Většina z nás si nyní krutě uvědomuje, že pro migraci se používá jakási hydraulická metafora. Vidíme, že noviny či komentáře mají sklon popisovat pohyby lidí pomocí zlověstně tekutých výrazů: záplava, vlna, proud, příliv, příval. Zkrátka stoupající masa zapáchající hnědé vody, která pro každou usedlou populaci může představovat jen hrozbu. Nejde jen o to, že tento jazyk dehumanizuje a stírá individualitu. Jakmile stovky imigrantů umírají v moři, pak takový jazyk napomáhá sešít jakoukoli etickou tržnou ránu ještě dřív, než se plně otevře. Voda k vodě, prach k prachu. Obrovské počty lidí – včetně dětí – mohou zmizet pod hladinou, aniž by kdokoli pociťoval potřebu s tím něco dělat. Imperativ konat se objevuje až ve chvíli, kdy jsou na pláže vyplavena těla. Je tudíž politováníhodné, byť ne překvapivé, když esej Slavoje Žižka Žádné Norsko neexistuje začíná těmito důvěrně známými slovy: „Příliv migrantů z Afriky a Středního východu do západní Evropy…“ To, co následuje, je ještě znepokojivější.
Brutální státní násilí
Žižek přirovnává evropskou reakci na uprchlickou krizi k pěti fázím smutku, jak je pojímá americká psycholožka Kübler-Rossová: popření, vztek, smlouvání atd. Nejde však o ledajaký smutek – Evropa prý vykazuje soubor reakcí, které „pozoruhodně připomínají reakce člověka v situaci, kdy se dozví, že trpí nevyléčitelnou smrtelnou nemocí“. Migranti tedy nejsou jen záplava – Žižek křísí metaforu, která je ještě nepokrytěji rasistická. Ten, kdo je už uvnitř, ale zároveň pro nás zůstává někým jiným, je prostě „parazit“, patogen nebo rakovina, leptavý a znečišťující činitel, jenž přináší smrt (zdravému, homogennímu) tělu, které napadl. Toto se samozřejmě týká reakce Evropy, sám Žižek údajně toto srovnání nedělá. Je to tedy možná něco, co bychom s naprostým klidem mohli pustit z hlavy coby pouhou malou rétorickou piruetu. Jenže je to také špatná předzvěst toho, na co narážíme dále.
Proč Žižek zcela opouští teorii? Jeho „přímočarý“ přístup vede k některým vysoce znepokojujícím formulacím.
V Žižkově textu se nesetkáme s žádnými starými dobrými sovětskými vtipy, s žádnými odkazy na Alfreda Hitchcocka nebo Kung Fu Pandu, a je tu jen jedna stručná zmínka o Stalinovi. Hodně důležitý je fakt, že tu nenajdeme ani žádného Freuda, Lacana nebo Hegela a dokonce ani žádnou citaci od Derridy (což je překvapivé, uvědomíme-li si, že otázka migrace je vposled otázkou pohostinnosti). Především tu ale není nic, co by se dalo považovat za marxismus. Což před nás klade otázku, k čemu vlastně teorie je. Je to v podstatě jen jakási hra nebo způsob, jak vytvářet zábavné výklady jepičích popkulturních fenoménů, výklady, které odložíme stranou a radši se chopíme poctivé a pragmatické analýzy, jakmile se vynoří skutečné a důležité problémy jako například migrace? Anebo jde o něco, co je skutečně podstatné pro vytváření vytříbeného porozumění světu? Jakkoli bych mohl být obviněn ze sklonu myslet si to prvním, rád bych věřil, že pravdou je to druhé. Žižek zjevně nesouhlasí. Jeho esej Žádné Norsko neexistuje nám přináší jen ryzí a nepromyšlený názor, pokus, jaký může napsat kdokoli. Něco takového by se stejně dobře mohlo vyjímat na stránkách s názory v listu Wall Street Journal nebo na blogu nějakého přiznaného politického závisláka.
