Sbírejte víčka proti imigrantům

Za českou protiuprchlickou hysterií stojí rétorika klausovské transformace devadesátých let a zavírání očí nad kolonialismem.

„Na nemocné děti sbíráme víčka, ale na migranty dáváme miliardy,“ stěžují si rozhořčení Češi na internetových diskuzích. Člověk ovšem tenhle názor snadno zaslechne i v hospodě nebo tramvaji. Kdo by totiž chtěl přispívat na „chudáčky“ z Afriky, když nejsou peníze na naše bílé děti? Anebo další otřepaná fráze: „Proč ty uprchlíky litujete? Kdo lituje tuhle verbež, ať si ji nastěhuje domů!“ A možná nejhorší reakce vyvolala zpráva o smrti desítek běženců, kteří se udusili v odstavené dodávce u maďarských hranic: „Vlezli tam dobrovolně? Dobře, že zdechli,“ dočteme se na Facebooku. Jak to, že z lidí padají tak zabijácké názory, nezřídka na úrovni sadistických úchylů? Kde má kořeny náš pocit nadřazenosti a naprostá ztráta soucitu?

Češi: fandíme kolonialismu

Heslem polistopadové éry byl „návrat do Evropy“. Měli jsme se přidat k vysněnému Západu, od kterého jsme byli čtyřicet let násilím odtrženi. Jenže jedním z velkých postkomunistických zklamání bylo, že ta bájná Evropa, kam „přece přirozeně patříme“ a která oplývá mlékem a strdím, už vůbec nebyla taková, jak jsme si ji vysnili. Od staré dobré Anglie či Francie s hospůdkami a kavárničkami, které jsme tak dobře znali z detektivek a rozhlasových komentářů, se mnohobarevné a multikulturní metropole se surinamskými, pákistánskými či marockými restauracemi zdály strašně vzdálené a působily nebezpečně cizokrajně. „Divoši“ z Afriky i dalších nezápadních zemí měli být podle našeho vkusu raději vykázáni za brány „západní civilizace“. Což o to, domorodci sice můžou těžit coltan do našich mobilů nebo šít levné šaty v otrockých robotárnách, ale jinak ať zůstanou tam, kde jsou. Nemají totiž jako lidé stejnou hodnotu jako vy a říká se, že jejich kultura je neslučitelná s tou naší. „Každý přece ví“, že „černoušci“, jak bývají familiárně nazýváni, mají odvěký sklon k násilí a divošství.

Česko se pozvolna posouvá tam, kam se ubírají i mnozí naši východní sousedé – nazývejme to třeba xenofobií, ale možná ještě přesnější by bylo označení „fašismus s lidskou tváří“.

Pro Čechy, jak se zdá, vlastně nikdy neskončil kolonialismus. A tak nám přijde neslýchané, že „barbaři“ z nezápadních koutů světa, kteří byli tak dlouho drženi v bezpečné vzdálenosti od západních metropolí Evropy, se začali domáhat svých práv. Je ale opravdu tak nepředstavitelné, že potomci těch, na jejichž krvi a kostech byla zčásti postavena Evropa, chtějí dnes kus jejího bohatství i pro sebe? Na to se neodvažujeme ani pomyslet!

