Jak se žije v New Yorku se Zemanem v Praze

Jaký je pohled na tuzemské události posledního roku z USA? Zveřejňujeme zápisky doktorandky na roční stáži na tamní univerzitě.

Ještě dnes se mi nahrne krev do tváří, když si vzpomenu, jak za mnou po jednom ze seminářů přišel spolužák a s bezelstným výrazem ve tváři mi na obrazovce svého notebooku ukazoval článek, který vyšel na serveru BBC. V rychlosti jsem přelétla očima titulek a pár úvodních vět, než jsem se zastavila u druhého odstavce, kde stálo: „Obrazy českých policistů, kteří píší číslice na paže migrantů, jsou nepříjemnou připomínkou jiných událostí a jiné doby.“ Článek odkazoval na incident ze září minulého roku, kdy si Policie ČR vypomáhala při evidenci migrantů a migrantek ve vlaku osvědčenou metodou sériových čísel na předloktí. V následujících minutách jsem – obklopena spolužákem z Německa, Švédska a Spojených států – koktala něco o pravděpodobném selhání jednotlivce a neschopnosti vidět věci ve zjevných historických souvislostech. To jsem ještě netušila, kolik mě podobných momentů, kdy se zapotím při odpovídání na dotazy týkající se mé domoviny, politických elit a celospolečenských nálad, během mého ročního pobytu v New Yorku čeká.

Stejně jako většina lidí, kteří se na delší dobu přesunou do zahraničí, i já jsem si představovala, že se kromě rozšíření znalostí v oboru dozvím v první řadě něco o nové zemi a místní kultuře. Nicméně podobně jako v případě „uprchlické krize“, v níž jsme se poučili zejména o vlastním charakteru a kvalitách, i já jsem toho v konečném důsledku zjistila v zahraničí nejvíce o sobě a své rodné zemi. Následující řádky jsou reflexí této zkušenosti. Za svou několikaletou profesní i akademickou kariéru jsem vyprodukovala hodně esejů, reportů, analýz i kritických polemik, v rámci nichž jsem se vždy snažila zachytit komplexní společenská témata bez emocí a pokud možno objektivně. Tento článek takový ale nebude.

A long, long way from Havel

Zřejmě zklamu všechny ty, již si představují Američany jako masu omezených nevzdělanců, kteří si pletou Česko s Čečenskem, popřípadě nemají o naší malebné kotlině představu vůbec žádnou. Většina těch, se kterými se setkávám, ať už v New Yorku, kde bydlím, nebo na Yale University, kde momentálně studuji, mají poměrně solidní přehled o dění ve středo- a východoevropském regionu. Téměř každý den jsem tak konfrontována s tím, odkud pocházím, respektive se svojí národní identitou, nad kterou jsem se do téhle chvíle nemusela příliš zamýšlet. A zatímco ve Státech jsou lidé zvyklý se citově angažovat v otázkách politiky a veřejného dění (ať už jde o vyjádření hrdosti nebo naopak upřímného zděšení), v Česku si na velká gesta příliš nepotrpíme. Stačilo mi ale pár měsíců a i já jsem si prožila svůj první emocionální záchvat způsobený děním na české poltické scéně. Do té doby jsem se snažila ze všech debat o vzrůstající polarizaci české společnosti a nárůstu populismu mezi politickými elitami vybruslit úvahami o vlivu komunistické minulosti, nulovou multikulturní zkušeností a s tím souvisejícím strachem z neznámého. Přestože však racionální analýza založená na reflexi národní historie, demografickém profilu a kolektivních traumatech do velké míry osvětluje řadu současných trendů a společenských inklinací, občas dojde k události, která se – zdánlivě – veškerému rozumovému chápání vymyká.

Nemohu předstírat, že se nic neděje a dál před svými zahraničními přáteli přehrávat písničku o Havlovi, chrabrém boji za lidská práva a nejlepším pivu.

