Konvoj divného humoru

Trolling odpůrců i příznivců amerického konvoje rozpoutal debatu o možnostech humoru v žurnalistice.

Varování: Tento článek obsahuje humor.

Před třemi měsíci byla většina Evropy Charlie Hebdo. Všichni na chvíli porozuměli karikatuře, nadsázce, satiře, ironii, sarkasmu. Humor bez hranic mířící na „správné“ cíle jsme vzali za svůj a v jeho jménu debatovali o svobodě projevu. Málokdo říkal „není to vtipný“. Ale co kdyby média netvrdila, že jde o satiru, co kdyby se časopis Charlie Hebdo neoznačoval za satirický – poznali bychom, že jde o humor? Potřebujeme varování, že články, které čteme, obsahují humor? Jsou závorky „(smích)“ v textu důležitější, než si myslíme? Jeden konvoj, tři lekce z humoru.

Prdel z Davida Černého

Kauza Vyvadil vyvolala debatu o trollingu a humoru jako nástroji odhalování hlouposti některých českých politiků. I ti, kteří jindy sdílejí určitý smysl pro humor, protože vycházejí z podobného prostředí a mají podobné smýšlení, začali křičet, že tohle „už není vtipný“, a připomenuli nám, že humor jednoho končí tam, kde začíná nepochopení druhého. Nikoho nepřekvapí, že celý tento humorný kousek má na svědomí parta lidí z Brna, které je označováno jako jediný vtip, ve kterém se dá bydlet (smích), a kromě nich to téměř nikomu moc vtipné nepřišlo. Petr Bittner – který také žije v Brně! – dokonce ve svém článku označil tuto formu humoru za výraz kulturní nadřazenosti. Ten samý Petr Bittner spolu s Apolenou Rychlíkovou o týden později předvedl svůj smysl pro humor v článku o Davidu Černém. Reakce na sebe nenechala čekat ani tak dlouho, než byste řekli dobrý vtip, a byla postavena na podobných argumentech. Proti humoru brojili čtenáři tehdy, když ironii v textu odhalili, a odsouzení volili, pokud k článku přistoupili vážně.

Humor v článcích o závažných tématech je mimo jiné jedním z prostředků, jak připomenout, že média nemůžeme brát zcela vážně.

Když autor a autorka začali těmto seriózním lidem vysvětlovat, že jejich článek je z rubriky Hate’n’lol, a jde tedy především o ironii, ozvali se lidé tvrdící, že při aplikování humoru potřebujeme kontext a ideálně i vysvětlení, že jde o text ironický. A tedy mluvíme-li o lezení do americké prdele, měli bychom čtenáři objasnit, že nejde o opravdovou prdel Baracka Obamy, nýbrž o metaforickou prdel, jíž je celá Amerika a její politické uspořádání, a David Černý do ní tudíž nemůže vlézt, protože její díry nejsou fyzické, nýbrž metafyzické (sarkasmus).

Rychlíková s Bittnerem napsali text, o kterém se domnívali, že bude interpretován jako ironický, podobně jako většina jiných novinářů doufá, že jejich text bude brán vážně a že bude považován dokonce za pravdivý a objektivní. Stejně tak Jaroslava Cermana a Robina Kvapila pravděpodobně nenapadlo, že Jiří Vyvadil jejich vtipné komentáře bude brát vážně. Ocitáme se tedy v pasti vlastního smyslu pro humor. Můžeme začít psát pouze ironické a humorné články a naučit své publikum svůj humor vnímat, anebo se musíme smířit se psaním závorek vždy, když použijeme některou z forem humoru. Tak jako tak se vystavujeme riziku, že až budeme chtít říct něco zásadního, nikdo nás už nebude brát vážně. Právě tuto past jsme si na sebe dobrovolně připravili a je zajímavé sledovat, kdo všechno se do ní dnes chytá.

Celé je to apríl

Humor má mnoho odstínů, od skečů a gagů přes ironii a sarkasmus až po černý humor, při němž z místnosti odcházejí různé skupiny lidí (Židé, Romové, blondýny, mrtvé děti…). Jeho přijímání souvisí jistě se společenským statusem, vzděláním, citlivostí na určitá témata a podobně.

Humor v článcích o závažných tématech je mimo jiné jedním z prostředků, jak připomenout, že média nemůžeme brát zcela vážně. To ukázaly i více či méně humorné aprílové články v českých médiích. Články, které neměly za úkol nás rozesmát. Naopak, většina z nich hledala meze toho, co je uvěřitelné na tenké hranici nekorektního humoru a absurdity. A my jsme je četli a hádali, jestli „je to vtipný“, nebo už je to myšleno vážně. Kdybych vám řekla, že se Ovčáček stal mluvčím Krnáčové, kterýkoli jiný den, překvapilo by vás to? Hranici humoru totiž nenastavujeme pouze my sami. Reagujeme na svět, ve kterém bychom se se vší vážností zbláznili, kdybychom si nemohli dopřát svobodu myslet si, že každé druhé prohlášení či článek je jenom úspěšným pokusem o trolling.

Pokud je však jediným přijatelným humorem ten z filmů Zdeňka Trošky a silvestrovských estrád, musím říct, že mi „to nepřijde vtipný“!

Autorka je dokumentaristka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies