Levicová dortovačka

Radikální levice (nejen) v Německu neumí obsluhovat nespokojenost. Možná žádnou levicí není. Nebo že by jenom podřimovala?

Jako by v Německu na levici bylo už pomalu zvykem metat na zrádce idejí znečišťující látky. V roce 1999 strážci původních hodnot Zelených polili tehdejšího ministra zahraničních věcí Joschku Fischera barvou za trest, že na tehdy probíhajícím sjezdu strany v Bielefeldu prosadil souhlas delegátů s nasazením Bundeswehru v Kosovu. V sobotu 28. května 2016 to zase schytala šéfka parlamentní frakce radikální levicové strany Die Linke Sahra Wagenknechtová na konferenci v Magdeburgu. To je ta dáma, kterou známe dokonce i z naší televize, jak ve slušivém rudém kostýmku vede v Bundestagu ostře levicové řeči a na kancléřce Merkelové nikdy nenechá suchou nit. A již delší dobu brojí proti imigrační velkorysosti své země s poukazem na sociální dopady (například zvýšení nájemného chudým) a na „rozvrat Německa“ vůbec. V sobotu se neznámý muž, přináležející k jakési „antifašistické iniciativě“, vřítil do jednacího sálu, křičel nesrozumitelné slogany a zmaloval Wagenknechtovou čokoládovým dortem.

Nevstřícná vstřícnost

U nás si události podrobněji všiml pouze Jan Keller, který incident pojal jako nevyargumentovaný útok proti jedné z těch výjimečných celebrit levicové politické scény, které se postavily „proti sebevražedné euforii otevřené náruče“. Konstatoval, že „jedna z nejvíc autentických německých levicových političek zažívá nyní těžké chvíle“, protože si dovolila „formulovat výhrady vůči neomezené vstřícnosti své země k nekontrolované vlně migrace“ (Útok místo argumentů, Právo 30. května 2016).

Levice buď přiznala porážku (poražení mají mlčet, ne si vyskakovat), nebo ze zásadních důvodů jakoukoli představu revoluce jednoznačně odmítla. Alibi vyrobila sociologie: šetřením v terénu byla zjištěna absence revolučního vědomí.

Je to ale s tou Wagenknechtovou, Die Linke, německou politikou a hlavně se sebevražednou otevřenou náručí přece jen asi trochu složitější. Největším „kontrolorem migrace“ a věru vražedným producentem doopravdy těžkých chvil, jenže pro uprchlíky, je ostatně už zase zejména Středozemní moře. V jednom jediném týdnu, který předcházel magdeburské konferenci, se v jeho vlnách utopilo – podle Lékařů bez hranic – až devět set lidí prchajících na vratkých lodích z Libye. Plavili se tudy mimo jiné proto, že jim „německá vstřícnost“ ucpala balkánskou cestu dohodou s nedemokratickým režimem „sultána“ Erdoğana. Podobnou dohodu chystá SRN s rozvráceným Afghánistánem, jehož prchající obyvatelstvo je předem vyloučeno z integračních programů, které německá vládní koalice nedávno schválila. Ministr vnitra Thomas de Maizière „filozofii“ těchto programů vyložil tak, že kdo chce žít v Německu, „musí znát německou kulturu a akceptovat naše základní hodnoty“. Ještě podrobněji a se stěží potlačovaným rasistickým akcentem vysvětlila bavorská ministryně sociálních věcí Emilia Müllerová uprchlíkům „zvyky německého světa práce“. Žadatelé o azyl si podle ní musí osvojit „důležité hodnoty, jako je přesnost, zodpovědnost a svědomitost, na nichž je náš pracovní svět založen“. Nic z toho ti orientálci v sobě přece a priori nemají… Tohle že je vstřícnost?

Zachytit a zničit

Die Linke je jistě zděšena z průzkumů veřejného mínění a z toho, že v březnu ve třech spolkových Landech prohrála soutěž o hlasy nespokojených voličů s xenofobní Alternativou pro Německo (AfD). Ale nejde tu pouze o rétorický závod s konzervativní národoveckou frazeologií AfD, nýbrž o celkový posun doprava v samotné Die Linke. Levice, ba i její levicové křídlo, jehož je Wagenknechtová jednou z ikon, není tou Levicí, jakou snad byla nebo jakou se zdála – a asi i opravdu chtěla – být. Syriza, matka všech potratů, je nakažlivější, než si „nejvíc autentičtí“ levičáci myslí. Jeden z hlavních zakladatelů Die Linke, postkomunista Gregor Gysi, minulý týden požadoval orientaci strany na účast ve vládě i na širší koalice (také s bavorskou CSU). A poukázal přitom na vzestup AfD i na probíhající sociální nepokoje ve Francii proti tamní nové pracovní legislativě jako na srovnatelné hrozby! Má snad „radikální levice“ zachytit a eliminovat lidový hněv i v Německu, kde se již dávno „pasokizovaná“ SPD dostala do volného pádu, a vstoupit do vlády jako už poslední pilíř kapitalismu? Tsipras to zatím dokázal.