Stalo se to v úterý 17. listopadu 2015. Živě si vybavuji, jak se mě pomalu zmocňovala směs paniky a odporu, když jsem si mezi přednáškami pročítala aktuální zprávy z oslav Dne boje za svobodu a demokracii. S každým novým článkem a videem se mi přitížilo, a když jsem si na dámských záchodcích pustila z mobilu „Kde domov můj“ v podání tria Zeman-Konvička-Černoch na Albertově, musela jsem potlačovat návaly zvracení.

Později ten den se k repertoáru nově probuzených emocí přidal ještě stud, a to když jsem narazila na komentář herečky Mii Farowové, která po zhlédnutí zmíněného videa napsala na Twitter: „A long, long way from Havel.“ Cítila jsem se jako akční hrdinka z populárních dystopických románů pro mladistvé – zrazená, zostuzená, zmatená a plná hněvu nad nespravedlností světa, kterému vládne samolibost, arogance a tyranie. Co mě ale původně přišlo jako zvrácenost (stydět se za politickou reprezentaci a tím pádem i za svoji zemi), se postupně stalo běžnou součástí mého života v zahraničí. Kritické hlasy jistě namítnou, že v žádné zemi to není ideální. Samozřejmě, o místních poměrech jako např. vztahu mezi ekonomickým kapitálem a rasovou diskriminací případně rolí elitního vzdělávání v udržování existujících nerovností v americké společnosti jsem schopná řečnit hodiny za předpokladu, že mě někdo vydrží poslouchat. Argument „ostatní taky dostali z písemky pětku“ jsem ale přestala používat na základní škole. Takže nevidím důvod, proč by měla skutečnost, že se jinde také potýkají s polarizací společnosti a politickými elitami, které se vezou na vlně nenávisti a xenofobie (#MakeAmericaGreatAgain), jakkoliv zmírnit moji kritickou perspektivu.

Drazí spoluobčané…

Jenom těžko si dokážu představit, že by ve mně byl takovou vlnu nevole schopen vyvolat jeden člověk, byť zastává – ze symbolického hlediska – nejdůležitější oficiální úřad v zemi. Jde spíše o všechny ty projevy nenávisti – ať už v online diskuzích, televizních debatách nebo na nejrůznějších českých náměstích, skrze které moji spoluobčané dávají najevo svůj strach, frustraci a zlobu. Snažím se je pochopit – zamýšlet se nad společenskými náladami a sdíleným sentimentem je přece jenom součástí mé odborné orientace. Pokud se mě tedy někdo s nepředstíraným zájmem vyptává na to, jak lidé v České republice vnímají „uprchlickou tematiku“, odpovídám polemikou o mladé demokracii, která si ještě nestihla plně osvojit solidaritu jako jednu z klíčových hodnot vyspělé společnosti. Hovořím o narůstající polarizaci společnosti, ale také prohlubující se letargii velké části obyvatelstva.

Jedním dechem ale také dodávám, že nastupující generace je plná energie, ideálů a ochoty se aktivně podílet na budování občanské a uvědomělé společnosti. Mluvím o zástupech dobrovolníků a dobrovolnic, kteří se ve svém volném čase a za své vlastní prostředky rozhodli suplovat nefungující systém. Připomínám ty politiky a političky, kteří současnou situaci nezneužívají k šíření strachu a honění levných bodů, ale ke kritickému a konstruktivnímu dialogu. A v neposlední řadě vzpomenu všechny ty, kteří se nenechali strhnout mediální hysterií a dál přistupují k lidem na základě jejich individuálních kvalit, a nikoliv s odkazem na barvu pleti, zemi původu a náboženské vyznání.

Poslední dobou mám ale čím dál větší problémy udržet tuhle racionální linii. Někdy jde o momenty čirého zoufalství, jako když se třeba ze zpráv dozvím o žhářském útoku na komunitní centrum Klinika. A když už má člověk pocit, že nahmatal absolutní dno, zabloudí očima do diskusí na sociálních sítích, jenom aby mu došlo, že vždycky může být hůř. Ať už jde o oslavu těch, kteří házejí Molotovovy koktejly, jako nových národních hrdinů, o lidové úvahy na téma morální integrity a nevděčnost lidí prchající před terorem, nebo o jiné komplexní otázky, na něž mají diskutující pohotově připravenou odpověď ve formě jednostranného odsudku.