Žižkova argumentace je spletitá a rozporná, ale dala by se stručně shrnout takto: migrační „krize“, která v současnosti postihla Evropu, je (správně) rozpoznána jako nevyhnutelný důsledek série západních intervencí na Blízkém východě a v severní Africe, spolu s neokoloniálními vztahy panujícími na globálním Jihu. Migranti ale současně dávají najevo „záhadně utopický“ požadavek: nechtějí pouze bezpečně dorazit do Evropy, uniknout bombám a puškám. Tisíce lidí, kteří hrdinně pochodují přes Maďarsko, se tlačí do Německa a Rakouska. Ti, co musí v mizerných podmínkách tábořit v Calais, „nejsou spokojeni s Francií“ a místo toho požadují Británii. Lidé riskující životy na nafukovacích člunech v Egejském moři chtějí pro sebe a pro své děti vytvořit lepší život v Norsku. Avšak Žižek trvá na tom, že „neexistuje žádné Norsko, a to dokonce ani v Norsku“. Lidi, uvědomte si, že život není spravedlivý! Migranti se všude setkávají s reakčním násilím, doprovázeným výroky o obraně dříve existujícího evropského způsobu života před vetřelci, avšak podle Žižka „běžná levicově-liberální linie v takovýchto případech představuje jen arogantní moralismus“. Trvat na tom, že lidská důstojnost má větší váhu než všechny obavy z možného společenského rozvratu, „je jen druhou stranou mince protiimigrantské brutality“, protože se tím přijímá, že obrana vlastního způsobu života je v rozporu s „etickým univerzalismem“. Avšak místo toho, aby Žižek dokázal, že to je falešný protiklad, začne jakoby zničehonic oceňovat (nesmyslné) stanovisko, že migrace ohrožuje nějaký postulovaný evropský způsob života: „Měli bychom tolerovat migranty, kteří brání svým dětem v docházení do státních škol; kteří nutí své ženy oblékat a chovat se určitým způsobem; kteří sjednávají dětská manželství; kteří diskriminují homosexuály?“
Poté, co se v pár dalších odstavcích Žižek ležérně oddává tomuto spekulativnímu teoretizování, dostane se nakonec i k serióznímu předepisování norem. Evropa prý musí „potvrdit svůj závazek“ k důstojnému zacházení s uprchlíky. (Znamená to, že takový závazek už existuje?) Zároveň musí „zavést jasná pravidla a regulace“ prostřednictvím posílené centrální evropské autority. Migrantům bude přidělena příslušná evropská destinace, kde pak budou muset zůstat. Nesmějí páchat žádné skutky, které by se rovnaly sexistickému, rasistickému nebo náboženskému násilí – takové cizí existence to totiž zřejmě mají ve zvyku. A tak to prostě bude, protože teď jsou v Evropě a už se nesmí oddávat barbarismům, které se endemicky a jedinečně vyskytují v těch částech světa, které produkují migraci. „Taková pravidla privilegují západoevropský způsob života, ale to je zkrátka cena, kterou je potřeba zaplatit za evropskou pohostinnost.“ A tato pravidla ovšem musí být podpořena brutálním státním násilím.
Migranti nás usvědčují ze lží
Nalézáme tu hodně věcí, které jsou hluboce mylné; dokonce ještě více, než je na první pohled zřejmé. Předně je to myšlenka, že hlavním problémem je „příval“ imigrantů do Evropy a že Evropa prochází „uprchlickou krizí“. Pravdou je spíše úplný opak, tedy že migranti zakoušejí evropskou krizi, krizi plnou plotů, fašistů a policajtů. Dále tu máme záhadnou představu, že nedostatek sexistického, rasistického a náboženského násilí je jakousi základní součástí evropského života, že tyto věci existují jen na globálním Jihu a že budou do Evropy vneseny, jako nějaký mor, jeho obyvateli. A nakonec tu nacházíme náhlé a nevysvětlené dovolávání se muslimského závoje, signifikantu „neevropské jinakosti“.
Když se stovky lidí topí ve Středozemním moři a když jsou další tisíce vězněny v dehumanizujících uprchlických táborech, je opravdu tou nejnaléhavější otázkou ta, jak tito lidé vyjadřují své náboženské vyznání? Žižkův esej je podle všeho nepoučen holými fakty stejně, jako je nepoučen teorií. Obrovská část migrantů, kteří se dostávají do Evropy, jsou Syřané, tedy lidé ze středně bohaté země s dlouhodobou tradicí sekularismu i koexistence různých náboženských skupin. Takfírská ideologie, která tam v současnosti řádí, je cizím importem, stejně jako většina samotných takfírských bojovníků. Mnoho uprchlíků, kteří si mohou dovolit zamířit do Evropy, pochází ze syrské maloburžoazie. Pokud skutečně věříme, že třída je zásadnějším určujícím faktorem než národnost, pak bychom měli být alespoň otevřeni myšlence, že „hodnoty“ a způsoby života syrských uprchlíků se nebudou příliš lišit od těch, jimiž se vyznačuje dnešní buržoazní Evropa.
Dokonce je možné tvrdit, že migranti jsou evropštější než sama Evropa. Žižek se posmívá utopické touze po Norsku, které neexistuje, a trvá na tom, že migranti by měli zůstat tam, kam byli posláni. (Podle všeho ho ani nenapadlo, že ti, kteří se snaží dostat do některé země, by tam už mohli mít rodinné příslušníky nebo by mohli znát jazyk, kterým se tam mluví, tedy že jsou hnáni právě touhou se integrovat. A nejen to: nefunguje právě takto slavný „objekt malé a“, tedy objekt-příčina touhy? Který lacanovec říká, že by se migranti měli fakticky vzdát své touhy po něčem spravedlivém proto, že je to nedosažitelné? Anebo nejsou hodni takového přepychu, jako je nevědomí?) Když v Calais migranti pokoušející se dostat do Británie protestovali proti podmínkám, ve kterých se nacházejí, nesli transparent žádající „svobodu pohybu pro všechny“. Na rozdíl od rasové či genderové rovnosti je svobodný pohyb obyvatel různých států přes státní hranice hypoteticky univerzální evropskou hodnotou, která už vlastně byla uskutečněna – avšak samozřejmě pouze pro Evropany. Tito demonstranti tak usvědčují z velké lži všechna evropská tvrzení o tom, že Evropa je zastáncem univerzálních hodnot. Žižek dokáže evropský „způsob života“ artikulovat pouze prostřednictvím nejasných a nadsmyslných obecností, jenže právě tady ho máme ztělesněný naživo. Pokud migrace představuje výzvu evropského univerzalismu zaostalému a represivnímu partikularismu, pak partikularismus je v současnosti plně na straně Evropy.
