V souvislosti s arabským jarem se snad nejčastěji mluvilo o mládeži. O té, která povstala proti starým pořádkům, pomocí Facebooku a Twitteru organizovala protirežimní shromáždění, pokládala své životy v boji proti tyranii – a nakonec jí byla revoluce ukradena. Zní to trochu pateticky. Nicméně tvrzení, že jedním z hlavních spouštěcích mechanismů arabského jara byla nespokojenost mladých lidí v blízkovýchodních zemích, jistě není nadsazené.
Objevuje se mládež
Snahy o obecné pochopení této nespokojenosti zpravidla vedou ke schematickému pohledu. Arabský svět představuje historicky i kulturně značně heterogenní region, pro nějž lze jen stěží nalézt univerzální charakteristiky. Také současné problémy mladých v tomto regionu se kromě četných individuálních faktorů liší v závislosti na tom, z jaké sociální vrstvy pocházejí, zda jsou z města nebo venkova, zda vyrostli například v liberálním Bejrútu, nebo naopak v puritánském Rijádu, zda jsou občany bohatého Kataru nebo chudého Jemenu. Při bližším pohledu nicméně zjistíme, že množství rozmanitých problémů, jimž mladí Arabové čelí, lze přece jen možná shrnout – a to zdánlivě banální otázkou: Jak dospět?
„Komunikační revoluce se v kombinaci s nenaplněnými ambicemi stává zdrojem zvyšující se frustrace. Mladí Arabové touží po změně, chtějí žít jinak, ale nemají příležitost zařídit, aby to jinak opravdu bylo.“
Dospívání jako problematika a mládež jako specifická sociální skupina se v arabském světě objevily v době vcelku nedávné a arabská společnost si s tímto novým fenoménem, umocněným navíc demografickou explozí, neví příliš rady. Arabští dospívající zatím hledají své místo na slunci. Narážejí ale na nesrovnatelně větší množství překážek než jejich západní vrstevníci. Neduhy většiny arabských společností, jimiž jsou především vysoká nezaměstnanost, všudypřítomná korupce a porušování lidských práv, ohrožují nejvíce právě mladé.
Dnešní mladí Arabové jsou vzdělanější, mají větší rozhled a disponují nesrovnatelně lepším přístupem k informacím než generace jejich rodičů. Právě v arabském světě se však naplno projevuje celosvětový problém nezaměstnaných absolventů škol, marně hledajících adekvátní uplatnění na trhu práce. Komunikační revoluce se v kombinaci s nenaplněnými ambicemi stává zdrojem zvyšující se frustrace. Mladí Arabové touží po změně, chtějí žít jinak, ale nemají příležitost zařídit, aby to jinak opravdu bylo. Nahromaděná frustrace, ať už se projevila v událostech arabského jara, anebo vedla k emigraci, může vyústit do mezigeneračního konfliktu. Situace, v níž extrémně mladé populaci vládne gerontokracie působící jako z jiné doby, se ukazuje nadále neúnosnou. Mladí dnes v arabském světě starým příliš nerozumí, mají jiný pohled na svět než jejich rodiče. Mezigenerační konflikt ovšem prozatím vcelku účinně tlumily přetrvávající silné rodinné vazby a s nimi související úcta ke stáří.
Demokracie je úspěch
Fakt, že velká část mladých Arabů dychtivě sleduje a snaží se napodobovat mnohé z životního stylu svých západních vrstevníků, vedl množství komentátorů k ukvapeným tvrzením o liberální demokracii západního střihu jako ideálním společenském zřízení, po němž arabská mládež touží. Pravdou je, že se pojem demokracie stal v arabském světě obecnou součástí politicko-společenského diskursu napříč jednotlivými vrstvami obyvatel, islámské fundamentalisty nevyjímaje. Zatímco v interpretaci politiků všeho druhu je demokracie chápána především jako společenský diktát posvěcený většinou, arabská mládež, jež se na demokracii odvolává ze všech nejraději, má o faktickém obsahu tohoto pojmu povětšinou jen mlhavé představy. Demokracie pro mladé Araby ztělesňuje především vidinu materiálního úspěchu, ekonomického rozvoje, možnosti vlastní seberealizace a dosažení elementární sociální spravedlnosti. Ve skutečnosti tedy větší část Arabů přitahují pouze některé aspekty západního způsobu života, a to převážně ty, které jsou materiálního charakteru. Naopak oojetí sociálních vztahů nepochybně zůstane i nadále odlišné. Očekávání triumfu liberální demokracie v arabských státech se tedy – snad s výjimkou specifického Tuniska – ukazují být nereálná.