Jindy jde o konkrétní situace, kdy jsem postavena před Sofiinu volbu a musím se rozhodnout mezi ostudnou pravdou a milosrdnou lží. Jako třeba, když se mě kamarádka, která se identifikuje jako transgender, zeptá, jestli jsem zahlédla hanlivý komentář pronesený českým prezidentem směrem k trans komunitě. A já na to s předstíraným údivem odpovídám, že absolutně netuším, o čem mluví, i když jsem ten absurdní výlev četla už dávno. Anebo když sedím s ostatními stipendisty a stipendistkami Fulbrightova programu kolem jednoho stolu u večeře a kolega z Pákistánu se ke mně nakloní a s neskrývaným nadšením mi sděluje, že jeho bratr byl přijat do Prahy ke studiu medicíny, a já předstírám, že mi zaskočila halal kotletka, abych měla čas si promyslet, jestli je na místě gratulace, nebo rada, aby se bratr vyhýbal lidem s odznáčkem s přeškrtnutou mešitou.

Epilog

Nebudu překvapená, pokud se moje úvahy a emocionální pochody budou zdát někomu přehnané či přímo neadekvátní. Neurazím se, když si o mně někdo pomyslí, že místo abych nadšeně propagovala svou vlast za oceánem, pouštím se do její kritiky. Stejně jako prezident a spolu s ním zástupy populistů, xenofobů a internetových bojovníků a bojovnic za čistou rasu nemluví mým jménem, tak ani já nereprezentuji Českou republiku jako zemi, která je postavená na strachu, nenávisti, otupělosti a sobectví. Představa, že se v době mé nepřítomnosti stalo Česko místem, kde se vyhrožování plynovými komorami nebo namletím do masokostní moučky, mávání šibenicemi a polévání krví stalo běžnou součástí veřejného diskursu, ve mně vyvolává otázku, zda se sem chci vůbec vracet. Když jsem téměř před rokem přijímala Fulbrightovo stipendium, souhlasila jsem zároveň, že se po uplynutí akademické stáže usídlím na dobu dvou let v Česku, kde využiju nabyté zkušenosti ze zahraničí. Občas mám ale pocit, že se tenhle závazek vztahoval k místu, které už neexistuje. Moje zkušenosti jsou formované životem ve světové metropoli, která je založená na migraci, rozmanitosti a toleranci, a studiem na univerzitě, jejíž hlavním cílem je podporovat racionální dialog a pluralitu perspektiv. Nejsem si jistá, jestli jsou tohle kvality, o které většinová česká společnost v současné konstelaci stojí.

Zároveň ale nemohu předstírat, že se nic neděje a dál před svými zahraničními přáteli přehrávat písničku o Havlovi, chrabrém boji za lidská práva a nejlepším pivu. To by znamenalo žít v iluzi, že doba není tak zlá, jak se může na první pohled zdát. V iluzi, že naší malé kotliny se problémy velkého světa tak úplně netýkají, a proto lze sledovat všechny ty eskapády a výkřiky na politické scéně i v ulicích našich měst s lehkým pobavením, nikoli s vážně míněným znepokojením. Ať už se nám to ale líbí nebo ne, Česká republika je součástí globálního společenství, a tudíž je naší povinností kriticky se zabývat nejen děním ve světě, ale zejména u nás doma. Jak totiž dobře víme z jiných událostí a jiné doby, banalita zla nespočívá jen na bedrech nenávistných fanatiků a sebestředných despotů, ale také těch, kteří je slepě následují.

Autorka je stipendistka Fulbrightova programu na Yale University v USA.

Názory obsažené v tomto článku vyjadřují výhradně stanovisko autorky.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies