Většina na okraji


Chudoba se netýká jen lidí „na okraji“, ale zasahuje hluboko do většinové společnosti. Ohrožené jsou především rodiny samoživitelů.

Podle aktuálních odhadů žije v České republice přímo na ulici, anebo je bezdomovectvím ohroženo, přibližně čtvrt milionu lidí. Kromě toho žije ve značně tísnivých podmínkách ještě množství rodičů samoživitelů, seniorů nebo lidí trpících vážnou duševní nemocí. Chudoba a sociální vyloučení přitom nejsou jen výsledkem diskriminace a upírání práv – také střední vrstva a lidé začlenění do společnosti jsou v čím dál větší míře ohroženi sociálními riziky.

Zasloužená chudoba?

Sociální vyloučení je často spojené s dezintegrací a absencí podpůrných vazeb rodiny či širší komunity a činí člověka velmi zranitelným. Člověk, který se kvůli nedostatku podpory ocitne na společenském okraji, se stane snadnou obětí dluhového byznysu, nemá dostatečné prostředky na právní ochranu a na orientaci v situaci často nemá potřebné znalosti. Pamatuji si na jednoho člověka bez domova, kterému jsem nesl na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny rozhodnutí soudu o uloženém trestu. Figuroval pravděpodobně v pojistném nebo úvěrovém podvodu – tak jako mnoho jiných lidí bez domova. Sami z této trestné činnosti obvykle profitují zcela minimálně a vystavují se nejen riziku pobytu ve vězení, ale často i násilí ze strany podvodníků.

Koncept občanského aktivismu, který se u nás zrodil v devadesátých letech, neodpovídá současné společnosti zvětšujících se nerovností.

Občanští aktivisté se těmto tématům řadu let věnovali jen okrajově a prioritně se orientovali na životní prostředí, lidská práva ve světě a práva menšin u nás. Solidarita společnosti se zaměřovala především na děti z dětských domovů, lidi se zdravotním handicapem či vážnou nemocí, případně na chudé v rozvojovém světě a lidi postihnuté přírodní katastrofou. Příběh o beztřídní společnosti na nějakou dobu nahradil příběh o tom, že někteří si úspěch zaslouží a jiní ne. Z chudých lidí se tak v očích mnohých stali tzv. zasloužení chudí (líní, gambleři, alkoholici). A zároveň byli mimo zájem občanských aktivistů.

Nedávno jsem opět po více než roce vedl poradenský rozhovor s člověkem na ulici, který je už nějakou dobu bez příjmu. Má exekučně obstavený účet, na který dostával invalidní důchod a čeká, než mu začne důchod chodit poštou. Ze zákona totiž stále vyplývá povinnost ponechat člověku určité nezabavitelné minimum. Nějakou dobu řešil situaci tím, že pracoval pro „podnikatele“, který mu za práci platil jedním teplým jídlem denně. Příběhů zneužívání a nespravedlnosti jsem za deset let praxe sociálního pracovníka slyšel desítky, ne-li stovky. Zde se pokusím se nastínit některé problémy, které brání sociálním pracovníkům v jejich snaze vrátit ohrožené lidi k důstojnému životu nebo je v něm udržet.

Špatné nastavení dávek

Pozornost zasluhuje především nastavení dávkového systému v hmotné nouzi. Ten slouží jako podpora pro ty, jejichž příjem nedosahuje životního minima. Lidé bez domova nebo na hranici bezdomovectví jsou ale často odmítáni ve své žádosti o příspěvek na živobytí (tedy příspěvek na úhradu základních životních potřeb) s tím, že nemají trvalé bydliště. Pokud například přebývají v bytech u známých, jsou tlačeni k tomu vyřídit si azylový dům či noclehárnu, která jako provizorní adresa úřadu postačuje, ale reálně životní podmínky ohrožených nezlepšuje. Stěhování do „azyláku“ často není dobrovolně zvolenou alternativu a z hlediska zpětného začlenění do běžného života navíc může být takový přístup kontraproduktivní, protože mnohdy v těžké životní situaci zbavuje posledních zbytků důstojnosti. S touto zjevnou absurditou již několik let marně bojují i právníci veřejného ochránce práv, zatím ovšem pouze s dílčími úspěchy.

Ani dlouhodobě nezaměstnaní, kteří mají zajištěn běžný životní standard, ze systému dávek neprofitují. Po skončení podpůrčí doby podpory v nezaměstnanosti (obvykle pět měsíců) nemusí mít nárok na dávky v hmotné nouzi z důvodu určité výšky osobního majetku nebo proto, že partner příjem má. Obdobná situace může nastat i v případě vnuka a prarodiče. Vypočítá se životní minimum domácnosti, porovná se s jejich příjmy a nezaměstnaného vnuka musí často zajistit z průměrně vysokého důchodu prarodič. Že při tom dochází k posilování napětí v mezigeneračních a partnerských vztazích, není potřeba zdůrazňovat. V případě rozvodového řízení mohou být nezaměstnaný manžel či manželka odkázáni na vyživovací povinnost bývalého partnera. Zejména v případech domácího násilí se jedná o velmi absurdní postup.

Systém dávek také nedostatečně podporuje pracující, kteří kvůli nízce nastavené minimální mzdě zůstávají i při placeném zaměstnání stále ohrožení chudobou. Ve vztahu k vícečlenným domácnostem, kdy například otec pracuje za minimální mzdu a matka je na rodičovské dovolené, systému působí přímo demotivačně. Rodina je v důsledku stejně doplácena do životního minima, ale bez adekvátního finančního zvýhodnění oproti těm, kteří nepracují.

Samoživitelé v ohrožení

Mezi jinými dnes potřebují podporu zejména rodiče samoživitelé. Chudobou a sociálním vyloučením bylo dle studie Výzkumného ústavu Ministerstva práce a sociálních věcí ohroženo v roce 2011 padesát procent domácností samoživitelů. Vzhledem k velkému množství těchto domácností jsou to skutečně alarmující čísla. Dle odhadu ministerstva až polovina rodičů neplatí dobrovolně výživné. Při diskusích o zálohovaném výživném však často místo věcné debaty o tom, jak samoživitelům usnadnit situaci, slýcháme doporučení o lepší volbě partnera či kariéry, neboť „stát přece děti neplodí“. Názory na samoživitele, jež jsou součástí diskuzí na internetových stránkách novin, si často v ničem nezadají s výpady vůči sexuálním menšinám nebo Romům. Čeští milovníci internetové nenávisti se nestydí označit matky samoživitelky za „obchodnice s dělohami“.

Koncept občanského aktivismu, který se u nás zrodil v devadesátých letech, neodpovídá současné společnosti zvětšujících se nerovností. Pomoc dnes není důležitá jen v rozvojovém světě, ale i pro nově zformovanou třídu chudých v českých a moravských městech. Bohužel nejen má zkušenost s nejchudšími ukazuje, že při současném nastavení sociální politiky jsou možnosti sociálního pracovníka účinně pomoci menší než možnosti různých „podnikatelů“ na chudých parazitovat. Nezbývá než věřit, že zájem o věci veřejné a občanská angažovanost mohou zvýšit motivaci politické reprezentace lépe řešit problémy chudých lidí a soustředit se na prevenci vzniku sociálního vyloučení.

Autor pracuje v Centru empirických výzkumů na Slezské univerzitě v Opavě.

 

A2LARM