Arabskou mládež totiž více než demokracie zajímají slušné platy, dostupné byty a solidní životní úroveň. Vzor a zároveň nejoblíbenější místo emigrace představují Spojené arabské emiráty, ne některá ze západních zemí. Mladí Arabové tedy převážně netouží bourat společenský řád vycházející z islámu a nevidí rozpor mezi přijetím modernity a věrností vlastním kulturním tradicím. Islám se sice s postupující globalizací velmi rychle vyvíjí a rozhodně není něčím statickým a homogenním, nicméně i tak představuje pro většinu Arabů kýžený prostředek dosažení sociální spravedlnosti. Zjednodušení některých západních publicistů, podle nichž jsou nynější egyptské události bojem za sekularismus a proti islámu, ukazují na naprosté nepochopení tamní situace. Muslimské bratrstvo bylo svrženo v reakci na své jednoznačně autokratické tendence a především naprostou neschopnost řešit špatnou ekonomickou situaci v zemi – nikoli v důsledku islamizace už tak dost islamizované země.
Sexuální revoluce a sex online
Jednou z dalších oblíbených tezí, s níž se lze setkat zvláště na internetu, je myšlenka sexuální revoluce jako vyústění a řešení všech současných problémů islámského Blízkého východu. Je pravda, že dříve či později lze skutečně očekávat jistou reformu v oblasti sexuálních vztahů uvnitř arabské společnosti. Tato reforma se však stěží bude podobat západní sexuální revoluci, jak ji známe z šedesátých let minulého století. Mnohé změny jsou patrné již dnes. Pozvolna se mění například reprodukční vzorce. Mladé dívky chtějí studovat a touží uplatnit se v práci, nikoli se co nejdříve vdát a rodit jedno dítě za druhým. V Libanonu a Tunisku již dnes míra porodnosti jen nepatrně překračuje dvě děti na ženu. Ženy na Blízkém východě se nebývale emancipují, nicméně mnoho lidí na Západě, pro něž stále platí demagogická rovnice „zahalená žena se rovná ženě utlačované“, to stále nechce vidět.
Negativním efektem tohoto emancipačního trendu, a tím i odkládání vstupu do manželství, je ovšem prohlubující se sexuální frustrace mladých. Předmanželský sex zůstává ve většině arabských společností stále ještě výsadou „zlaté mládeže“ z privilegovaných vrstev nebo třeba jedinců pracujících v turistickém průmyslu – zkrátka menšiny. Ti méně úspěšní často volí různé náhražky, například dnes se tolik rozmáhající „sex online“, populární zvláště v ultrakonzervativní Saúdské Arábii. Naivní a nepodložené teze o tom, jak sexuální revoluce v arabském světě pohřbí islám, lze každopádně odmítnout jako fantasmagorie. Pravděpodobnější je sexuální reforma v rámci islámu, který ostatně zdaleka není antisexuálním náboženstvím, jak se mnozí domnívají.
Čekání na změnu
Po původních přehnaně nadšených očekáváních ohledně arabského jara došlo mezi západními intelektuály, novináři a zčásti i politiky k bolestivému vystřízlivění. Skutečností je, že reálné výsledky těchto dynamických změn na Blízkém východě budeme schopni zhodnotit až s odstupem několika desítek let. Jakkoli lze dnes říct o arabském jaru skutečně jen málo pozitivního, je třeba vyzdvihnout aspoň to, že mladí Arabové získali dříve nevídanou hrdost, sebevědomí a pocit, že je možné něco změnit. Většina arabské mládeže kupodivu stále hledí do budoucna optimisticky (jak ukázal i reprezentativní průzkum agentury ASDA’A Burson-Marsteller pro rok 2013).
Zatímco v ulicích demonstrují islamisté a hlídkují vojáci, mladý Egypťan Mahmúd, student prestižní Americké univerzity v Káhiře, mi v rozhovoru nad přeslazeným čajem sděluje svoji vizi: „Víš, je potřeba, aby celá stará generace odešla. Bratrstvo, generálové, mubárakovci, prostě celá generace našich rodičů. Potom nastoupíme my, mladí, staré myšlení zmizí a věci se dají do pohybu.“ Upřímný zápal a odzbrojující úsměv by jednoho skoro přesvědčil, při pohledu z okna se však v otrlém Evropanovi probouzí opět cynik. Zda má mladický optimismus nějaký reálný základ, ovšem rozsoudí teprve čas.
Autor je orientalista.