Wagenknechtová, která předloni vstoupila do manželství s jiným zakladatelem Die Linke, Oskarem Lafontainem, expředsedou SPD a svého času odpůrcem Schröderových neoliberálních reforem, Gysiho tvůrčí myšlení v Magdeburgu explicitně odmítla. Ale její postoj k migračnímu problému zvláště a její politické ideje a vize všeobecně jsou dobrým podložím pro manévr – jak by se řeklo z oficiálního parketu – k převzetí odpovědnosti za vyspělý kapitalistický stát na globálním krizovém předělu. O nějakém překonávání kapitalismu nemůže přirozeně být ani řeči, na tom není nic autentického…

Není Marx jako Marx

Více než levicová ikonografie o tom svědčí dvě nejznámější knihy Sahry Wagenknechtové. Marxe zmiňuje ve své dvoudílné práci Svoboda místo kapitalismu (2011–2013) jen jedinkrát, i když uvnitř východoněmecké Strany demokratického socialismu (PDS), z níž spojením se západoněmeckou Volební alternativou (WASG) později vznikla Die Linke, patřila ke „komunistické platformě“. Ale ani ta jedna zmínka o Marxovi nepatří Karlovi, nýbrž Reinhardovi, arcibiskupovi Mnichova a Freisingu. Politička se teoreticky opírá o zvláštní verzi německého neoliberalismu, takzvaný ordoliberalismus. Dovolává se jeho duchovních otců, Waltera Euckena a Alfreda Müllera-Armacka. A chválí konkurenční trh a meritokracii (vládu výkonných a schopných), jakož i poválečného ministra ekonomiky a německého kancléře Ludwiga Erharda.

To vše se skoro stejným entuziasmem, s jakým xenofobové z vedení AfD pochválili ji samotnou za „přesné poznámky“ k migrační otázce. Autorka jen lituje, že Ludwig Erhard bohužel nenaplnil svůj slib „prosperity pro všechny“(rozuměj: všechny Němce) a protekcionisticky horuje za dovozní cla proti zemím s levnou prací (rozuměj: proti všem tamním zoufalcům, kteří s rozvojovou přičinlivostí třou nouzi s bídou, až i oni z toho podléhají migračním sklonům). Tento pravý opak globální perspektivy a absence internacionalismu je vlastně těžištěm vize, již ve své práci nazývá „kreativním socialismem“.

Pochod institucemi

Čemu Bůh dal jednou běžet, člověk nezastaví. A tak je nejnovější kniha Sahry Wagenknechtové Bohatství bez chamtivosti (2016) dalším vývojovým stupněm úpadku levicového myšlení i srovnáváním kroku Die Linke s nacionalismem. Z této knihy už slovo „socialismus“ zcela vypadlo. Kýžené společenské uspořádání je jasné. „Co si neoliberálové rádi píšou na vlajky, ve skutečnosti ničí: svoboda, iniciativa, konkurence, spravedlivá odměna, ochrana vytvořeného majetku,“ píše Wagenknechtová. A co umožní, aby se tyto vznešené hodnoty reprodukovaly? Národní stát, kulturně a etnicky homogenní útvar. „Čím větší, nehomogenní a nepřehledný je politický celek, tím méně funguje. A navíc rozdíly v jazycích a kulturách prohlubují marnost všech pokusů.“ Čtenář má pocit, že čte Václava Klause. Anebo lamentaci živnostníka nad ústrky od silných konkurentů na trhu.

Je cosi hlubšího na těchto myšlenkových derivátech starých iluzí, které více či méně bezděčně na východ od Labe vzlínají ze stalinistické tradice komunistického hnutí. Jako by se stále vycházelo ze „socialismu v jedné zemi“, v každé jedné zemi (vzpomeňme na pojem francouzských eurokomunistů  ze sedmdesátých let: „socialismus v národních barvách“). Na Západě se nacionální a protekcionistické sociálno převážně (nikoli výlučně) líhne z konzervativních a neofašistických kořenů. Východní i západní varianty operují zároveň s národně a sociálně ukotvenými ideologiemi liberální demokracie, aby byly „historicky“ přijatelné a mohly se vydat na pochod institucemi. Už se vydaly.

Necky sobě

Proč se napořád nedaří takzvané autentické levici, která deklarovala odmítnutí všech fašismů i stalinismů a současně chtěla stát nalevo od sociálních demokracií i hnutí zelených jako „antikapitalistická“ síla? Proč se sama tato levice radikalizuje zase jen národními akcenty, šovinismem a frazeologií, která se až dosud mnoha generacím levicových myslitelů jevila výhradně jen jako příprava na válku?

Je tomu proto, že se levice vzdala jakékoli revoluční perspektivy. To je historický fakt. Levice buď přiznala porážku (poražení mají mlčet, ne si vyskakovat), nebo ze zásadních důvodů jakoukoli představu revoluce jednoznačně odmítla. Alibi vyrobila sociologie: šetřením v terénu byla zjištěna absence revolučního vědomí. A tak se šlo téhle tvrdé realitě přímo populisticky vstříc. V eurovolbách 2014 byly mluvící hlavy Die Linke na plakátech po celém Německu, sociálně zpustošeném (jistěže relativně) takzvanými Hartzovými zákony, provázeny i tímto nápisem: „Revoluce? Děkuji, nechci!“ A tak je možná obtížné se dnes divit, že „tekutý hněv“ ze hry vyloučených lidí se nalil do tradičních, řádně vysmolených a dobře zašpuntovaných necek národa. „Levice? Děkujeme, nechceme!“ šplouchají masy.

Vrh čokoládovým dortem není jistě olympijský sport a už vůbec ne argument. Mohl by však – člověk nikdy neví, protože v politice se nepřetlačují argumenty, nýbrž sociální zájmy – probudit mocné, dosud skryté a velmi reálné síly.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image