„Období kolonialismu bylo to nejméně špatné v dějinách takzvaného třetího světa,“ říkával na svých přednáškách jeden z našich největších odborníků na novodobé dějiny, dnes již zesnulý profesor Vladimír Nálevka. Samozřejmě až po Listopadu, kdy se mohl otevřeně přimknout k západním hodnotám a přednášet na Filozofické fakultě. Co jsou ale „západní hodnoty“? Náš veřejný prostor je poslední čtvrtstoletí přeplněn řečmi o „euroatlantické civilizaci“ a jejích „hodnotách“ a utvrzuje nás v pocitu nadřazenosti. Zapomínáme ale, co všechno k těmto „hodnotám“ patří. Třeba miliony mrtvých, kteří v Indii v letech 1876 až 1900 zemřeli kvůli hladomorům, zatímco Britové odtud vyváželi jídlo a suroviny? Nebo snad třicet milionů afrických otroků, z nichž dobrá polovina zemřela už na cestě do Ameriky a Evropy? Vyvražděné původní obyvatelstvo? Desítky tisíc zmasakrovaných indiánů v Guatemale, kteří nezahynuli někdy v 17. století, ale za vlády proamerického diktátora Ríose Montta a s požehnáním našeho osvoboditele a „bojovníka s komunismem“ Ronalda Reagana v osmdesátých letech? Vývoz „západních hodnot“ je ostatně problematický i dnes – náš podíl na rozvrácení Blízkého východu a statisícových obětech irácké války se sice teprve vyčísluje, ale je jasné, že ani tentokrát si to za rámeček nedáme. Kolonialismus západní civilizace vraždí dodnes, jen si to nechceme přiznat.

vicka
Debata o uprchlících se dnes vede pomocí víček…

Klausismus až do morku kosti

Místo tolik potřebné reflexe Západu a jeho „hodnot“ se něčemu podobnému zuřivě bráníme. A bojíme se. Máme totiž strach z toho, co se dozvíme. Že jsou takzvané rozvojové země vydány napospas nadnárodním korporacím, které platí místním lidem tak mizerné peníze, že je udržují na hranici přežití? Ale jděte… To se nás přece netýká, to je možná problém USA, ale ne obyčejných Čechů. Ostatně, jak tvrdí „politicky nekorektní“ videa z internetu, černoši z Afriky mají IQ na hranici retardace, takže se nelze divit ani chudobě a chaosu v jejich zemích. Anebo tu máme „soft“ verzi, která říká, že za vším stojí „hodnoty neslučitelné“ s našimi. Islám v ČR nechceme – je přece antiliberální a nikdy nedosáhne výšin, ze kterých blahosklonně rozdává rady západní civilizace.

Jenže opravdový toxický koktejl, z kterého se rozlévá xenofobní špína po naší zemi, vzniká ve spojení s něčím jiným. Kromě našeho nereflektovaného obdivu k Západu a zavírání očí nad kolonialismem, zaznívají v debatách o uprchlících neblahé ozvěny hesel porevoluční transformace. Právě odtud vychází tažení proti všemu, co nejde vyjádřit tvrdou řečí zákonů a odcizených ekonomických tabulek. Už Václav Klaus se rád vysmíval lidským právům, na jejichž místo stavěl práva občanská – je to prý „falešná dobromyslnost, dobrota některých nejbohatších zemí“, která jen odrazuje lidi od práce. A úplně stejné argumenty slyšíme i dnes: proč by Češi měli mít soucit s „čmoudy“, kteří stejně chtějí do Evropy jen proto, že se tu dá pohodlně žít na sociálních dávkách?

I ta trocha soucitu, která lidem ještě zbývá, se řeší po klausovsku: „Nejdřív si musíme našetřit, abychom si mohli něco dovolit,“ kázal kdysi Čechům Klaus. A stejně jako si nemůžeme dovolit ekologické ohledy, dokud nezbohatneme, nemůžeme pomáhat ani „černouškům“, dokud musíme sbírat víčka na naše nemocné děti. Příběhům o nemocných dětech a sbírání víček bychom se ale vysmívat neměli. Ukazují totiž, že všeobecná zdravotní péče nakonec není tak úplně pro všechny.

