Syřané mimo dublinskou past?

Evropské nařízení, které určuje stát pro příslušné azylové řízení, stále komplikuje životy tisícům uprchlíků. Německo umožní Syřanům se dublinské pasti vyhnout.

S pokračující migrační krizí se veřejnost čím dál víc setkává s takzvaným dublinským nařízením. Obecně se již ví, že jde o pravidlo Evropské unie definující, který ze členských států má projednat žádost o udělení azylu. V povědomí je i to, že takovou zemí má být první země, do níž migrující osoba vstoupila. Břemeno tak dopadá přednostně na státy s vnější geografickou hranicí. Tyto státy ovšem takovou enormní zátěž nezvládají, a tak se setkáváme s otřesnými záběry z provizorních kempů v Řecku či Itálii.

Plošná nezachytitelnost absurdity

Ve skutečnosti je podle aktuálního znění dublinského nařízení kritérií více a na prvním místě jsou rodinné vazby k uprchlíkům, kteří se již oprávněně v některém státě zdržují. Případy neoprávněného vstupu a pobytu ale v praxi nadále převažují a nadměrně zatížené státy i uprchlíci se tak dostávají do pasti. Že s fungováním dublinského systému není vše v pořádku, je politikum již dlouho. Ve velkém se v Evropské unii mluví o potřebě pomoci jižním státům zvládat administrativní a logistickou náročnost úkolů spojených s příchodem migrantů. Až v konfrontaci s konkrétními lidskými příběhy jsou ale patrné dopady, které obecná politická diskuze není schopná zachytit.

Mohli bychom se velmi snadno dostat do absurdní situace, že český stát bude zadržovat Syřany putující do Německa, které je ale připraveno je přijmout.

Příkladů by se dalo najít mnoho. Již v roce 2011 deník The Guardian zaznamenal příběh Etiopana, který zažádal o azyl v Itálii, kam se dostal z Libye. Protože mu italské úřady nebyly schopné poskytnout základní zajištění ani na dobu procesu, byl nucen přebývat na římských ulicích. Jelikož ale nemohl najít práci a snesitelný nocleh, odcestoval do Británie. Podle tamních pravidel získal příspěvek 55 liber (asi 2000 Kč) týdně, podařilo se mu naučit anglicky, začal studovat vysokou školu a našel životní perspektivu. Po nějakém čase ale našly britské úřady jeho otisky prstů z Itálie a byl proto podle Dublinu deportován zpět do Říma. Zde, opět bez základní podpory, začal přežívat v místním squatu bez vyhlídky na zapojení do normálního společenského života.

Lidskoprávní aktivisté a právníci na tyto absurdity upozorňují již dlouho. U azylových a soudních řízení se jim leckdy daří úspěšně argumentovat proti deportacím. Navrácení žadatelů zpátky do jižních zemí má totiž často za následek, že se ocitnou v situaci, že jim tyto země nebudou schopny garantovat lidská práva.

Bojovka s lidskými osudy

Dublinský systém proto má již dnes své trhliny. Například deportace do Řecka byly po dlouhou dobu pozastaveny právě kvůli otřesným podmínkám migrantů v zemi. Jen v Německu takové opatření trvá již pátým rokem. Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky také nově zavedl směrnici, podle níž nebude do žádné z jiných unijních zemí vracet žadatele s původem ze Sýrie. Syřané jsou v Německu i celé Evropě vůbec nejúspěšnější žadatelé o azyl. V situaci, kdy Německo zvýšilo odhad přijatých azylových žádostí v tomto roce na 800 tisíc, jde o nečekaně solidární gesto.

V Česku mezitím vešlo ve známost, že k nám uprchlíci a migranti v zásadě nechtějí. A protože naším územím procházejí právě především do Německa, bude napínavé sledovat, jak na tento krok zareagují policejní složky. Mohli bychom se velmi snadno dostat do absurdní situace, že český stát bude zadržovat Syřany putující do Německa, které je ale připraveno je přijmout. Pokud policie sklapne dublinskou past již u nás, po navrácení běženců například do Maďarska či Řecka tuto bojovku s lidskými osudy bude moci opakovat stále dokola.

Německé rozhodnutí převzít za Syřany na svém území odpovědnost může mít hořkou příchuť pro žadatele z ostatních zemí. Základní náležitostí pro vyřízení jakékoli azylové žádosti totiž je, že mají být všechny případy posouzeny zcela individuálně. Toto pravidlo se ale postupů podle dublinského nařízení přímo netýká. Na pondělním jednání německá kancléřka Merkelová a francouzský prezident Hollande naznačili snahu posunout se spíše k šablonovitému řešení se seznamy bezpečných a nebezpečných zemí.

Závěr nicméně zůstává stejný. Chceme-li mluvit o tom, jak zařídit úspěšnou integraci, a tedy ideálně dát migrujícím osobám naději na životní perspektivu v evropské společnosti, musíme začít chápat, že současný dublinský systém je mnohdy spíše součástí problému.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies