Die Linke: co dělat?

Německá pravice dosáhla v nedávných regionálních volbách ohromné zisky. Levice se musí postavit problému čelem.

Regionální volby, které se konaly 13. března, byly hořkou porážkou pro levicovou stranu Die Linke a každého, kdo v Německu bojuje za sociální spravedlnost a demokracii. Výsledky voleb do parlamentů v Sasku-Anhaltsku, Bádensku-Württembersku a Porýní-Falci znamenají zásadní posun na mapě německé politické krajiny. Studie popisují potenciální voličskou základnu německé krajní pravice v rozmezí od patnácti do dvaceti procent. Rostoucí pravicově populistická síla, Alternative für Deutschland (AfD), dokázala zatím zachytit a koncentrovat svůj potenciál. Ale to není důvod k úlevnému výdechu – jestli je k něčemu důvod, pak k pravému opaku, protože AfD je pouhým vrcholkem ledovce.

Varovné znamení

Německo nyní zažívá nebezpečný vzestup pravičáckého násilí proti uprchlíkům, které je součástí širšího pravicového „Kulturkampfu“. Ten je charakterizován antimuslimským rasismem postav, jako je Thilo Sarrazin, a stejně tak vzestupem reakční mobilizace proti výdobytkům ženského hnutí. Vládnoucí „velká koalice“ se postupně posouvá stále více napravo prostřednictvím veřejných rasistických projevů bavorského premiéra Horsta Seehofera a skrze podporu Zelených pro další omezování azylového práva. Jinými slovy, AfD dostává přesně to, co chce: politický diskurs jako celek soustavně sklouzává doprava.

Trávíme příliš mnoho času mluvením k lidem, místo abychom mluvili s nimi; dáváme příliš mnoho slibů, že něco uděláme pro druhé, místo abychom je pozvali, aby byli sami aktivní, aby za sebe bojovali a organizovali se spolu s námi.

Mnoho lidí, jejichž sociální postavení se nezlepšilo nebo kteří pociťují strach z úpadku, volilo pravici. Učinili tak, aby vyslali výstražnou zprávu etablovaným stranám – a stranám velké koalice zvlášť. Pro všechny sociální a demokratické síly je výsledek voleb varováním, že AfD nabrala nejvíce hlasů mezi nezaměstnanými a pracující třídou v Sasku-Anhaltsku a Bádensku-Württembersku, přičemž stejně volilo i mnoho odborově organizovaných zaměstnanců.

Společně s odbory bychom měli být hluboce znepokojeni, že patnáct procent odborářů v Bádensku-Württembersku a 24 procent v Sasku-Anhaltsku volilo AfD – i přes otevřeně protiodborovou povahu stranického programu. Ne všichni tito lidé jsou rasisté nebo nacionalisté; nicméně podporují rasistickou a pravicově populistickou stranu. Selhali jsme v odhalování antisociální povahy AfD a v předcházení tomu, aby nezaměstnaní, podzaměstnaní a upadající střední třída byli rozeštváváni proti sobě navzájem a také proti uprchlíkům.

Rico Gebhardt, předseda saské Die Linke, shrnuje problém takto: „Největším dílem, kterým na levici můžeme přispět proti vzestupnému pravicovému trendu, je získat zpět pracující třídu a nezaměstnané. To je skutečná sociální výzva se silným antifašistickým efektem.“

Konkurence a nejistota

Vzestup pravicově populistických stran v Evropě můžeme chápat na pozadí rostoucí prekarizace práce, bezuzdné konkurence a sociální nejistoty, tedy jevů, které zažívá dnes a denně mnoho lidí. Německá CDU/CSU, sociální demokracie (SPD) a Zelení nesou za tento vývoj hlavní díl zodpovědnosti. Mezera mezi bohatými a chudými nepřestává narůstat, v neposlední řadě kvůli politice křesťanských demokratů, SPD a Zelených, která je stále především politikou pro pověstné jedno procento. Mezitím jsou miliony lidí v Německu ohroženy chudobou ve stáří – kvůli takzvaným penzijním reformám.

Specifická funkce a zodpovědnost Die Linke od jejího založení byla veřejně i na parlamentní půdě artikulovat zkušenost lidí s útlakem a vykořisťováním – a bojovat spolu s nejrůznějšími sociálními skupinami za zlepšení jejich života. Měli bychom být tedy velmi znepokojeni, že v této úloze selháváme.

Je pravda, že potřebujeme solidární, kritickou a konstruktivní diskusi o tom, jaké poučení si z nedávných voleb vzít. Ale je jedna věc, kterou nikdy neuděláme: naše poučení nevyústí v ústupky v uprchlické politice nebo zradu principů, jako jsou lidská práva a demokracie. Fundamentální právo na azyl zkrátka nezná omezení nebo limity. Tečka!

Jako levicová opozice budeme pokračovat v prosazování svých sociálních záruk: nepodmíněné základní sociální zajištění místo Hartz IV; slušná penze; vyšší platy a dobrá, zajištěná důstojná práce místo neustálého stresu a existenčních obav; genderová spravedlnost a posílení sociální infrastruktury s dosažitelným bydlením, lepší zdravotní péče a vzdělání.

Solidarita je v zájmu každého

Chceme tyto věci uskutečnit společně se všemi, kteří jsou znepokojeni pravicovým obratem ve společnosti a chtějí být aktivní. Naše spolupráce se naopak může stát zdrojem naděje. Hnutí jako Refugees Welcome a boj proti rasismu a pravičáckému násilí, jakož i protesty proti TTIP, exportu zbraní a zejména rostoucímu autoritářství kapitalismu zpolitizovaly v posledních měsících mnoho lidí, zejména mladých. Řada z nich se přidala ke straně v posledních týdnech a měsících. Ve velkých městech s podhoubím mladých levičáků Die Linke roste.