Dnešní ideologii zkrátka pohání „ekonomické“ argumenty a právě pomocí nich se vede debata o přistěhovalcích. Mluví se o zvýšených nákladech, které to bude stát „daňového poplatníka“, a o tom, že přeci jde „většinou o uprchlíky ekonomické, nikoli politické“. A ti přece na nás chtějí jen parazitovat. Co na tom, že je takové třídění nesmyslné – ostatně za ekonomické imigranty byli u nás před druhou světovou válkou považováni i Židé, kteří se zoufale snažili dostat z nacistického Německa. Podobně i dnes stačí říct, ať se o uprchlíky postarají třeba v Jordánsku, Egyptě nebo Libyi, aniž by nás zajímalo, že tyto země se buď potácejí na hranici katastrofy, anebo prostě na takovou péči nemají – na rozdíl od bohatší Evropy – prostředky. V Česku se prostě řeší hlavně to, kolik ta péče o uprchlíky před hrůzami války bude stát. Asi jako kdybyste přemýšleli, jestli vám soused, kterému povodeň právě vzala dům, někdy zaplatí za ty rohlíky, co jste mu dali.

Fašismus s lidskou tváří

Problémem naší společnosti tedy není několik extremistů, kteří pochodují po Václaváku s šibenicemi v rukou. Mnohem horší je, co si o uprchlících a světě tam venku myslí „slušní občané“. Ti jsou podle všeho většinou ostře xenofobní a svůj odpor k uprchlíkům opírají o výše uvedené „argumenty“. I když v Německu či Francii neonacisté podnikají na imigranty brutální útoky, zároveň se tam zvedá mohutné hnutí, které utečence podporuje a solidarizuje s nimi. U nás je tomu naopak – s nadsázkou jen několik „extremistů“ se dokáže postavit za uprchlíky, zbytek společnosti k nim cítí tichý odpor přecházející až k projevům lítosti, že se „té verbeže“ dosud utopilo a udusilo málo. Tuhle všeobecnou náladu ve společnosti postřehli i politici, kteří se nyní předhánějí v návrzích, jak být k uprchlíkům co nejtvrdší. Stačí si přečíst reakce na nedávnou petici akademiků: zástupci skoro všech politických stran „vědátorům odtrženým od světa“ cynicky navrhovali ubytovat si uprchlíky u sebe doma.

Politikům tiše přizvukují i mnozí novináři. Dříve psali o kriminalitě Romů, dnes se přeorientovali na islám a „znásilňující Eritrejce“. Noviny to prodává, lidé to chtějí, tak proč se „cenzurovat“? Je ale smutné, že i ti, kterým dosud přijde žinantní tleskat nad takovými výplody zapšklosti a nesnášenlivosti, zůstávají v klidu a jen doufají, že se najde nějaký odpovědný politik, kterému se podaří vysvětlit národu, že islám může být tolerantní a že ne každý Arab je od přírody terorista a flákač. Jenže taková naděje je zřejmě marná. Dokládá to vývoj posledních dnů. Právě petice akademiků, vzhledem k situaci velmi umírněná, to dala jasně pocítit. I ta hrstka politiků, kteří se za akademiky postavili, vesměs nepřestávala jedním dechem dodávat, že kvóty pro přijímání uprchlíků jsou špatné a že přijmeme jen mizivé množství dobře prolustrovaných nešťastníků. Zbabělost politiků a novinářů je tváří v tvář hlubokým komplexům naší společnosti celkem pochopitelná, ale nikoliv omluvitelná. Česko se tak pozvolna posouvá tam, kam se ubírají i mnozí naši východní sousedé – nazývejme to třeba xenofobií, ale možná ještě přesnější by bylo označení „fašismus s lidskou tváří“.

Ne, nechceme tu strašit novým Hitlerem. Současní národovci budou plynovat jen v diskuzích na Facebooku, a nikoli už v realitě. Běžence nebude nikdo vyhlazovat napalmem, o tom se bude jen vtipkovat a žvanit – maximálně občas někdo hodí nějakou tu zápalnou lahev. Také koncentráky „pro zrádce“ budou nanejvýš pracovní, a nikoli vyhlazovací. Proč taky uprchlíky hned lynčovat? Stačí před nimi zamávat šibenicemi a oni už se rádi spakují a odejdou jinam. O ohrožené „západní hodnoty“ se tedy u nás v žádném případě bát nemusíme.

Jaroslav Fiala je šéfredaktor A2larmu.
Jan Dienstbier je historik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies