároveň je charakteristickým rysem rasismu vylučování dané etnické skupiny ze společnosti. Většinová bělošská společnost je rasisty charakterizována jako společnost slušných, civilizovaných a nadřazených lidí, kdežto rasisty odsuzovaná etnická skupina je „nepřizpůsobivá, asociální a primitivní“. Nikdo nepopírá, že pokud se jednotlivý občan chová asociálně nebo páchá trestné činy, musí být potrestán. Je však naprosto nepřípustné trestné činy připisovat celému etniku. U mnoha Čechů je dnes hluboce zakořeněna představa, že Romové, Vietnamci a podobně „nejsou součástí českého národa“ a jsou zosobněním jinakosti a cizosti. Je to naprostý nesmysl, protože Romové, stejně jako například mladí Vietnamci, kteří se v Česku narodili, jsou stejnými Čechy jako kdokoliv jiný. V skotském Glasgow žije a pracuje poměrně úspěšně asi čtyři tisíce českých Romů. Pro české rasisty by bylo asi naprosto šokující zjistit, že místní úřady i média o nich hovoří jako o „Češích“ – což je samozřejmě pravda, protože mají české občanství a hovoří česky.
Česká média propadají rasistickým náladám, které se v současnosti šíří v důsledku nekompetentní asociální politiky minulé české vlády celou společností. Nekorigují je, naopak je podporují svou nekritičností a hloupostí. Pokud je mi známo, nikdo z médií se neomluvil, když si například mladík v Břeclavi vymyslel, že ho napadli Romové, a na základě toho vznikla v médiích celostátní nenávistná kampaň. Neuvěřitelnou a šokující praxí je i zvyk českých médií uvádět při informacích o kriminálních činech etnickou příslušnost či národnost pachatele. Zprávy o tom, jak něco spáchal Rom, černoch či třeba Polák nebo Ukrajinec, tak nepřípustně posilují ve společnosti falešnou představu, že celá romská či černošská, ukrajinská nebo polská komunita jsou vlastně zločinci. Nikdo kupodivu nepíše, že ten a ten státní podnik vytuneloval bělošský politik či podnikatel, anebo že fyzický útok spáchal ten a ten bělošský mladík.
České mainstreamové zpravodajské servery neodstraňují z diskusních fór hrubě rasistické komentáře čtenářů, anebo je jejich míra tolerance při odstraňování těchto příspěvků nesmírně nízká. Zpravodajské servery nesou plnou trestní odpovědnost za trestné činy, které na internetových fórech páchají šířením rasové nenávisti jejich čtenáři. V Česku jsou však trestní orgány notoricky nespravedlivé a neefektivní, takže tyto závažné trestné činy nikdo nepostihuje. Ve společnosti tak vzniká představa, že rasismus je přijatelnou součástí převládajícího veřejného diskursu. Když jsem nedávno kritizoval Bakalovy Hospodářské noviny za to, že nemohou nechávat na svých fórech antisemitské příspěvky, jejich komentátor Jindřich Šídlo mě označil za „prase, které si nevidí do huby“. O stavu mysli některých novinářů a českých médií to vypovídá, myslím, víc než výmluvně.