Ale neoliberální zostření konkurenčního boje vedlo k situaci, kdy solidarita je vnímána v každodenní zkušenosti mnoha občanů vyloženě nepřátelsky. Tito lidé jsou spíše nakloněni diskriminovat „ty dole“, než by se bránili proti asociální politice a postavili se dalšímu obohacování šéfů a ultraboháčů. Naší hlavní zodpovědností je formulovat poselství, že „solidarita je v zájmu každého“, a postavit se proti neoliberalismu a politice jednoho procenta tak jasně, aby tomu rozuměl každý.

Naše společnost stojí na křižovatce: buď se rostoucí segmenty nezaměstnaných, prekarizovaných, nízkopříjmových pracujících a upadajících středních tříd přidají k pravicovým populistům, a připraví tak půdu pro další asociální, autoritářský a antidemokratický vývoj, anebo uspějeme v budování solidární sociální koalice nezaměstnaných, prekérně zaměstnaných, námezdně pracujících a bránící se střední třídy, tedy v budování koalice schopné odrazit nátlak konkurence a desolidarizace.

Současná třídní politika

Katja Kipping a já, jako zvolení spolupředsedové strany Die Linke, se soustředíme na vytváření přesně takového typu koalice. Budování současné emancipační – antirasistické a feministické – třídní politiky, která nabízí solidaritu, jež spojí nezaměstnané, pracující, samoživitele, prekérně zaměstnané a upadající střední třídu v solidární organizaci a levicový protest, je velkou výzvou.

Strana rozvinula úsilí proti prekarizaci práce; za rozšíření veřejného bydlení, vzdělání, zdravotní péče a pečovatelských služeb pro všechny; a pro radikální přerozdělení bohatství jako strategické kotvy, která může pomoci předejít tomu, aby upadající střední třída podlehla svodům útlaku namířeného vůči „těm dole“. Rovněž jsme začali soustředěně přistupovat k rostoucím počtům pracujících v sektoru sociálních služeb, v nichž vysoké procento představují ženy. Na tyto pracující dopadá neoliberální honba za vyššími zisky a konkurencí nejvíce, zatímco jejich práce je současně podceňována celou společností.

Společně by naše strana měla vyvinout větší úsilí o zapojení těchto sociálních skupin, zatímco budeme pokračovat ve vývoji našich vlastních reformních alternativ. V tomto budeme nuceni uchopit otázku redistribuce bohatství závažněji – a konečně vyhlásit válku ultrabohatému jednomu procentu. A také Angele Merkelové, která v noci nemůže spát mnohem spíše starostí o zájmy boháčů, než že by ji trápila uprchlická krize.

Levicová politika je více než jen seznam požadavků. Protože co slibuje pravice? Jak slepé vypráskání „etablovaných stran“ a paušální denunciaci médií coby „lžimédií“, tak pokřivené podoby lidových referend. Zkušenost bezmoci, která probouzí v lidech pocit, že jsou jen hračkami různých „cizáckých sil“, musí být vyvrácena zkušeností, že spíše než obrat k rasismu a diskriminaci zlepší osobní situaci každého z nás společný boj proti neoliberalismu.

Pečující strana 2.0

Politika, která se projevuje na pracovištích, v sousedství a v rodinách a která generuje naději na změnu, existuje: nacházíme mnoho příkladů solidární politiky v každodenním životě, jako jsou akce na podporu stávek a práv nájemníků; jako jsou iniciativy na podporu komunit pod praporem „Levice pomáhá“ – ale nepřerostly v novou politickou kulturu naší strany.

Potřebujeme novou „pečující stranu 2.0“. (Bývalá Strana demokratického socialismu, z níž dobrá polovina nyní tvoří Die Linke, byla často vykreslována jako „pečující strana“ východu.) Trávíme příliš mnoho času mluvením k lidem, místo abychom mluvili s nimi; dáváme příliš mnoho slibů, že něco uděláme pro druhé, místo abychom je pozvali, aby byli sami aktivní, aby za sebe bojovali a organizovali se spolu s námi. To ovšem neznamená, že zahodíme všechno, čeho jsme dosáhli. Spíše bychom měli stavět na existujících postupech, a zároveň se učit z pozitivních zkušeností druhých – jak naší strany, tak spojeneckých levicových stran a organizací v jiných zemích. Během voleb ve Stuttgartu jsme například úspěšně vyzkoušeli „rekrutační kampaň“ v sociálně deprivovaných oblastech: přímé návštěvy ode dveří ke dveřím; mluvili jsme s lidmi o jejich zkušenostech a jejich starostech, vysvětlovali své požadavky na dosažitelné bydlení a pozvali je na snídani, kterou jsme sponzorovali v jejich sousedství. Než byly v neděli sečteny první hlasy, měli jsme otestovaný projekt organizace sociálních protestů v této oblasti.

Jádro naší strategie je tedy strana budovaná z lokální úrovně, a tím i rozvoj nové politické kultury a politického jazyka. Proti pravicovému obratu a sociální lhostejnosti stavíme politiku naděje, solidarity a demokracie.

Autor je spolupředseda strany Die Linke.

 

Z anglického originálu What Die Linke should do, publikovaného na webu magazínu Jacobin, přeložil Roman Rops-Tůma.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image