Vlídné rady vládnoucím třídám
Přitom právě toto je argumentační linie, kterou sám Žižek rozvinul. Připomeňme si jeho pojednání o haitské revoluci v knize Jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, konkrétně onen okamžik, kdy se francouzští vojáci, kteří podnikli invazi na Haiti, setkávají s revolučními otroky zpívajícími Marseillaisu. (A samozřejmě: i kdyby to tak nebylo, znamená to něco? Musíme každého, kdo neztělesňuje určitý univerzalismus, nechat utonout?) Tak proč se toho Žižek nyní nedrží? Tkví důvod v tom, že haitská revoluce je bezpečně usazena v minulosti, kdežto migrantská krize je zcela aktuální záležitostí? Nebo je to kvůli nepohodlnému islámskému prvku (třebaže ten, jak ukazuje filosofka Susan Buck-Morssová, zdaleka nechyběl ani na Haiti)? A hlavně: proč Žižek zcela opouští teorii? Jeho „přímočarý“ přístup vede k některým vysoce znepokojujícím formulacím.
Všimněme si například věty, že „uprchlíci jsou cenou, kterou platíme za globalizovanou ekonomiku, ve které zboží – nikoli však lidé – smí obíhat zcela volně“. Nejedná se o tvrzení, jež by bylo zjevně problematické – až na juxtapozici „ceny“ a „ekonomiky“. Cena je směnnou hodnotou, tedy něčím, co může existovat jen v určité ekonomice. A samotná ekonomika nemůže zahrnovat cenu, aniž by sama nebyla zasazena do nějaké větší a obecnější ekonomiky, totiž té ekonomiky, která ji za podmínek kapitalistické totality dokáže vždy pouze replikovat. Žižek se nepokouší vytvořit kritiku ekonomiky jako takové, ale naopak svou analýzu zcela ekonomice podřizuje. Lidský život musí být propočítán z hlediska nákladů a zisků, spíše z hlediska ceny než hodnoty. Nejen přítomnost uprchlíků, ale samotná jejich existence je vyčíslena jako nehorázné plýtvání zdroji. Nikdo by neměl být nucen opouštět svůj domov, avšak tito lidé, kteří k tomu nuceni jsou, by raději neměli existovat vůbec. Právě proto je teorie podstatná: umožňuje nám jasněji rozpoznat formulace, jako je tato, a následně se jim postavit.
Na některé z těchto otázek by se dalo odpovědět, jestliže bychom se na Žižkův esej podívali z ještě jiné perspektivy. Skutečná marxistická analýza nehledí jen na to, co text říká, ale rovněž na to, co „dělá“ a ke komu promlouvá. Žižek v celém svém textu hojně užívá první osoby množného čísla – jenomže kdo je vlastně v textu „my“? Pouze starousedlí Evropané. Ani jednou se nebere v úvahu, že by i migrant mohl být vzdělaný, že by takoví lidé mohli umět anglicky a že by mohli číst London Review of Books, kde byl Žižkův esej publikován. Když Žižek přímo oslovuje čtenáře a předepisuje, co by měli dělat, pak ještě jasněji vidíme, ke komu mluví. Dovolává se běžnosti boje mezi Evropany a migranty, anebo oněch projevů spontánní solidarity, které již vyrašily po celém kontinentu, ačkoli nic z toho nikdy nepodporuje. Raději přímo oslovuje evropské vládnoucí třídy a dává jim instrukce, aby vytvořily pravidla a regulace, aby vybudovaly administrativní sítě, aby zavedly represivní opatření. Něco takového je, mírně řečeno, podivné chování u člověka, který sám sebe charakterizuje jako komunistu. Text Žádné Norsko neexistuje není teoretická analýza, nýbrž vlídná promluva obsahující upřímné rady adresované uchu evropské byrokratické třídy, tedy té třídy, která se nijak zvlášť nezajímá o Lacana. Přese všechno Žižkovo zdůrazňování „radikální ekonomické změny“ tato dopisová struktura zajišťuje, aby taková změna byla prozatím zcela mimo diskuzi. Odtud plyne i jeho trvání na tom, že žádné Norsko neexistuje, ba ani nikdy existovat nemůže. Kapitalisté nemají v úmyslu takové Norsko vytvořit a Žižek nemá v úmyslu oslovit ty, kteří by to udělat mohli. Proto jim musíme dát marxistickou odpověď, že pokud žádné Norsko neexistuje, pak ho budeme muset vybudovat sami.
Autor je spisovatel.
Z anglického originálu Building Norway publikovaném na webu samkriss.wordpress.com přeložil Pavel Siostrzonek.